Jestliže občané budou i nadále spoléhat na stát a jeho neurčité a právně nevymahatelné obecné přísliby v oblasti zajišťování bezpečnosti, bude to mít pro občany zcela fatální důsledky. Tak jako tomu bylo ve francouzském městě Nice.

Nejnovější teroristický útok ve francouzském městě Nice jasně dokázal, že ani sebelépe připravený stát a jeho bezpečnostní a silové složky nejsou ve své dnešní podobě schopny čelit ničivým útokům masových vrahů, a to dokonce ani v rámci výjimečného stavu a maximálního nasazení všech dostupných policejních sil.

Dá se říci, že nezodpovědný stát a jeho političtí představitelé nesou za přímořský atentát v Nice velký díl odpovědnosti.

Oslava státního svátku v Nice byla pro úřady důležitější, než opatrnost a ochrana bezpečnosti obyvatelstva. Stát a jeho oslavy dostaly přednost před svobodou v podobě práva na život jednotlivců…

Navzdory výjimečnému stavu, navzdory řadě signálů o aktivitách islamistů upřednostnily úřady v Nice snahu předvést se navenek velkolepou oslavou státního svátku, ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství…

Výsledkem je více než 80 zavražděných lidí, které terorista zmasakroval tím nejprostším možným způsobem.

Atom proti kamionu

Francie disponuje enormní vojenskou silou zahrnující nejmodernější zbraně včetně těch atomových, kterými by sama dokázala zničit svět. Je světovou velmocí.

Nebylo jí to však nic platné proti francouzskému chlápkovi tuniského původu, který v Nice nasedl do kamionu a s pistolí v ruce se rozjel do davu nic netušících obyvatel a turistů.

Tedy do lidí, kteří na pobřežní promenádě slavili francouzský státní svátek v bezmezně naivní víře ve stát a v jeho schopnost ochránit občany před terorem a nebezpečími všeho druhu.

Pomýlená důvěra

Za svoji pomýlenou důvěru ve státní moc však mnoho z nich muselo zaplatit daň nejvyšší.

Nejnovější útok v Nice také zpochybnil aktivitu Evropské komise, která se legislativně snaží „pomoci“ v boji s terorismem tím, že ještě více omezí a znesnadní držení osobních střelných zbraní u spořádaných občanů Evropské unie…

Názornější ukázku totálního nepochopení situace by člověk těžko pohledal. Terorista si přece zbraně opatří vždy. Legislativa přicházející z Bruselu zajímá teroristu stejně tak málo, jako ho zajímají životy jeho obětí…

Stát opět zklamal

Stát v ochraně a zajišťování bezpečnosti občanů v Nice opět zklamal a to i přesto, že již od tragického září 2001 s železnou pravidelností a dramatickou přesvědčivostí slibuje v boji s terorismem modré z nebe.

I když se poslední útoky soustřeďují na Francii, mnozí bezpečnostní odborníci tvrdí, že je jen otázkou času, než k podobnému útoku dojde i v dalších, doposud teroristicky neposkvrněných zemích… Třeba i v České republice.

Policie na 100 procent

Je nutno předeslat, že kritika vůči státům a vládám neschopným čelit teroristickým hrozbám nesměřuje primárně vůči bezpečnostním složkám, tedy proti samotným policistům či příslušníkům tajných služeb.

Ty – zejména ve Francii – pracovaly a pracují na maximum. Samy o sobě však nemohou spolehlivě zabránit páchání teroristických útoků a nedokáží nikdy garantovat, že k dalším útokům proti bezbrannému obyvatelstvu již nedojde.

Po akcích v Nice, Bruselu a Paříži, nemluvě o nespočtu teroristických útoků v Turecku, musí být každému zodpovědnému člověku naprosto jasné, že vlády z principu nedokáží spolehlivě zabránit masovým popravám nevinných občanů.

Zcela špatný, respektive zcela nevyhovující je totiž celý bezpečnostní systém. Nejde o chybu policistů, na vině jsou politici a jimi uplatňovaný státní koncept zajišťování bezpečnosti.

Stát neumí poskytovat služby

Stát jako takový neumí dobře poskytovat žádné skutečné služby občanům. Proč by měl umět poskytovat službu zajištění bezpečnosti? A ještě k tomu v situaci, kdy na druhé straně stojí absolutní nepřítel – rafinovaný a nevyzpytatelný islámský terorista s přístupem ke zbraním, který nenávidí západní civilizaci a je odhodlán ke všemu, včetně sebevražedné oběti.

Veřejnost si však tuto krutou pravdu o neschopnosti státu neuvědomuje, či spíše raději ani nechce uvědomovat.

Policie dnes slouží jen jako virtuální odstrašující síla, která je celkem úspěšně schopna ochránit ústavní činitele nebo vyšetřit pachatele těch nejvážnějších zločinů; samozřejmě až poté, co zločin byl spáchán a oběti pohřbeny…

Opět je na místě zdůraznit: Tohle není kritika schopnosti policie. Ta z principu nemůže nonstop a na všech místech ochránit miliony či desítky milionů občanů. Problémem je samotný systém vnitřní bezpečnosti státu.

Je proto na místě se objektivně a nezávisle zamyslet nad možnostmi zajištění skutečné a spolehlivé obrany občanů před teroristickými útoky.

Řešením je zásadní změna

Takovým řešením mohou být jen zcela zásadní systémové změny při zajišťování bezpečnosti – změny, které jsou založeny na důsledném zajišťování ochrany soukromého majetku a soukromém zajišťování vlastní individuální bezpečnosti každého občana.

Jinými slovy, reálnou (nikoliv fiktivní, jakou dnes nabízí státní policie) vlastní bezpečnost si musí občané a firmy zajišťovat sami. Nelze již bezmezně spoléhat na pomoc státu a policie.

Ta prostě zaručit bezpečnost všem obyvatelům státu neumí, což v Česku velmi názorně dokázal „úspěšně“ provedený útok důchodce v restauraci v Uherském Brodě.

Vyšinutý důchodce

Je nutno vycházet z toho, že centralizovaná a byrokratizovaná státní moc principiálně nedokáže organizovat a poskytovat skutečnou službu v podobě reálné bezpečnosti obyvatel na nekonečném počtu míst a při nedefinovatelném množství příležitostí ke spáchání zločinu, potažmo teroristického útoku.

Centralizovanou státní moc i v oblasti bezpečnosti řídí volení politici. Jen člověk věcí neznalý by mohl očekávat, že politici, kteří nedokáží zorganizovat ani funkční systém evidence automobilů a vydávání espézetek, natož postavit dálnici, by mohli účinně, tedy ku prospěchu voličů – zákazníků, řídit složitou bezpečnostní mašinerii tak, aby byla schopna čelit rafinovaným teroristům. Vždyť neumí v teroru zabránit ani psychicky vyšinutému důchodci v městečku na jižní Moravě…

Policejní pnutí

K žádoucímu cíli, tedy k reálné bezpečnosti obyvatelstva, nepovedou ani sebetvrdší, totalitou zavánějící antiteroristická technická opatření, ani znásobení počtu tajných agentů a jejich pravomocí.

Více státních policistů a specializovaných útvarů, jejichž zodpovědnost za výsledky práce je zcela neurčitá, jen vyvolá více vnitřního pnutí mezi policejními útvary a neproduktivní soupeření o funkce, kompetence a další dotace.

Ostatně, aktuální situace v Policii ČR, která se zabývá svojí reorganizací, je toho zářným důkazem. Daňový poplatník odvádí státu čím dál více prostředků, aniž by za to získával větší bezpečnostní jistotu. Přednost dostává zajišťování sociálních jistot, potažmo sociální bezpečnosti…

Jiné pilíře bezpečnosti

Nový systém vnitřní bezpečnosti musí být postaven na úplně jiných pilířích, než doposud.

Hlavním problémem bezpečnosti je veřejný prostor a nejasná či ryze formální odpovědnost za dění v něm. Stát vymyslel koncept veřejného prostoru, který je pod (ne)kontrolou orgánů veřejné moci. Tedy pod kontrolou neurčité skupiny politiků a úředníků, která se jakékoliv zodpovědnosti za cokoliv, co někdo spáchá na veřejném prostoru, zbaví mrknutím oka.

Politici ani úředníci nenesou reálnou, nýbrž jen „politickou“ (tedy nulovou) zodpovědnost za svoje činy.

Komfort pro teroristy

Veřejným prostorem se tak dnes v rámci Evropy může pohybovat kdokoliv a kamkoliv, pokud se mu podaří proklouznout na evropský kontinent. Což není ani trochu obtížné, jak dokazuje příchod milionů běženců (obyčejných lidí, nikoliv tajných agentů se supermanskými schopnosti) za bílého dne na evropský kontinent.

Evropa bez hranic a volně dostupné veřejné silnice, dálnice, železnice a ulice pak nabízejí každému teroristovi velkorysý komfort k tomu, aby se snadno dopravil tam, kam si zamane.

Primárním řešením tedy musí být dokonalá kontrola veřejného prostoru, v lepším případě jeho úplné zrušení, tedy privatizace.

Zodpovědnost politiků

Musí být také jasně a vymahatelně stanovena skutečná trestní zodpovědnost politiků a šéfů bezpečnostních složek za bezpečnost na veřejných prostorech. Tedy ne jako dosud, kdy šéfům policie a ministrům hrozí za neúspěch či průšvih sotva tak odvolání z funkce, v horším případě „trest“ v podobě „odklizení“ na jiné, klidnější místo ve státních službách.

Druhým pilířem nového systému musí být přenesení zodpovědnosti za bezpečnost v soukromých prostorech na jejich soukromé majitele. Stát by se už dále neměl tvářit, že umí lidi a jejich soukromé majetky chránit všude tam, kam se v životě vrtnou. Tedy u lidí doma či ve firmě, v (soukromém) nákupním středisku, (soukromé) restauraci a podobně.

Soukromá bezpečnost

Soukromý majitel s využitím bohaté tržní nabídky bezpečnostních služeb musí být schopen se o bezpečnost na svém soukromém majetku postarat sám. Pokud se mu to nepodaří, musí být potrestán tvrdými majetkovými sankcemi a vysokým odškodným pro případné pozůstalé.

V neposlední řadě musí za svoji bezpečnost zodpovídat i lidé samotní a to vždy a všude. Musí se smířit se změnou společenské reality, ve které jim – s postupným promícháváním kultur a civilizací – hrozí nebezpečí doslova na každém kroku. Musí se proto, logicky, o svoji bezpečnost sami postarat také na každém kroku. Opět na bázi nákupu soukromých bezpečnostních služeb na volném trhu.

Opíjení politickým rohlíkem

Politici však takové myšlenky šmahem odmítnou. Jim totiž plně vyhovuje stav, kdy občanům neručí vůbec za nic.

Veřejnost by se však již déle neměla nechat opíjet tímto politickým rohlíkem. Pokud se nadále spokojí pouze s malováním vzdušných zámků s neurčitými a ryze proklamativními politickými přísliby, spláčou nad výsledkem a řada z nich přijde o život.

Jestliže s sebou občané, daňoví poplatníci, nechají manipulovat a budou i nadále spoléhat na stát a jeho neurčité a právně nevymahatelné obecné přísliby v oblasti zajišťování bezpečnosti, bude to mít pro občany zcela fatální důsledky.

Nikdo pak v této bezpečnostní loterii, kde všechny trumfy drží v rukou teroristé, nebude znát dne a ani hodiny…