Česko by si nemělo nechat od Trumpa diktovat, jakým tempem bude modernizovat armádu. Aby to neskončilo nákupem jaderných ponorek, které pak budou brázdit hladinu Máchova jezera...
Téměř každodenně jsme bombardováni Trumpovými ultimáty na zvýšení výdajů na zbrojení. Americký prezident se dovolává povinnosti členských zemí NATO zvýšit obranné výdaje na úroveň 2 % HDP. Pohrozil dokonce, že pokud neposlušné evropské státy aliance nebudou dodržovat „dohodnuté výdaje na obranu“, stáhnou USA své vojáky z Evropy.
Je proto zapotřebí nejdříve vyvrátit mýtus o povinnosti členů NATO zvýšit výdaje na údajně „dohodnutou“ úroveň 2 procent HDP.
Na neexistenci striktního závazku poukázal už před časem někdejší předseda německé SPD Sigmar Gabriel. Summit NATO z Walesu v roce 2014, na který se odvolávají Trump a všichni obhájci „2% závazku“, ve skutečnosti neobsahuje pevně stanovený závazek (2% podíl na HDP) týkající se výdajů členských států na obranu.
„NATO se nikdy neusneslo na dvou procentech, ale dělá se, že se tak stalo,“ uvedl tehdejší šéf vládní SPD.
V závěrech summitu NATO ve Walesu z roku 2014 stojí, že členské země, které zatím nedávají na obranu prostředky ve výši 2% podílu na HDP, se budou v příštích deseti letech snažit k tomuto cíli přiblížit směřovat ke dvouprocentním výdajům na obranu.
To je však zavádějícím způsobem vykládáno tak, že by členské státy měly do roku 2024 dosáhnout „povinně“ (nikde se však nehovoří o sankcích za nesplnění této „povinnosti“) podílu výdajů na obranu k HDP ve výši 2 procent.
|
Summit NATO, Wales 2014 Deklarace přijatá hlavami států a představiteli vlád – výňatek: Spojenci, kteří již splňují směrnici NATO vydávat na obranu 2 % jejich HDP, si kladou za cíl v tom pokračovat i nadále. Spojenci, jejichž současný podíl výdajů na obranu k HDP je nižší než uvedená úroveň (2 %): |
Pokud se tedy dnes americký prezident Donald Trump dovolává plnění povinnosti členských zemí NATO zvýšit obranné výdaje na 2 % HDP, interpretuje dohodu z Walesu nepřiměřeně extenzivně.
Žádný takový pevný závazek neexistuje.
Je přitom zcela evidentní, že „provinilé“ státy NATO, jež údajný závazek neplní (což je naprostá většina), mají evidentní snahu výdaje na obranu zvyšovat.
Problém 2 procent
V cestě však stojí 2 zásadní problémy.
Především je to rostoucí ekonomika a tedy i rostoucí HDP. Čím vyšší je HDP, tím obtížnější je dosáhnout dvouprocentního podílu na HDP. Rozpočty zemí nejsou nafukovací a peníze jsou zapotřebí v tisících jiných oblastí, než je obrana.
Vezměme si ČR. Jestliže v roce 2017 činil v ČR hrubý domácí produkt 5000 mld. Kč, v roce letošním má být už 5300 mld. Kč.
Kdyby ČR chtěla dosáhnout podílu 2 procent na obranu v roce loňském, musela by na zbrojení vynaložit zhruba 100 miliard Kč. Aby (teoreticky) splnila závazek v roce 2018, musela by ČR investovat do obranných výdajů částku o 6 miliard vyšší (106 mld. Kč).
Pokud by HDP rostlo zhruba tímto tempem i nadále, v roce 2024 by Česko muselo na zbrojení vydávat cca 142 miliard Kč…
Reálně má však na letošní rok (2018) ministerstvo obrany naplánovány výdaje na úrovni 59 miliard korun… V loňském roce (2017) tak podíl reálně činil 1,04 %. Pro rok 2018 se podíl obranných výdajů k HDP má zvýšit na 1,11 %.
Požadovaný podíl 2 % výdajů na obranu vůči HDP má Česko podle dřívějších vnitropolitických dohod dosáhnout v roce 2024. Aktuální oficiální dokumenty však hovoří pouze o dosažení podílu 1,4 procenta do roku 2021.
Obdobná situace je i v jiných evropských zemích NATO.
Například bohaté Německo (které má dlouhodobě přebytkový státní rozpočet) dnes v oblasti zbrojení dosahuje „pouhých“ 1,24 % k HDP. Kancléřka Merkelová čerstvě slíbila, že Německo do roku 2025 zvýší výdaje na obranu na 1,5 procenta hrubého domácího produktu…
Tendry horší než peníze
Druhý vážný problém je technická realizovatelnost výdajů na zbrojení. I kdyby státy rozpočtově disponovaly dostatečnou sumou prostředků a měly ochotu tyto prostředky využít na zbrojení, je v praxi krajně nesnadné (v Česku v podstatě nemožné) každý rok zdárně uskutečňovat obrovské zbrojní tendry v podmínkách, kdy samotná výběrová řízení na dodavatele představují větší problém, než zajistit samotnou finanční částku…
I kdyby česká armáda letos měla (teoreticky) k dispozici 106 miliard Kč na zbrojení a i kdyby uměla právně bezchybně zvládat výběrová řízení (a poražení dodavatelé z tendrů by se neodvolávali a nenapadali by řízení), nedokázala by tak masivní sumu peněz smysluplně investovat.
Ledaže by zcela bezhlavě nakupovala ty nejdražší zbraně „na sklad“, tedy bez reálné možnosti na jejich smysluplné využití.
Zcela evidentně tedy není reálné, aby se většina zemí NATO v dohledné době byť jen přiblížila splnění 2% zbrojního pseudozávazku.
Konec ochrany
Zamysleme se proto nad důsledky toho, kdyby USA stáhly své vojáky z Evropy. A nejen to, kdyby splnily obecnější hrozbu, kterou již dříve vyslovil Donald Trump, totiž, že USA přestanou Evropu chránit, což znamená, že jí nepřijdou na pomoc v případě napadení (neříká se kým).
Jaké nebezpečí by Evropě hrozilo po odchodu americké armády z kontinentu? Zvýšilo by se riziko zničení Evropy nebo snížilo?
Faktem je, že najít dnes reálného vnějšího vojenského nepřítele Evropy je krajně obtížné. I když je za prototyp vojenské hrozby vydáváno Rusko, je nutno brát v potaz, že Rusko má téměř 5x méně obyvatel, než EU… I když v poslední době provokativně chřestí zbraněmi, nelze z toho vyvozovat skutečný záměr vojenského útoku proti Evropě.
Ruské výpady na Ukrajinu je nutno považovat více za součást obrany před rozpínajícím se NATO (Ukrajina plánovala vstup do Severoatlantické aliance), než za předstupeň invaze do západní Evropy.
Poměrně agresivně se v poslední době chová i Turecko, ale očekávat jeho útok na Evropu je taktéž zcela absurdní. Jakékoliv další vnější vojenské hrozby pro Evropu jsou z říše sci-fi.
Dá se bez uzardění konstatovat, že veškerá vojenská a bezpečnostní rizika by po případném odchodu armády USA z Evropy zůstala na starém kontinentu úplně stejná, jako dnes.
Nezapomínejme, že zdaleka největším bezpečnostním problémem Evropy je terorismus a masový příliv migrantů.
Nezapomínejme také, že evropská část NATO v sobě zahrnuje i 2 jaderné velmoci, tedy Francii a Velkou Británii…
Německo jako zdroj
Ostatně, podívejme se, jaké byly zdroje válek v Evropě ve 20. století… Bylo to Německo, které rozpoutalo II. světovou válku. Bylo to Německo, které stálo u rozpoutání I. světové války (Německo vyhlásilo válku Rusku i Francii).
Samozřejmě, historie se nemusí opakovat. A pokud se opakuje, nemusí to být kopie identická.
Tato paralela sice není odborně, natož politicky korektní, ale jestliže Donald Trump den co den naléhá na Německo a na jeho kancléřku Merkelovou s tím, aby horečnatě a masivně zbrojili, je to historický a velmi bizarní paradox… Vojensky silné Německo nepřineslo (v minulém století) Evropě nic pozitivního.
Připomeňme také slova nového amerického velvyslance v Německu Richarda Grenella.
„Dvě procenta jsou navíc pouze základním číslem – země jako Německo by měla být schopna zajistit svou bojovou připravenost pro všechny případy.“
„Musím říct se vší vážností, že pokud chcete být v diplomacií úspěšní, musíte mít možnost skutečné vojenské hrozby,“ prohlásil Grenell a dodal, že to je právě jedna věc, která současné německé diplomacii chybí: „použití vojenské síly jako zastrašovacího prostředku“.
Strategie USA je tedy jasná: Vojenská síla má být základem nového typu evropské „diplomacie“. A vojensky silné Německo má dle pohledu z USA ještě více politicky dominovat…
Je velkou otázkou, zda právě takový zahraničně-politický koncept je tím, který Evropě pomůže…
A nebo tím chtějí Američani Evropě ublížit? Oslabit ji jak politicky tak ekonomicky (výdaje na zbrojení nezvyšují životní úroveň), aby tím eliminovali sílu konkurenta na mezinárodním kolbišti?
Trump jako lobbista
Zamysleme se ještě nad motivacemi prezidenta Trumpa. Ten skoro na každém kroku hořekuje, že musí USA nést největší náklady na obranu Západu.
Nemusí. Nikdo ho, ani USA k ničemu takovému nenutí. A pokud ano, tak pouze jejich vlastní ambice dominovat vojensky světu.
Spojeným státům přece nikdo nebrání, aby náklady na zbrojení snížily (a tím si ulevily). Trump se kasá svou politickou odvahou: je prý obtížné zdůvodňovat doma voličům, proč USA nesou největší vojenskou zátěž na obranu.
Přitom by se mu doma jistě lépe vysvětlovalo a získávalo body, kdyby občanům nechal peníze v peněženkách a zastavil závody ve zbrojení.
USA jsou zdaleka největším zbrojním kolosem na planetě. Na zbrojení vydávají mnohem více, než v součtu všechny ostatní země planety tedy, včetně Ruska a Číny.
Chce-li Trump zvýšit bezpečnost Evropy, potažmo celého světa, měl by se snažit nikoliv o ještě masivnější zbrojení. Místo toho by měl usilovně pracovat na snižování mezinárodního napětí a snažit se o zpomalování závodů ve zbrojení.
Trump ale koná právě naopak.
Nelze se zbavit dojmu, že prezident působí více jako lobbista ve prospěch zájmů amerických zbrojařů, než jako politik pracující pro blaho celé země, potažmo celé planety (USA přece jsou světový lídr a světový četník).
Je jasné, že pokud by Evropa více zbrojila, zvýšil by se i odbyt amerických zbrojovek…
Česko a ponorky
Co z toho plyne pro Česko?
Především by mělo zintenzivnit snahu o modernizaci armády, která je z hlediska výzbroje stále v nepřijatelně nedobrém stavu.
Určitě by však nemělo bezhlavě utrácet jen proto, aby splnilo „vrchností“ nařízené zbrojní kvóty. Určitě by nemělo kupovat zbraně, které nevyužijeme, ve stylu: „dosáhneme za každou cenu podílu 2 procent na HDP, i kdybychom měli zakoupit flotilu jaderných ponorek, které pak budou brázdit hladinu Máchova jezera…“
Česko by mělo modernizovat armádu organicky, efektivně, dle rozumných cílů a skutečných potřeb, nikoliv na základě plánů stanovovaných ve Washingtonu, tedy bez reálné znalosti místních podmínek.
Ostatně, v tomto situace NATO připomíná EU a její „řiditele“ v Bruselu (shodou náhod odsud „řiditeluje“ i NATO… to nemůže být náhoda), kteří plánují lepší zítřky celému kontinentu, aniž by je zajímali místní poměry a potřeby obyvatelstva.
