Zákaz kouření v soukromých provozovnách je hřebíčkem do rakve posledních záchvěvů vlastnických svobod v České republice. Občan se stává méněcenným, jelikož byl či v dohledné době může být zbaven veškerých skutečných svobod.
Prozatím nejbrutálnější útok státu na lidskou svobodu a soukromé vlastnictví začal právě dnes, tedy v posledním květnovém dnu roku 2017. Stát podnikatelům „uzákonil“, že v jejich soukromých restauracích, barech či hospodách nesmí hosté kouřit. Vedle toho fakticky nařídil zákaz podávání alkoholu, pod hrozbou drastických sankcí jak vůči hostům, ale zejména vůči hostinským a majitelům restaurací, jejichž provoz bude stát moci zrušit.
Vládní regulace namířená proti soukromému podnikání má dva základní aspekty. Praktický a obecný, filosofický.
V praktické rovině se jedná o kombinaci zákeřné a místy bizarní státní šikany, jejíž důsledky jsou buď neurčité nebo negativní a to jak pro kuřáky, tak pro nekuřáky; o hostinských ani nemluvě.
Ano, protikuřácký zákon „vyčistí“ ihned či postupně restaurace od nikotinu. Ekonomické dopady takto represivního zákroku budou jasné až po nějaké době. Je teoreticky možné, že antikuřácký zákon přivábí do restaurací více nekuřáků.
Hostinští se budou snažit udržet si kuřácké hosty například formou zahrádek (což lze v létě, ale ne v zimě) a podobných opatření.
A nebo budou kuřáci z hospod vybíhat k vykonání své rituální chemické operace před hospodu, tedy na ulici. A už zde máme kolosální problém, který se zcela typicky a téměř vždy objeví jako reakce tehdy, pokud stát vnutí občanům svoji represivně-regulatorní akci.
V restauracích bude dokonale čistý vzduch, ale v okolním veřejném prostoru bude kouřem zasahováno a otravováno nezúčastněné okolí, tedy nedobrovolné oběti, ať už jde o kolemjdoucí či obyvatele domu, v němž se hospoda nachází.
Zatímco včera, tedy před začátkem platnosti nového protikuřáckého zákona, zasahovaly nikotinové orgie uvnitř restaurací jen dobrovolné hosty (a dobrovolný personál), dnes budou dopadat i na ty, kdo s hospodou nemají nic společného…
Protikuřácké patroly
A aby absurdit a negativních vedlejších dopadů pseudoboje s nikotinem (a zejména restauracemi) nebylo dosti, do protikuřácké války se chystají vstoupit místní úřady, jež do akce vysílají „protikuřácké patroly“.
Tyto polovojenské bojůvky mají „krotit“ hloučky kuřáků postávající na ulici, domlouvat hlučným kuřákům, apod. Takže namísto dřívějšího většinově poklidného vysedávání hostů uvnitř restaurací (část zákazníků s cigaretou v ruce) budeme zřejmě svědky hlučných hádek (s rizikem fyzického konfliktu) zástupců veřejné moci s lidmi, kteří se nedopustili ničeho víc, než že si zašli do hospody, z níž byli toutéž veřejnou mocí vyhnáni jít si zakouřit ven, na ulici…
Vyhazování hostů
Samostatnou kapitolou je nově uložená povinnost restaurací (s drastickými sankcemi proti jejich majitelům) vyhazovat hosty, kteří jsou podnapilí… Tato regulace se dostává do čela pomyslného žebříčku nejšílenějších nápadů zdejších politiků a legislativců…
Vládní polototalitní moc tím fakticky přenáší politiku pečovatelského státu, který nad univerzálním a všeobecným „blahem“ každého občana bdí dnem i nocí, na personál hospod. Hospoda by se podle této bláznivé představy měla přeměnit v jakési specializované protialkoholní pracovitě, jež namísto standardní služby hostům (pohostinský servis) bude na zákaznících provádět lékařská vyšetření včetně odběrů krve…
Zní to absurdně, ale jak jinak by personál mohl spolehlivě zjistit, zda ten či onen host je či není podnapilý? A nebo si budou hospody muset najímat vedle kuchařů, servírek, číšníků a vrchních i experty na alkoholismus, kteří se stanou současně vyhazovači?
Dítě i s vaničkou
Z výše uvedeného musí být každému jasně patrno, že stát opět s vaničkou vylévá i dítě.
Jistě, kouření jako takové je bez sebemenších pochyb krajně negativní a zdraví nebezpečná činnost, která je zdrojem chemické agrese kuřáků vůči nekuřákům.
Nabízí se však zásadní a logická myšlenka: pokud vláda chtěla chránit nekuřáky před chemickou agresí nikotinového kouře, proč svoji represi nenamířila výhradně proti kuřákům a kouření jako takovým? Proč zaútočila na soukromé podnikatele v pohostinství, kteří kouření nijak zvlášť nepodporují: cigarety nevyrábějí a rozhodně nejsou těmi, kdo by se podíleli na jejich masivní distribuci mezi konzumenty (cigarety lze přece koupit na každém kroku).
Proč nezakázala výrobu cigaret (cigareta je přece evidentním zlem pro lidské zdraví) a veškeré kouření nikotinových cigaret? Jenže, pokud by zakázala, šlo by opět o fatální omezení základních svobod.
Právo na vlastnictví
Tím se dostáváme k druhému zásadnímu aspektu, kterým je flagrantní porušení základního práva občanů, práva na svobodné soukromé vlastnictví.
Svobodné vlastnictví buď existuje, nebo neexistuje. Jakkoliv omezované vlastnictví nelze považovat za svobodné, neboť by šlo o zjevný protimluv. V tomto ohledu soukromé vlastnictví (nejenom) v Česku už poměrně dlouhou dobu neexistuje, neboť je čím dál násilněji ovládáno spletitou houštinou státních a unijních regulací, bariér, předpisů atd.
Zákaz kouření v soukromých provozovnách je tedy jakýmsi hřebíčkem do rakve s posledními zbytky vlastnických svobod v České republice.
Jestliže si stát uzurpoval právo rozhodovat o nakládání se soukromým majetkem občanů do takové míry, že může určovat, co lidé v soukromě vlastněné budově mohou či nemohou konzumovat (přičemž cigarety jsou legálním produktem a jejich užití jako takové nebylo kvalifikováno jako zločin), pak může stát rozhodovat úplně o všem.
Občan se stává méněcenným, jelikož byl (v případě majitelů soukromých restaurací k tomu již došlo) či v dohledné době může být zbaven veškerých skutečných základních svobod. A svoboda soukromého vlastnictví, tedy svobodného nakládání se soukromým vlastnictvím (samozřejmě, jen do té míry, kdy tím nenarušuje svobody jiných), jak přímo kruciální svobodou.
Bezprávný jedinec
Jestliže člověk nemá právo na soukromé vlastnictví (jehož základem je svobodné zacházení s tímto svým majetkem), pak je státem degradován do pozice bezprávného jedince, stejně jako tomu bylo v dobách totalitního socialismu pod vládou KSČ.
Kouřením v soukromých restauracích nebyly narušovány základní svobody. Každému zůstávala v plné míře zachována svoboda, či svobodná volba nebýt ohrožován chemickou agresí cigaretového dýmu: stačilo přece do kuřácké restaurace nevstoupit, a nebo z ní rychle odejít. Žádný občan není nucen chodit do kuřácké restaurace. Tedy, hypotetické chemické agresi, k níž by mohlo dojít v kuřácké restauraci (hospodě, baru, atd.), se každý mohl/může svobodně vyhnout.
Navíc, kouření jako takové je pořád legální činností, kterou si občan může dopřávat nejenom v soukromí domova, ale jíž může vystavovat na odiv (a konat tím agresi vůči spoluobčanů) z okna či balkónu bytových domů. A nejen to, může svobodně kouřit na ulicích a dalších veřejných prostorech, po kterých přece také chodí nekuřáci či dokonce děti.
Jediným logickým řešením problému kouření, respektive agrese páchané nikotinovými zplodinami vůči nekuřákům, by byl zákaz takové agrese a trestní postih všech takových agresí.
Takové řešení by nemělo žádný dopad na restaurace a hospody, myšleno kuřácké, v nichž kuřáci mohou holdovat svému zlozvyku. V nich totiž k žádným agresím nedocházelo: prostor pro nekuřáky byl účinně oddělen a nebo byla restaurace jasně označena jako kuřácká – nekuřák do ní vstupoval jen na vlastní riziko, bez možnosti domáhat se trestu pro kuřáky, respektive domáhat se odškodného za újmy způsobené kouřením uvnitř takových soukromých prostor.
