Smysl má volit do Europarlamentu jen takové subjekty, jejichž cílem či programem je parodie Evropského parlamentu a zesměšnění Evropské unie.

Blížící se volby do Evropského parlamentu (EP) vyvolávají nutkavou otázku, jak by měl soudný člověk k těmto volbám přistupovat. Má opět vkládat plané a marné naděje do těch subjektů, které slibují změnu EU k lepšímu či dokonce její zásadní reformu? Ne, tento přístup není racionální.

Europarlament kdysi dávno v dobách předlisabonských měl citelně slabší kompetence, než dnes. Neschvaloval Evropskou komisi a neschvaloval ani legislativu. Dříve byly volby do tohoto „parlamentu“ jen prázdným (slovy klasika „naprosto falešným“) gestem. Byly jen propagandistickou hrou na skutečně demokratický parlament, který byl ve skutečnosti pouhou žvanírnou.

V současné době, zejména v důsledku Lisabonské smlouvy, jsou pravomoci Evropského parlamentu znatelně vyšší. Na jednu stranu, není to parlament v právem slova smyslu. Nemůže navrhovat zákony (tohle si vládci EU pohlídali).

Na druhou stranu, je to čím dál nebezpečnější organizace, která mimo jiné schvaluje šéfa Evropské komise.

Zákeřnost europarlamentu

Na podstatě se však nic nemění. Právě naopak. Teprve nyní vynikne zákeřnost EP z pohledu zemí, jako je Česko. Ve volbách do původního, předlisabonského, EP nehrálo roli, zda některá země má jen jednotky mandátů a jiná několikanásobně více. EP neměl žádné pravomoci, takže národní počty europoslanců byly irelevantní. EP byl tehdy úplně zbytečný, byl jen symbolem europeismu, takže bylo úplně jedno, kolik a za jakou zemi je v něm poslanců.

Smysl má volit jen ty volební subjekty, které svým programem odrážejí postavení tuzemských europoslanců v rámci EP: tedy méněcenné postavení, které je dokonalou parodií na demokracii.

Dnes, kdy EP v řadě aspektů „posílil“, vynikne záludnost a nevýhodnost pro početně menší státy. Zatímco pravomoci EP jsou větší, menší státy nemají v EP fakticky žádné zastoupení a jejich hlas je reálně nulový. Sílící pravomoc tak mohou uchopit a využít zejména politici států největších (Němci mají v EP plných 96 europoslanců, Francouzi 74, Itálie 73; naopak třeba takové Irsko jen 11, nemluvě o Kypru, Maltě či Estonsku se 6 europoslanci).

Logika velí hlasovat jen pro takové subjekty, jejichž cílem či programem je parodie Evropského parlamentu a zesměšnění celé Evropské unie.

I volič, který propadal z matematiky, je schopen pochopit, že 21 europoslanců zvolených za Českou republiku, nemá ve 751-členném Evropském parlamentu sebemenší šanci ovlivnit legislativu a jiná rozhodování tak, aby byla ve prospěch občanů České republiky.

Jasně se ukazuje, že opravdovým cílem Europarlamentu není zajišťovat demokracii či práva členských států. Naopak. Cílem je využívat europarlamentní hry na demokracii k prosazování a „legalizování“ záměrů těch nejsilnějších (největších, hegemonických) zemí EU.

Fikce v demokratických kulisách

Evropský parlament je tak z pohledu Česka (které ovšem ani nepatří k úplně nejmenším státům; ty jsou na tom ještě hůře) jednou velkou manipulací s voliči. Je totální fikcí v demokraticky se tvářících kulisách.

I když se někdy s ostychem na veřejnosti hovoří o „demokratickém deficitu“ v rámci EU, skutečnost je s ohledem na podstatu Evropského parlamentu mnohem krutější. Deficit je ze samé podstaty absolutní.

O to více šokuje, že značná veřejnosti se nadále blamuje pocitem, že je vše jakž takž v pořádku. A že volby do EP jsou běžnými demokratickými volbami srovnatelnými s volbami do národního parlamentu.

Není. Nejsou.

Král je více než nahý. EP je dnes fakticky parlamentem unifikovaného superstátu. Každá země je samostatným volebním obvodem s počtem europoslanců úměrným počtu obyvatel tohoto „volebního obvodu“. Což zjevně neodpovídá alespoň formálnímu stavu EU, kterou navzdory mnoha aspektům ještě stále nelze považovat za unifikovaný, unitární stát (nebo už ano?).

Podstatě současného stavu Unie (jde o cosi jako konfederaci, či federaci) by přitom odpovídala analogie parlamentu federálního státu, jakým bylo kdysi Československo, složené z České republiky a Slovenské republiky. Každá republika tehdy měla ve Sněmovně národů Federálního shromáždění početně stejné zastoupení. Ani jedna z republik (ani jeden z národů) tak nemohla být přehlasován čistě z důvodu nestejného počtu obyvatel v obou republikách.

Nerovnost států EU

Aby se o EP dalo alespoň obecně uvažovat jako o demokratickém tělesu, musel by být založen na republikovém základu tak, aby žádný stát (republika) nemohl být v EP přehlasován. Každá republika (včetně té České) by musela mít v EP stejnou „početní sílu“ jako ostatní státy.

Teprve tehdy by bylo možné hovořit o (relativně) spravedlivém systému Evropského parlamentu, v němž by existovala rovnost mezi jednotlivými členy EU. Právě v dnešním europarlamentu o to silněji vyniká nerovnost mezi členskými státy. Systém Evropského parlamentu přímo a výslovně říká: větší státy mají v EU větší sílu a větší moc. A mohou tak skrze EP (s pomocí dalších orgánů EU) vnucovat těm menším a slabším cokoliv se jim zamane.

Zatímco Česko má 21 jen europoslanců, Německo plných 96 poslanců. Je logické, že německé zájmy jsou v EP reprezentovány s více než čtyřnásobnou silou, než ty České. Atd.

Iluze voleb

Účastnit se jako volič seriózně voleb do Evropského parlamentu s nadějí či vírou v to, že mnou zvolení europoslanci za Česko budou schopni v EP prosazovat mé zájmy, je iracionální iluze. Brát volby do Evropského parlamentu vážně a hlasovat pro seriózně se tvářící subjekty, zavání sebeklamem a lhaním do vlastní kapsy.

V kontextu výše uvedeného proto dává smysl volit do Evropského parlamentu jen ty strany (či volební subjekty), které svým programem věrně odrážejí postavení Česka v EU a postavení tuzemských europoslanců v rámci EP: tedy méněcenné postavení, které je dokonalou parodií na demokracii.

Proto má logiku volit jen takové subjekty, jejichž cílem či programem je parodie Evropského parlamentu a zesměšnění celé Evropské unie.

Symbol zmaru a nesmyslnosti

Tedy například uskupení „ANO, vytrollíme europarlament“. Nebo jednočetnou stranu/hnutí „Tvůj kandidát“, zosobňovanou jediným člověkem, Danielem Konečným, který chce s pivem v ruce bojovat za vstup Marsu do EU a k tomu ještě prokopat tunel Blanka až do Bruselu, zajistit dotace na pivo, stejně jako dotace pro každou rodinu v Česku na cokoliv kdo bude chtít…

„Eurotrollové“ ve svém programu a ve své kandidatuře věrně a výstižně symbolizují onen zmar a nesmyslnost Evropského parlamentu z pohledu ČR. V programu pro eurovolby se například staví proti vystoupení Česka z EU, ale současně požadují, aby z EU vystoupily všechny ostatní státy… V jejich programu nechybí obligátní slib zajistit moře pro Českou republiku.

Předvolební prezentace subjektu „ANO, vytrollíme europarlament“.

Nikoho nepřekvapí, že tato volební parta slibuje i dotace na přestavbu vozidel na dřevoplyn, nemluvě o zavedení emisních povolenek na čočku a fazole…

Všechno je možné

Je nad slunce jasné, že programy a volební záměr těchto dvou uskupení jsou ryze parodická recese a žádný jejich programový bod nebude nikdy v rámci EU prosazen. (I když, v politice je možné úplně vše; příkladem budiž zvolení věčně se mýlícího futurologa Zemana prezidentem či oligarchy Babiše premiérem ČR).

Uvedené parodické programové body zmiňovaných volebních uskupení se asi málokomu jeví jako všeobecně přínosné. Jenže, stejně tak se mnohým nemusí jevit jako přínosné to, co reálně vykonává Evropská unie v posledních letech.

Když může ultraexponent Bruselu (Agrofert je stabilně největším příjemcem eurodotací v ČR) Andrej Babiš kandidovat se sloganem, že on a jeho hnutí ochrání Česko před EU (od které Babiš čerpá miliardy dotací), proč by nemohly kandidovat či dokonce uspět subjekty, které chtějí zajistit dotace na okurkový salát, na pivo pro každého a k tomu ještě získat pro Česko moře?

Z jistého pohledu to vychází nastejno.

Rozdíl je jen v tom, že agrobaron Babiš získal z Bruselu na dotacích miliardy korun, zatímco vytrolená varianta ANO dotace nepobírá a asi ani nikdy pobírat nebude.

Pokud se někomu zdá snaha subjektu „Tvůj kandidát“ o přijetí Marsu do EU podivná a nereálná, pak není daleko od pravdy. Ale proč by vlastně Mars nemohl být členem EU, když se o členství v EU (jejímž pilířem je křesťanství, jež se zrodilo v Evropě) může již dlouhou řadu let poměrně úspěšně ucházet neevropské, islámské Turecko?

Rizika členství Marsu v EU jsou přece nekonečněkrát nižší, než členství Turecka…

Směšnost kontra směšnost

Jistě, programy uváděných dvou parodických uskupení (Vytrollíme europarlament; Tvůj kandidát), jež kandidují do EP, jsou (zcela záměrně) směšné. Jenže, stejně směšné jsou i jakékoliv naděje vkládané do tuzemských „klasických“ stran, které slibuji reformovat EU a další podobné utopie, které jsou ve skutečnosti jen mystifikací jak vůči voličům, tak možná i vůči sobě samým.

„Kupodivu“, reformovat EU v minulém volebním období nesvedl ani europoslanec Svobodných (Petr Mach vystřídaný Jiřím Paynem), ani dva europoslanci ODS; ostatní strany za Česko jsou proevropské.

Nedokázali nemožné, neboť nemožné dokázat nelze. A nedokázali by to, ani kdyby počty svých europoslanců po dalších volbách zdvojnásobili (což je jejich cílem).

Vysmát se Europarlamentu

Právě proto nemá smysl brát Europarlament, respektive volby do tohoto podivného orgánu vážně. Smysl má pouze dát Evropskému parlamentu a Evropské unii jasně najevo, co si o nich ti soudnější zdejší obyvatelé myslí. Dává proto smysl se Evropskému parlamentu vysmát tak, jako se on vysmívá (možná nechtěně) do obličeje zdejším občanům.

„Tvůj kandidát“ Konečný to ve svém volebním mottu říká trefně: „Politici si z nás dělali srandu už dlouho, teď je řada na nás!“

Ano, politici a celá Evropská unie se zdejším občanům smějí za zády, ale navenek vážně je opětovně lákají k volebním urnám, aby ve spektakulárním volebním rituálu posvětili onu zdánlivou legitimitu Europarlamentu na další roky.

Adekvátní reakcí na tuto manipulaci je pojmout eurovolby jako neoficiální referendum o vztahu občanů k EU. A v tomto referendu se hlasováním zachovat stejně, jako se „Evropa“ chová k většině českých občanů. Tedy, udělat si z Evropské unie a jejího Europarlamentu legraci.

Vážně jej dnes totiž berou jen ti, kdo v něm spatřují zdroj svých příjmů, ať už ve formě europoslaneckých platů či v podobě dotací.

 VÍCE O TÉMATU ČTĚTE ZDE:

Být či nebýt v Evropské unii? Členství v EU vytváří nesmiřitelné nepřátelství občanů