Stát loni pod finančním vedením Andreje Babiše „dokázal“ v době ekonomické konjunktury a rekordně levných peněz srazit investiční výdaje na nižší úroveň, než jakou stát (a předchozí vláda) dokázal udržet v době těžké (globální) hospodářské krize před několika lety...

Je zákon o státním rozpočtu nesmyslný? Každopádně je prý porušován, tvrdí NKÚ v reakci na „zázračné“ výsledky Babišova finančního ministrování v roce 2016. Pokud je tomu tak, měl by se to zodpovědný ministr zodpovídat, chtělo by se dodat automaticky. Zákony přece musí být dodržovány, včetně toho o státním rozpočtu. Jenže situace je složitější. Ministru Babišovi je nutno klást za vinu antiinvestiční strategii a některé operace, jež posloužily k vylepšení rozpočtového image…

Šéf NKÚ Miloslav Kala zpochybnil smysl zákona o státním rozpočtu mimo jiné tím, že stát nesplnil ty úkoly, s nimiž se ve státním rozpočtu počítalo: rozpočet (tedy zákon) byl schválen se schodkem 70 miliard korun, aby nakonec dopadl přebytkem ve výši 62 miliard Kč.

Základní ustanovení zákona tak nebylo dodrženo: rozdíl mezi předpokladem a výsledkem se vyšplhal na 132 miliard korun.
Jaká je reálná váha takového zákona, když dochází k tak výraznému nesouladu mezi zněním zákona a tím, jak zodpovědní činitelé nakonec hospodaří?, ptá se NKÚ.

Ministři do káznic

Kontrolní úřad poukázal na fundamentální systémový problém, který je roky přehlížen (zákon o státním rozpočtu je totiž fakticky nedodržován permanentně). Z logiky věci (porušování zákonů je pro občany bez výjimky trestné) by jednoznačně plynulo, aby značná část ministrů financí za fatální protizákonné jednání (nedodržování zákona o státním rozpočtu) prodlévala v chládku tuzemských káznic.

Což by byl nesmysl a to ještě bizarnější, než samotný zákon o státním rozpočtu. Nedodržování zákona o státním rozpočtu je totiž logickým důsledkem principiálních absurdit:

1) stát se snaží zákonem o státním rozpočtu postihnout a svázat chování tržní ekonomiky, jejíž aktéři (firmy, podnikatelé) se ovšem řídí tržními zákony, nikoliv zákonem o státním rozpočtu; vůči kterému nenesou sebemenší odpovědnost,

2) stát se snaží plánovat ekonomiku (a od jejího vývoje odvozené příjmy) na více než rok dopředu, což je počínání stejně pošetilé, jako plánovat víkendové počasí na 100 let dopředu a to věštěním z křišťálové koule.

Zákon o státním rozpočtu (zejména výši příjmů, potažmo výši přebytku či deficitu) lze tedy dodržet jen náhodou (uhodnutím těch správných čísel v plánovací loterii) a nebo (pokud zrovna nezuří nečekaná hospodářská krize) nestandardními účetními operacemi.

Je evidentní, že zákon o státním rozpočtu je ještě o řád bizarnější, než mnoho jiných směšných zákonů. Jde fakticky o „zákon o budoucím vývoji ekonomiky“, jehož fatálním nedostatkem je fakt, že ona ekonomika není subjektem, který by měl kdy v plánu se řídit plány a představami úředníků či politiků.

Medvědí fikce

O to více vynikne podivnost a nezodpovědnost počínání politiků, kteří porcují medvěda, jenž je pouhou fikcí. V reálu tak na základě návrhu hrstky úřednických plánovačů politici přerozdělují (= zhůvěřile rozhazují) „zákonem“ cizí finanční prostředky, z nichž stát reálně nevybral ještě ani korunu…

Je logické, že takové kocourkovské hospodaření skončí vždy jinak, než moudrý a vševědoucí stát naplánoval (tedy, pokud nelze aplikovat kreativní účetnictví, jež zamlží realitu).

Shrnuto podtrženo, těžko lze dávat za vinu Andreji Babišovi to, že zákon o státním rozpočtu v této formě (věštění z křišťálové koule) nedává sám o sobě smysl.

Co mu však vyčítat lze – a neohroženě tak činí i NKÚ – jsou některé podivuhodné operace a celkový „realizační koncept“, jehož důsledkem bylo (jak přímo uvádí NKÚ) faktické zastavení investiční činnosti: stát v roce 2016 na investice přerozdělil nejméně prostředků za posledních 10 let…

Je logické, že taková „antiinvestiční“ strategie (exministr Babiš svaluje vinu na předchozí vládu) významně napomohla tomu, že rozpočet (i díky lavině eurodotací) mohl skončit dlouho neviděným zázrakem: totiž, rozpočtovým přebytkem.

Divný paradoxem je to, že stát pod finančním vedením Andreje Babiše „dokázal“ v době ekonomické konjunktury a rekordně levných peněz srazit investiční výdaje na nižší úroveň, než jakou stát (a předchozí vláda) dokázal udržet v době těžké (globální) hospodářské krize před několika lety…

Rozhazovačná strategie

Pro liberála, který z principu (a vždy odůvodněně) nevěří schopnosti státu rozumně investovat, je však ještě horší další aspekt, na který upozornil NKÚ a to na mimořádně rozhazovačnou strategii státu v roce 2016. Vždyť podíl běžných výdajů státu na celkových výdajích rozpočtu byl loni nejvyšší za posledních 14 let!

Stát tak pod Babišovou kuratelou „využil“ ekonomickou konjunkturu nikoliv k podpoře dlouhodobého rozvoje celé ekonomiky, ale spíše jen k posílení role a blahobytu státu, potažmo jeho byrokratického aparátu (tedy státu, jehož dluh dnes dosahuje zhruba 1,8 bilionu korun)…

Vydávat tohle za úspěch může jen populista sledující ryze utilitární zájmy. Nikoliv skutečně zodpovědný státník.

Kouřová clona rozpočtu

A pokud jde o kontrolním úřadem vytýkané nestandardní operace vládců státního rozpočtu, ty jen potvrzují kouřovou clonu, která se nad loňským rozpočtem nadále vznáší.

O co šlo? Finanční resort pod Babišovým vedením využil pro snížení státního dluhu rezervu, kterou má podle zákona vytvářet pro řízení likvidity státní pokladny a státního dluhu a jež má sloužit pro vyloučení rizik. Tedy nikoliv na umělé vylepšování prezentovaných čísel o státním rozpočtu, potažmo virtuální úspěšnosti politika stojícího v čele resortu…

Tato likvidní rezerva ještě v roce 2012 dosahovala 140 miliard Kč, aby se na konci roku loňského roku smrskla na 3 miliardy.

Pokud do této doby někdo věřil ve férovost výsledků státního rozpočtu, musí na základě nových zjištění čelit naléhavé otázce, zda dosažený (a halasně oslavovaný) přebytek (62 miliard Kč) byl realitou nebo jen účetním výsledkem sčítání vybraných numer, jaká se právě hodila do propagandistického krámu…