Skleníkový efekt vyvolávaný „skleníkovými plyny“ nemá podle studie amerických vědců vliv na zemské klima, tedy na globální teplotu planety. (Ilustrační foto - redakční koláž).
Skleníkový efekt vyvolávaný „skleníkovými plyny“ nemá vliv na zemské klima, tedy na globální teplotu planety. Boj proti globálnímu oteplování, založený na omezování produkce skleníkových plynů, jako je CO2, vychází z vědeckého omylu. Tvrdí to američtí vědci Nikolov a Zeller ve své nejnovější studii, která se soustřeďuje na fyzikální podstatu skleníkového efektu a vyvrací dosavadní oficiální pohled na skleníkový efekt.
Ned Nikolov a Karl Zeller ve své studii nazvané „Nové pohledy na atmosférický skleníkový efekt odvozené z empirického planetárního teplotního modelu“ (New Insights on the Physical Nature of the Atmospheric Greenhouse Effect Deduced from an Empirical Planetary Temperature Model) dokazují, že obsah oxidu uhličitého CO2 ani jiných „skleníkových“ plynů v atmosféře nemá vliv na teplotu planety.
SCHÉMA KLASICKÉHO SKLENÍKOVÉHO EFEKTU:
PODLE OFICIÁLNÍ TEORIE ZPŮSOBUJÍ OTEPLENÍ ZEMĚ SKLENÍKOVÉ PLYNY (typu CO2), KTERÉ Z ATMOSFÉRY ODRÁŽEJÍ ZPĚT NA ZEMI TEPLO
Nikolov a Zeller ve své práci zásadně popírají „oficiální vědeckou pravdu“, na níž je založena environmentální politika většiny světových vlád. Podle vládami přijaté „skleníkové hypotézy“ je to právě skleníkový efekt (respektive skleníkové plyny), který zásadně ovlivňuje planetární klima a způsobuje globální oteplení Země.
Boj s globálním oteplováním, které je údajně způsobováno skleníkovým efektem (jež údajně zesilují lidé vypouštěním oxidu uhličitého a metanu do atmosféry), je hlavním cílem globální klimatické dohody z Paříže, z níž vlády vyvozují nutnost dalšího pokračování masivních klimatických opatření zejména ke snižování CO2, s celkovými náklady ve výši stovek miliard dolarů…
Pařížskou klimatickou dohodu neuznávají pouze USA, jejichž prezident Donald Trump od smlouvy nedávno odstoupil.
|
Macron stále přesvědčuje Trumpa k návratu ke klimatické dohodě (19. 9. 2017) Francouzský prezident Emmanuel Macron oznámil, že pokračuje v jednání se svým americkým protějškem Donaldem Trumpem o návratu USA k pařížské klimatické dohodě. „Nehodlám ustoupit od podmínek pařížské dohody,“ řekl Macron „Odsuzuji rozhodnutí Spojených států a pokračuji v dialogu s prezidentem Trumpem, protože jsem přesvědčen, že nakonec uvidí, že je v zájmu Američanů být součástí pařížské klimatické dohody,“ prohlásil Macron. Trump již dříve oznámil, že USA odstupují od pařížské klimatické dohody. Podle Trumpa by náklady USA byly nespravedlivě vysoké oproti dalším zemím, jakou jsou například Čína či Indie. Pařížská dohoda o ochraně klimatu, kterou v roce 2015 podepsalo 195 zemí, si za hlavní cíl klade prostřednictvím omezení emisí skleníkových plynů udržet zvyšování globální teploty výrazně pod dvěma stupni Celsia v porovnání s teplotou v předindustriálním období. |
Autoři „antiskleníkové“ studie, Nikolov a Zeller, na základě svého výzkumu dovozují, že o klimatu na zemi, tedy o změnách teploty na jejím povrchu, rozhoduje jiný typ „skleníkového efektu“, který by se dal označit spíše jako „termodynamický efekt atmosférického tlaku“.
Nikolov a Zeller v inkriminované studii dokazují, že jimi popisovaný „skleníkový efekt“ (tedy pro celkové klima rozhodující „termodynamický efekt atmosférického tlaku“) je ve skutečnosti vyvoláván klasickým atmosférickým tlakem a intenzitou slunečního záření; přičemž vůbec nezávisí na chemickém složení atmosféry.
Pro zahřívání povrchu planety je podle zmiňovaných klimatických „revolucionářů“ rozhodující pouze atmosférický tlak (tedy celková „masa/tíha“ atmosféry) a intenzita slunečního záření (jež dopadá na zemi z vesmíru).
Nikolov & Zeller: O klimatu planety rozhodují pouze celkový atmosférický tlak a intenzita záření Slunce, nikoliv chemické složení atmosféry, natož obsah „skleníkových plynů“.
Jinými slovy, reálný, fyzikálně odůvodnitelný „skleníkový efekt“ je podle Nikolova a Zellera závislý výhradně na intenzitě záření Slunce a na atmosférickém tlaku, jenž je určován gravitací a celkovým objemem (hmotou) atmosféry, nikoliv objemem či koncentrací „skleníkových“ plynů (jako jsou CO2 či metan).
Pro zemské klima rozhodující „termodynamický efekt“ je podle autorů fakticky určitou formou kompresního zahřívání vyvolávaného celkovým tlakem vzduchu. Přirovnávají jej také k mechanismu, jenž v dieselovém motoru způsobuje zážeh paliva.
„Tento efekt je samozřejmě zcela nezávislý na takzvaných ´skleníkových plynech´ a chemickém složení atmosféry,“ zdůraznili.
„Žádné skleníkové plyny, tedy plyny, které by mohly způsobovat oteplování planety, ve skutečnosti neexistují,“ podotkl jeden z autorů studie, Ned Nikolov.
Tři planety a tři měsíce
Ke svým více než dalekosáhlým závěrům o neexistenci vlivu skleníkových plynů na planetární teplotu dospěli autoři zkoumáním, respektive srovnáváním podmínek na některých planetách a měsících Sluneční soustavy a to s využitím oficiálních, „tvrdých“ dat NASA.
Konkrétně ke svým zkoumáním použili data z planet Venuše a Mars (a samozřejmě také Země) a tří přirozených planetárních satelitů: Měsíce, Titanu (obíhá kolem Saturnu) a Tritonu (obíhá kolem Neptunu). Všechna tato tělesa mají pevný povrch.
Došli k závěru, že na všech tělesech funguje identicky stejný mechanismus ovlivňování teploty povrchu, což spolehlivě potvrdili daty NASA o teplotách a atmosféře těchto těles.
„Naše analýzy prokázaly, že mezi průměrnou roční globální teplotou a objemem skleníkových plynů v atmosféře různých planet Sluneční soustavy existuje jen zcela bezvýznamná souvislost,“ vysvětlili autoři studie.
Nikolov uvedl, že tak byl fakticky poprvé předložen empirický důkaz vycházející z údajů NASA, který jednoznačně prokazuje, že skleníkový efekt (tím je myšlen onen nově odhalený „termodynamický efekt tlaku atmosféry“, pozn. autora) není vyvoláván absorbcí (respektive odrážením) tepla, nýbrž silou atmosférického tlaku.
Autoři dokonce odvodili vzorce, jež jimi odhalený „reálný“ klimatický teplotní mechanismus popisují natolik přesně, že jsou díky nim schopni předvídat teploty i na ostatních vesmírných tělesech.
Fatální důsledky
Důsledky jejich objevu jsou naprosto fatální, jelikož popírají základní celosvětový politicko-ekologický axiom (skleníkový efekt, který údajně otepluje planetu kvůli skleníkovým plynům vypouštěným nezodpovědnými lidmi do atmosféry), jež rozhodujícím způsobem ovlivňuje světovou energetiku, průmysl i vládní výdaje všech nejvyspělejších států světa.
„Lidé v zásadě nemohou ovlivňovat globální klima emisemi CO2, metanu či jiných podobných plynů, ani změnami využívání půdy. Všechny pozorovatelné klimatické změny mají své přirozené příčiny, které jsou však zcela mimo lidskou kontrolu,“ podotkl Nikolov.
Podle některých příznivců závěrů studie Nikolova a Zellera byla jejich prací totálně zničena soudobá klimatická teorie, založená výhradně na zahřívání planety způsobované skleníkovými plyny v atmosféře.
Paradoxem je, že navzdory řadě klimaskeptických studií, jejímž aktuálním příkladem je výše pojednávaná vědecká práce Neda Nikolova a Karla Zellera, se jeden z nejznámějších politických klimaskeptiků, Václav Klaus, nechal nedávno slyšet, že boj s klimatickými alarmisty je prohraný…
|
Klaus přiznal porážku v globálním oteplování: Můj tábor skeptiků prohrál (9. září 2017) Exprezident Václav Klaus přiznal porážku ve sporu o globální oteplování. Ten již podle Klause patří do minulosti, protože jeho klimaskeptický tábor prohrál. „Spor o takzvané globální oteplování patří minulosti. Navzdory evidentní a dobře dokumentované ‚klimatické pauze‘, kdy 18 let nedošlo k žádnému zvýšení globálních teplot, vyhráli klimatičtí alarmisté tento spor – se všemi dobře známými negativními důsledky pro svobodu a prosperitu,“ prohlásil Klaus. |
Redakční poznámky a doplňující informace:
I.
Konsenzuálnější názory na studii Nikolova a Zellera by se daly shrnout zhruba tak, že klasický (původní) skleníkový efekt (který je dnes oficiální státní ideologií většinou považován za hlavní a jednoznačný činitel vedoucí k oteplování planety) sice skutečně existuje jako objektivní fyzikální jev.
- Pokud v atmosféře skutečně existuje vrstva, která nepropouští dlouhé vlnové délky (tepelného záření), pak toto záření může odrážet zpět na povrch Země.
Skutečná role tohoto skleníkového efektu (jehož podstatou je odrážení tepelného záření v atmosféře zpět na zemi) je však zanedbatelná ve srovnání s termodynamickým, solárně – tlakovým efektem atmosféry, který ve své studii popsali Nikolov a Zeller.
II.
Nikolov a Zeller netvrdí / nedovozují, že na Zemi nedochází či nemůže docházet ke klimatickým změnám. Tvrdí jen, že případné klimatické změny nemůže způsobovat klasický skleníkový efekt založený na skleníkových plynech v atmosféře.
III.
CO2 a měření na stanici Vostok
Studie Nikolova a Zellera není prvním ani jediným vědeckým počinem, který popírá vliv skleníkových plynů na (globální) klima planety Země. Například autoři měření a výzkumu v ledovém jádru země na stanici Vostok /(Climate and atmospheric history of the past 420,000 years from the Vostok ice core, Antarctica. NATURE | VOL 399 | 3 JUNE 1999 ), více o tom ZDE/ dokázali úspěšně změřit jak teplotu, tak obsah plynů a prachu v zemské atmosféře za uplynulých 420 tisíc let.
Jejich data jasně podpořila závěr, že CO2 principiálně nemůže mít vliv na teplotu povrchu Země. Vyplynulo z nich totiž, že zvyšující se objem CO2 nikdy nevedl ke zvyšování teploty planety. Naopak, data z Vostoku jasně ukázala, že:
- vždy nejprve rostla teplota a teprve poté vzrůstala koncentrace CO2
- nebo nejprve klesla teplota a teprve následně klesla koncentrace CO2;
- vždy, když koncentrace CO2 dosáhly svého vrcholu, začala teplota na Zemi klesat.
To je v protikladu se soudobou preferovanou hypotézou o „skleníkovém plynu“ CO2 (produkovaném lidmi…) jako hlavním činiteli globálního oteplování planety Země…
