Jediným důvodem ke zvyšování platů je hlasitost a nebezpečnost organizované zájmové skupiny, v tomto případě již skutečné armády školských odborářů.
Blížící se volby jako vždy zvítězily nad zodpovědným hospodařením vlády. Výsledkem ochoty masivně rozdávat neexistující prostředky z kapes daňových poplatníků je rozhodnutí koaliční vlády zvýšit platy tuzemským učitelům. A to na principu rovnosti a všeobecného bratrství: každému stejně o 15 % a to s téměř okamžitou platností, ber kde ber.
Stát na zvýšení kantorských platů fakticky rozdává peníze, které reálně nemá k dispozici ani pro nejbližší období (kdy ekonomika roste tempem sahajícím ke 3 %) a o to méně je bude mít v horších časech, kdy místo konjunktury přijde pád; ostatně, někteří ekonomové už blížící se depresi větří ve vzduchu.
Vůbec nejde o to, že by si mnoho učitelů za svoji práci nezasloužilo vyšší odměnu. Právě naopak. Zaslouží si ji, stejně jako miliony dalších obyvatel České republiky, kteří pracují za pouhý zlomek toho, co pobírají běžní občané „nejvyspělejších“ (paradoxně, nejzadluženějších) ekonomik EU, jako je třeba Francie.
Jde o to, že paušální zvyšování tarifního základu u platu učitelů připomíná tuzemské období hry na komunismus (absolutní nivelizace mezd s výjimkou platů věrchušky) a dokumentuje tak pravý charakter převážné části tuzemského školství.
To je čím dál víc pouhým úřadem, mechanickou převodovou pákou všemocného ministerstva a vlády. Čím dál méně má školství cokoliv společného se skutečným vzděláváním, jež by se snažilo vycházet vstříc potřebám a poptávce žáků, studentů, potažmo jejich rodičů.
Vstříc zájmům státu
Domácí školství vychází většinově vstříc zájmům a požadavkům omnipotentního státu, který je pseudo-objednavatelem školských „služeb“ a sanuje systém penězi ze státního rozpočtu, bez ohledu na výsledky a přínosy tohoto bezmyšlenkovitého přelévání drahocenných zdrojů.
Hnacím motorem přilévání dalších prostředků do bezedné propasti zvané „školství“ nejsou měřitelné výsledky, zvyšující se kvalita, natož – nedej bože – rostoucí spokojenost rodičů.
Jediným důvodem ke zvyšování platů je hlasitost a nebezpečnost organizované zájmové skupiny, v tomto případě již skutečné armády školských odborářů. Což je typický znak demokratického státu: co si kdo nevykřičí a nevystávkuje na vládě, to nemá.
Normálnost se nenosí
V normálním světě tržního sektoru platí, že kdo si chce platově přilepšit, ten musí prokázat svoji kvalitu a přínos (a firma na vyšší odměnu musí mít prostředky).
Ve státně-úředním světě na zvýšení platů stačí silněji, výhružněji, případě delší dobu vyhrožovat vládě. Všichni přitom vědí, že kvalita školství stagnuje (pole mnohých klesá) a to nikoliv kvůli nízkým mzdám, ale nastavenému systému a jeho podstatě.
Všichni vědí, že „kvalita“ státního (či státem přísně regulovaného) školství zůstane stejná i po zvýšení platů učitelům, protože školský systém v ČR je centrálně plánovaný/řízený úřad, který funguje výhradně na bázi setrvačnosti; jakékoliv pokusy o inovace ve prospěch lepšího vzdělávání jsou vyloučeny.
Přitom i průměrný manažer by v přirozeném světě dokázal platy učitelům zvednout bez toho, aniž by musel natahovat svou zaťatou pěst směrem ke státní kase k mimořádným a pro hospodaření státu zničujícím navýšením. Zefektivnil by systém, našel úspory, zoptimalizoval by výuku, propustil značnou část zbytečného personálu, atd.
Normálnost a ekonomické uvažování se však v etatistickém světě nenosí.
Předvolební zvonec
A tak zazvonil předvolební zvonec a pohádce o serióznosti a efektivitě hospodaření státu je konec. Koaliční vládci si ze dne na den fiktivně vymysleli dodatečné finanční zdroje, jež na podnose s trikolórou slavnostně předají učitelskému sboru. Což o to, v současném období relativní ekonomické hojnosti budou dopady snesitelné: stát kvůli paušálnímu navyšování platů nezkrachuje ani letos ani napřesrok.
Ale co až současná ekonomická konjunktura skončí a příjmy státního rozpočtu se opět propadnou? Pak se z předvolebního dárečku stane časovaná bomba, jejíž výbuch v budoucnu zanechá vážné škody. A tuto bombu bude jen velmi obtížné zneškodnit, neboť armáda nepřítele den ode dne sílí a mohutní.
Netrápený politik
To ovšem vládní politiky nikterak netrápí. Pokud ve volbách propadnou, nikdo je k zodpovědnosti volat nebude.
A pokud se jim opětovně podaří ukořistit imunitou chráněná poslanecká křesla, pak mohou mít úplně klidné spaní, neboť veřejnost v návalu nových a nových (státem generovaných) problémů na staré ekonomické průšvihy zapomene.
Demokratický systém den co den prokazuje svoji fundamentálně sebedestruktivní podstatu.
