Ťok: Kyvadlo musí být někde uprostřed mezi soukromým vlastnictvím a veřejným zájmem,

Záměry ministra dopravy Ťoka znárodňovat pozemky s využitím předběžné držby dostávají až následně jakési „filosofické“ ospravedlnění, jak jinak, nikoliv ze strany obránců svobody, ale z úst ministra v demisi Ťoka. Ten argumentuje například tím, že se znárodňovalo i za socialismu a lidé proti tomu neprotestovali…

Babišův šéf resortu dopravy si důrazně postěžoval, že soukromé vlastnictví je prý považováno za „tak svaté, že si stát nemůže prosadit ani svůj veřejný zájem“ (čímž myslel konkrétní zájem státu na stavbě silnic, dálnic a železnic na státem určených pozemcích).

„To kyvadlo musí být někde uprostřed. Soukromé vlastnictví je třeba chránit, ale jsou zde případy, kdy je zde veřejný zájem, který stát musí prosadit, třeba aby se všem jezdilo lépe a jednodušeji,“ vysvětlil – jak jinak, absolutně nekonzistentně a rozporuplně – ministr v demisi Ťok.

Hledání jakéhosi hybridního stavu vlastnictví (které je tak trochu soukromé, ale vždy jen do okamžiku, než stát rozhodne, že soukromé není, protože vládci pro své záměry potřebují další a další prostor) je snahou o zplození kočkopsa ještě bizarnějšího, než jaký v Česku přebývá v současnosti.

Samozřejmě, hybridní soukromé (ne)vlastnictví nelze považovat za skutečné soukromé vlastnictví. S tím se to má totiž stejně, jako třeba se svobodou nebo těhotenstvím. Svoboda / soukromé vlastnictví (těhotenství) buď existuje nebo neexistuje.

Těžko může být kyvadlo uprostřed mezi těhotenstvím a netěhotenstvím. Stejně tak, polovičaté (podmíněné: vázané na to, zda si stát pozemek v budoucnu zabaví či nikoliv) vlastnictví není skutečné vlastnictví, ale jen dočasná správa cizího majetku…

Rozpor s držbou

Ale pokračujme ještě chvíli v Ťokově vysvětlování.

„Prostě se ten soukromý pozemek vyvlastní, ale velmi férově se s tím vlastníkem stát vyrovná. Není to tak, že mu ho seberu. Je to tak udělané, aby to bylo férové. My nemáme zájem někomu něco sebrat a nechat si to bez nějakého férového vyrovnání,“ prohlásil Ťok, a to zcela v rozporu se svým novým záměrem na uzákonění institutu „předběžné držby“.

Tato připravovaná předběžná držba (strach nahání už samotná terminologie) má státu umožňovat vyvlastnit jakýkoliv soukromý pozemek a teprve následně (kdy už stát pozemek fyzicky drží a používá pro své záměry) se pokoušet (třeba navěky, stát nebude mít motivaci se skutečně dohodnout) s původním „majitelem“ dojednat adekvátní náhradu za zrekvírovaný pozemek.

Mimoběžně posvátné

Podotkněme rovnou, že Ťokovo varování před „posvátností“ soukromého vlastnictví je totálně mimoběžné. Soukromé vlastnictví v Česku svaté nikdy nebylo a v současné době už fakticky ani neexistuje. Těžko tak může být považováno za svaté něco, co reálně – v pravé podobě – zaniklo…

a) Již od okamžiku vzniku samostatné ČR umožňuje ústavní Listina základních práv a svobod vyvlastňování (tedy znárodňování) soukromého majetku a to za náhradu a na základě zákona (čl. 11, odst. 4)

• zde platí to, co již bylo naznačeno výše: pokud ústavní pořádek již dnes dává státu explicitní nárok na znárodnění jakéhokoliv majetku, byť třeba za podmínky, že se s majitelem dohodne na náhradě, pak je tím soukromé vlastnictví fundamentálně zpochybněno a nelze jej považovat za svaté či posvátné.

b) Stát bez jakýchkoliv skrupulí znárodňuje podstatnou část soukromého majetku fyzických osob formou daní, respektive zdanění

• jestliže například v loňském roce vycházel den daňové svobody na konec května, znamenalo to, že v průměru každý občan pracoval 5 měsíců v roce výhradně pro stát
• tedy veškerý výdělek průměrného občana za toto období (5 měsíců) připadl státu; jinými slovy: stát po dobu 5 měsíců znárodňoval veškerou práci toho kterého výdělečně činného občana
• jen těžko najít výmluvnější případ neexistence práva na soukromé soukromého vlastnictví, když stát (obrazně řečeno) po dobu 5 měsíců soukromé vlastnictví (peněz vydělaných prací) neuznával a prostředky lidí si po tuto dobu automaticky znárodňoval sám pro sebe.

Předběžné znárodňování

Navrhovaný koncept „předběžné držby“ (v rukou státu) nahrazuje dříve alespoň formálně existující právo na soukromé vlastnictví jištěné nutností náhrady za jeho vyvlastnění.

Ťokova předběžná držba však fakticky ruší ústavní právo na náhradu za vyvlastněný pozemek, respektive, zcela se tím eliminuje možnost si takovou náhradu vyjednat ještě před tím, než stát pozemek zrekvíruje. Je zjevné, že jednat o finanční náhradě tehdy, kdy si stát pozemek již přivlastnil a nakládá s ním jako vlastník, nedává původnímu (skutečnému) majiteli pozemku právo dosáhnout reálné náhrady.

Předběžné znárodňování („předběžná, automatizovaná držba“, čili zcizení původně soukromého majetku) se prolamuje za hranice stanovené článkem 11, odstavec 4 ústavní Listiny základních práv a svobod.

Tak či tak, vyvlastnění bez náhrady (respektive, s ryze teoretickým nárokem na náhradu, viz výše) je jen poněkud tvrdší variantou současného stavu, kdy státem řízené vyvlastňování je také možné, ale vyžaduje dohodu o náhradě. Jaképak soukromé vlastnictví, když stát může ve „veřejném zájmu“ jakýkoliv majetek znárodnit, byť třeba i za náhradu?

Kamufláž veřejného zájmu

Tím se dostáváme ke klíčovému aspektu vyvlastňování, kterým je onen proklamovaný a mýtizovaný „veřejný zájem“.
Tento pojem, tato kategorie „veřejný zájem“ je jednou z nejrafinovanějších kamufláží manipulativní podstaty státu, tedy širší vládní moci, tj.

1) úředně-politické skupiny, což jsou státní úředníci a vláda / ministři, která vládne na bázi formální legitimizace volbami
– neznamená to však, že by vládnoucí politici byli zvoleni: ministrem může být kdokoliv; a jak ukazuje realita: ministři k vládnutí nepotřebují ani souhlas Poslanecké sněmovny

2) zájmových a velkopodnikatelských skupin, jež jsou byznysově, zakázkově a dotačně napojeny na skupinu ad 1.

Jestliže stát a jeho exponenti typu ministra v demisi nyní tvrdí (za nadšené podpory „opozice“, která se chce připojit k „objektivnímu dobru“ znárodňování majetku), že veřejný zájem musí být preferován nad soukromým vlastnictvím (neboť jen stát a jemu vládnoucí agrobaroni „vědí“, co je pro tuto zemi skutečně správné a potřebné), pak sami ze sebe dělají svaté bytosti (neboť jen nadpřirozená bytost může mít patent na rozum a na absolutní pravdu).

Sami sebe tito Ťokové a Babišové pasují do role politického božstva, které údajně reprezentuje veřejnost a její údajný zájem.
Přitom, jak vidíme dnes, babišovská menšinová vláda (a je to právě a jen vláda, kdo bude rozhodovat o trase dálnic a železnic, nikoliv širší veřejnost) reprezentuje pouhých 29 procent voličů a zhruba 18 % ze všech dospělých občanů Česka.

„Aby se všem jezdilo lépe a jednodušeji.“

„Aby se všem jezdilo lépe a jednodušeji,“ hlásá na podporu znárodňování Ťok a mimoděk tím z dálnic a železnic dělá mantru, která je nadřazena jiným zájmům jiných subjektů, například skutečných majitelů, přes jejichž pozemky se stát rozhodl vést svoji dopravní infrastrukturu.

(Snad jen) Dočasní držitelé moci si ve vlastním zájmu manipulativně uzurpují právo směšovat zájem stavařů a dopravních firem (protože jsou to právě tyto skupiny, kdo na stavbách a znárodňování pozemků nejvíce vydělají) s údajným zájmem veřejnosti (ostatně, stavaři a dopravci jsou také veřejnost, ale jen její menší část).

Veřejná pravda

Zcela arbitrárně se snaží vydávat za veřejnou pravdu to, že nárok na teritoriálně neomezené cestování po této planetě (kdy stát má právo vést silnici a železnici, kdekoliv se mu zachce) je cosi více, než základní demokratické hodnoty, jako je právo na skutečné soukromé vlastnictví.

Tvrdí: to my (tedy já, Andrej Babiš za pomoci správce resortu pana Ťoka) a další moudří tohoto světa (tj. kolejová či betonová lobby stavařů, jejíž součástí byl před pár lety i Dan Ťok) jsme výhradními tvůrci veřejného zájmu.

To my (tedy já, Andrej Babiš za pomoci správce resortu pana Ťoka) proto víme nejlépe, kolik dálnic a železnic má být na zemi vybudováno.

To my (tedy já, Andrej Babiš za pomoci správce resortu pana Ťoka) víme nejlépe, kudy dálnice a železnice mají vést.

A demokracie má tu kouzelně „krásnou“ vlastnost, že nejširší veřejnost (v našem případě dokonce i nejširší politická reprezentace) tleská nejvíce těm aktům, jež v proklamovaném zájmu všeho lidu ničí základní hodnoty demokracie a svobody.

Čtěte také:

Komentář: Předběžná státní držba pozemků fakticky ruší soukromé vlastnictví v Česku