Směsice odsudku a shovívavého pohrdání nad zdánlivě bláznivým nápadem byla v tuzemsku chrstnuta na záměr mladých německých socialistů (přípravka vládní SPD) znárodňovat automobilky, byty a jiný soukromý majetek. Takový pohled na konfiskační plány německé omladiny je pokrytecký a ignorantský. Znárodňování majetku obyvatelstva i firem je dlouhodobě nedílnou podstatou státu a praktickou součástí politiky demokratického režimu v České republice.

Němečtí Mladí sociální demokraté (kteří svou sesterskou organizaci mají i v lůnu tuzemské ČSSD; když dítětem vylíhlým z tohoto lůna je šéf strany Jan Hamáček) tvrdí, že kapitalismus je dnes už jen přežitek. A proto prý musí být nahrazen „demokratickým socialismem“.

Jedním z pilířů socialistického nového řádu má být znárodňování (tj. konfiskace do vlastnictví státu, tedy jeho vládců) kapitalistického majetku, jako jsou automobilky či byty – každá rodina bude mít povolen jen jeden byt, všechny další by mladí němečtí socialisté znárodnili.

Zničit kapitalismus

Překonat kapitalismus (tedy vykořenit, zničit, rozdupat a vymazat z mapy světa a jeho dějin) je podle mládežnického předvoje vládní SPD možné jen formou kolektivizace, tedy již zmiňovaného znárodňování soukromých majetků. V první fázi by ovšem kolektivizace byla uplatňována na úrovni firem: akcionáři by měli smůlu, podniky by do svého kolektivního vlastnictví převzali jeho zaměstnanci.

My tento proces dávno dobře známe. Továrníci byli po Vítězném Únoru vyhnáni ze svých továren a vlastníkem všeho majetku se stal pracující lid vedený jeho „nejpokrokovějším předvojem“, tedy komunistickou stranou Klementa Gottwalda.

V případě dnešního Německa je kolektivizační princip modernizován tím, že by se po znárodnění stali vlastníkem továren samotní dělníci, zatímco stát (a jeho politický předvoj vedený stranami jako je SPD) by továrny a celou ekonomiku řídil jen nepřímo pomocí toho „správného“ centrálního plánování, „patřičných“ regulací a „spravedlivého“ zdaňování.

Na první pohled (a takto to chápe celý politický a mediální mainstream) se vize mladých německých kolektivizátorů jeví jako revoluční utopismus okopírovaný a upgradovaný pro 21. století z učebnic marxismu-leninismu, potažmo komunismu.

Rudý sen

Jenže, při bližším pohledu na situaci se nelze zbavit dojmu, že tento rudý kolektivizační sen o demokratickém socialismu byl v „nejmodernější“ a nejpokročilejší demokratické společnosti Evropské unie, včetně Česka, již dávno naplněn. Kritizovat mladé německé socialisty za jejich zdánlivý radikalismus je nepřípadné a pomýlené. Je výrazem absolutního nepochopení reality.

Znárodňování, čili vyvlastňování neboli vynucené odebírání soukromého majetku v tzv. „veřejném zájmu“ (jež stanovují politici a státní úředníci) je nedílnou součástí nejenom každodenního života, ale je u nás dokonce výslovně zakotveno v ústavě, respektive v Listině základních práv a svobod.

Článek 11 Listiny, bod (4) mluví jasnou řečí: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“

Veřejný zájem určuje vláda (tedy malá skupina ministrů, z nichž mnozí nemají sebemenší politický mandát k čemukoliv, neboť ani nekandidovali ve volbách), která může nechat vyvlastnit v podstatě cokoliv, pokud k tomu sežene prostou většinu přítomných poslanců.

A pokud jde o zmiňovanou náhradu, Listina neříká nic o tom, jak velkorysá či nevelkorysá má taková náhrada být. V praxi tak může jít klidně o náhradu čistě symbolickou, formální. Litera zákona tím bude splněna, i když stát za vyvlastněný pozemek zaplatí třeba jen korunu (menší platidlo už v zemi ani neexistuje).

Rafinovanější socialismus

Ale nejde jen o ústavu a přímé – absolutní a okamžité – vyvlastňování majetku za náhradu. Demokratický socialismus založený na znárodňování soukromého majetku už delší dobu existuje a nadále bují do všech směrů; projevuje se v mnoha zjevných i tušených formách, oblastech i aspektech.

Projevuje se však mnohem rafinovaněji, než dříve. Probíhá nikoliv násilně či formou okamžitého kompletního vyvlastnění všeho soukromého majetku toho či onoho občana, či té které firmy. Demokratické znárodňování se neprovádí jednorázově (i když to taky, ale v malé míře), nýbrž permanentně a po částech – tak, aby si vyvlastňovaný subjekt své vlastní znárodňování pokud možno ani neuvědomoval.

A aby tento znárodňovaný subjekt (občan, firma) nezmizel z ekonomicky aktivního světa. Tedy, znárodňování probíhá tak, aby znárodňovaný mohl nadále pokračovat v ekonomických aktivitách, aby mohl dále tvořit bohatství a to mu mohlo být nadále (nejlépe na věky věků) průběžně znárodňováno.

Úplné znárodnění

Za vlády komunistů režim přímo do své moci a pod vládu svých státních správců a politických nominantů znárodnil ze dne na den fakticky vše, s výjimkou myšlení/mozků části obyvatelstva. Bylo to absolutní, kompletní, okamžité a přímé znárodnění.

Něco podobného nyní opět navrhují mladí sociální demokraté. Tedy, jednorázově, okamžitě a kompletně zrekvírovat jisté typy (demokratickým státem) požadovaného majetku, jako například automobilku (proč ne i automobily?!?) či byt (nezapomněli na rodinné domy?!?).

Ale to je jen modifikace průběžného vyvlastňování (bez náhrady), jež v demokratickém režimu probíhá dnes a denně.

Daně a poplatky

Demokratický stát ve své soudobé podobě provádí průběžné, částečné vyvlastňování soukromého majetku občanů a firem formou daní a mnoha různých typů odvodů či povinných poplatků. A tento způsob znárodňování navíc zesiluje systematickými, soustavnými, sílícími a bujícími regulacemi, jež vlastníkům zamezují nakládat svobodně s majetkem. Počínaje zákazem kouření v soukromých restauracích, přes „velkobratrskou“ EET, až třeba po (skoro)kriminalizaci používání finanční hotovosti.

Demokratický stát tímto sice neprovedl a neprovádí kompletní vyvlastnění, ale v jistém smyslu svými daňovými konfiskacemi a dalšími regulacemi petrifikuje stav, v němž je stát fakticky jediným skutečným vlastníkem úplně všeho, co se nachází na jím ovládaném území. A skrze své nástroje – kombinace daní, regulací a neomezené úřednické, potažmo elektronické kontroly – může totálně ovládat vše, co se mu zamane.

Pokud nazná, že to či ono potřebuje vlastnit/ovládat kompletně, provede okamžité a totální vyvlastnění takového majetku (typicky pozemku) za formální náhradu.

Stát pochopil, že vyvlastňování po částech, ale permanentně, je z pohledu vlády a získávání zdrojů na její další bujení neskonale efektivnější a profitabilnější, než jednorázové absolutní, tj. kompletní vyvlastnění všeho majetku (který by stát/vláda jako praktický vlastník neuměl v tržní ekonomice náležitě využít či rozvíjet).

Modifikace znárodnění

S nástupem demokratického režimu se tedy forma znárodňování modifikovala na nepřímé, respektive částečně přímé. Stát nadále přímo vlastní mnoho klasických podniků (pošta, pivovarnická firma, energetická skupina, železniční dopravce apod.) a mnoho typově soukromých, komerčních odvětví, jako je školství, zdravotnictví, soudnictví, dopravní sítě a infrastruktura, atd.).

Tedy, i v demokratickém Česku nadále existuje přímé a zřejmě trvalé znárodnění výrobních prostředků.

Ostatní podniky jsou znárodňovány nepřímo. Jednak tím, že jim stát znárodňuje část jejich příjmů formou daní (včetně zdanění a odvodů jejich zaměstnanců). Podstatná část nepřímého státního znárodnění je přitom vykonávána formou zákonů, respektive regulacemi. A k tomu centrálně řízenou on-line kontrolou ve formě elektronické evidence tržeb (a podobných Velkých bratrů, například ve výrobě alkoholu, v herním průmyslu, apod.).

Stát (po linii vláda-parlament-prezident-Ústavní soud) může skrze zákony (ale i zákonná opatření, předpisy, dokonce existují nařízení vlády!!!) rozhodnout o čemkoliv. Ať už jde o podnikání či nakládání s majetkem nebo o jakýkoliv další aspekt lidského života, o jakýkoliv soukromý majetek každého občana; a to bez ohledu na to, zda občan je ekonomicky aktivní či totálně neaktivní.

Majetky i životy

Nejde tedy jen o znárodňování podniků. Znárodňovány jsou s nadsázkou řečeno i životy obyvatel. Nemluvě o jejich majetcích. Systematickou aplikací soustavy daní znárodňuje demokratický stát nejenom podnikání firem, ale i majetky lidí.

Příjmovými daněmi znárodňuje značnou část příjmů každého ekonomicky aktivního obyvatele. Nepřímými daněmi (DPH, spotřební daně) znárodňuje další část majetku občanů. Daněmi z nemovitostí znárodňuje bydlení obyvatelstva. Atd.

Statistika je nekompromisní. O míře znárodňování vypovídají odborné výpočty, například tzv. Den daňové svobody (DDS), který rozděluje rok na 2 části: na dobu, kdy člověk pracuje pro stát a na dobu, kdy člověk pracuje tzv. „pro sebe“. Přičemž, práce pro stát, respektive doba, kdy člověk pracuje výhradně pro stát, znamená, že v této době byla veškerá práce toho kterého ekonomicky aktivního občana plně (ze 100 procent) znárodněna ve prospěch státní pokladny.

Pro letošek (2019) byl DDS vypočten na konec května (28. 5.). Tedy, velmi zhruba řečeno, po plných 5 měsíců byla (v průměru) znárodňována veškerá práce všech ekonomicky aktivních občanů. Přepočteno na dny jde o 148 dní práce výhradně pro stát. Což znamená, že dvě pětiny dní v roce (přesně 40,5 %) byla (v průměru) znárodněna veškerá práce ekonomicky aktivních občanů.

Jinou informaci o zdanění občanů (tedy o celkové daňové zátěži) poskytuje tzv. složená daňová kvóta. Jde o makroekonomický ukazatel ukazující daňové zatížení v dané zemi, který vyjádřen jako poměr daňových příjmů k HDP. Složená daňová kvóta v roce 2019 dosáhla hodnoty 35,7 %. Daňové zatížení v roce 2019 je nejvyšší od roku 2010.

Dá se tedy říci, že (v průměru) více než třetina majetku (bohatství) je státem permanentně a každoročně znárodňována!

Ve srovnání s tím je „německý“ záměr na konfiskaci automobilek jen marginální legráckou. (Rekvírování soukromých bytů je ovšem o něco vyšší konfiskační level).

Důsledky demokracie 

Legální znárodňování v demokratickém systému je přitom organickou součástí demokracie. Je logickým důsledkem demokracie. Jak ukazuje realita, v tomto systému je možné uzákonit a „zlegalizovat“ doslova úplně vše. Neplatí v něm přirozená pravidla  či přirozený řád.

Demokratický systém nemá žádné pevné etické kořeny. Jeho jedinou jistotou jsou volební rituály a soustavné znárodňování. Platí v něm jen vůle většiny voličů a nepředvídatelné výsledky losovacího soukolí v loterii zvané „demokratické volby“.

Dá se tedy předpokládat, že navzdory dnešním odsudkům z úst tzv. „demokratických“ politiků (kterým jinak ani trochu nevadí permanentní znárodňování majetku občanů a firem skrze daně a regulace), bude politika přímého a totálního znárodňování určitých typů soukromého majetku (automobilky, byty, apod.) opětovně vzata na milost v situaci, kdy politici už nebudou vědět, jak jinak řešit tisíce a jeden problém, jež sami svou „zákonodárnou“ politikou vytvořili.

S postupem doby (a dalšího „vyzrání“ demokracie) pak totální znárodňování majetku možná opět proklouzne do běžné politické agendy mainstreamových politických stran. Nejdříve v Německu a posléze v celé EU, jejímž je Německo hegemonem.