Otázku „ochrany spotřebitele“ má v rámci EU na starosti komisařka Věra Jourová, kterou do Bruselu delegovalo Babišovo hnutí ANO. Od totální regulace složení všech výrobků je však už jenom malý krůček k regulaci veškerého jednání, chování a působení obyvatelstva.

Tak už i ministerstvo zemědělství národu oficiálně potvrdilo, že euroobčané na západ od našich hranic kupují a jedí kvalitnější potraviny, než obyvatelé Česka a některých dalších postkomunistických zemí. A světe div se, mnohdy mají Němci potraviny nejenom kvalitnější, ale i levnější, než konzument v tuzemsku. Existující situace je jedním z důkazů reálně chabých přínosů Evropské unie pro Českou republiku.

Především je s podivem, že EU – navzdory dlouhodobých stachanovským aktivitám na poli regulatorním – ještě nedokázala na celém kontinentu zglajchšaltovat produkci tak, aby všechny (stejné) výrobky měly ve všech zemích EU naprosto stejné složení, kvalitu, chuť a dopady na lidské zdraví.

Uvážíme-li, že cílem EU je tuhá unifikace úplně všeho, a zejména lidského života, je velmi zřetelně vidět, že evropská vláda má ještě před sebou řadu velkých výzev a úkolů…

Přitom se volání mas po důkladnější regulaci výroby potravin a dalších produktů ozývá čím dál hlasitěji. EU však tento velký regulatorní skok zatím odmítala jako příliš ambiciózní.

Hovořit o selhání EU v otázce kontroly či vynucování kvality potravin (a dalšího spotřebitelského zboží) by však bylo absurdní. Je totiž jasné, že od případné totální regulace složení, kvality a parametrů všech výrobků je už jen malý krůček k regulaci veškerého jednání, chování a působení lidí.

Přesto je absurdní, že k unifikaci výroby a kvality potravin ještě nedošlo, i když dnes EU reguluje už téměř vše. Ostatně, regulace podnikání v samotném Česku dostoupily téměř maximální úrovně, za kterou se před kontrolním a unifikačním zrakem Bruselu nemusíme stydět.

Vždyť například státní on-line kontrola tržeb, která je Babišovým majstrštychem, vytvořila v Česku dystopický matrix, který je vskutku hoden 21. století. A zákaz kouření v soukromých restauracích je překročením Rubikonu a tragickým průlomem do hlubin nejtužší totality. (I když je neoddiskutovatelné, že chemická agrese páchaná cigaretovými zplodinami vůči nekuřákům, vystaveným kouři nedobrovolně, je nepřípustná a měla by být přísně trestána.)

Popelnicová kvalita 

Ale zpět ke dvojí kvalitě potravin a některých dalších spotřebitelských produktů. Zajímavostí je nepochybně to, že právě otázku „ochrany spotřebitele“ má v rámci EU na starosti komisařka Věra Jourová, kterou do Bruselu delegovalo Babišovo hnutí ANO.
Výsledky jejího působení v „ochranářské“ funkci jsou tedy z pohledu tuzemských spotřebitelů ne zrovna optimální.

Na druhou stranu, spotřebitelé v zemích ovládajících Unii, tedy například v Německu (výsledky z Francie neznáme, ale potraviny tam jistě nejsou horší než v ČR…), mohou být poměrně spokojeni (i když doma kupují méně chutné bramborové lupínky – paradoxně, z důvodu použití kvalitnějšího slunečnicového oleje).

V průměru tedy není důvod paní komisařku kritizovat. Snížená kvalita totožných potravin je problémem slabšího křídla Unie. A názory druhořadých, nevládnoucích zemí, jako je Česko, nemají – zcela logicky, z podstaty mnohonárodnostního suprastátu – v Bruselu pražádnou váhu.

Klíčovou otázkou, na kterou zatím neumíme spolehlivě odpovědět, je, zda dosavadní působení Věry Jourové na ochranu spotřebitelů má či nemá souvislost s působením Andreje Babiše v potravinářském průmyslu…

To, že jsou potraviny v Česku (a dalších podřadnějších státech EU) méně kvalitní, se ví dlouho a nikoho proto nejnovější výsledky zkoumání nemohou překvapit. Důvody existujícího stavu jsou všelikeré, přičemž zrovna Jourové stranický šéf Andrej Babiš, jako jeden z vedoucích potravinářů v zemi, by se mohl k situaci postavit čelem a přijmout svůj díl zodpovědnosti.

Životní úroveň potravin

Ale abychom pánům miliardářům Babišům a celé generalitě zemědělsko-potravinářského komplexu nekřivdili. Problém tkví primárně v životní úrovni České republiky. Ta je u nás nesrovnatelně nižší, než v Německu.

Zdejší spotřebitelé sice nejsou podřadnou rasou, která by se automaticky spokojovala s nižší kvalitou jídla, než konzument v Německu. Ale zdejší spotřebitelé jsou většinou o hodně chudší, než ti němečtí. Musí se proto orientovat na slevy, levné zboží a tedy i nižší kvalitu. Výrobci a dodavatelé pak tomuto poptávkovému trendu vycházejí vstříc.

A v tom je zakopaný pes. Životní úroveň v Česku po listopadové revoluci sice roste tempem, o jakém se komunistickým plánovačům ani nesnilo. Přesto však ve srovnání se Západem stále podstatně zaostává. Odrazem toho je nižší tuzemská kvalita života ve všech možných aspektech, kvalitu potravin či pracích prášků nevyjímaje.

Proč bychom měli mít kvalitnější a ještě k tomu levnější potraviny? Proč bychom mohli mít v Česku vyšší životní úroveň, než v západních zemích? Na základě čeho? Jen proto, že to kdosi kdysi sliboval?

Ne, vyrovnávání životních úrovní se prostě nekonalo, protože k tomu nejsou vytvořeny předpoklady. Česko je přece ve všech směrech ve vleku německé ekonomiky. V rámci EU máme jen pramalou teoretickou šanci přenastavit legislativní podmínky tak, aby pro Česko byly více motivující a více prorůstové, než v Německu. O přenastavování podmínek v rámci EU rozhodují ti nejsilnější, tedy nikoliv Česko.

Dohnat a předehnat

V praxi je proto šance na „dohnání a předehnání“ Německa nulová. Navíc, tuzemští politici, úředníci a „regulovčíci“ všeho druhu mají vždy svoje vlastní cíle a zájmy; na reálném růstu životní úrovně v Česku jim „záleží“ vždycky jen pár dnů před volbami a to pouze na proklamativní bázi…

Dostihnout Němce v životní úrovni by proto odporovalo logice.

Členství v Evropské unii nám přineslo volný přístup na celoevropský trh a marnotratný proud eurodotací, jež jsou využívány tu vcelku rozumně, onde zas celkem zbytečně či úplně bizarně. Výsledek je však takový, jakého jsme svědky i konzumenty v podobě druhořadých potravin. Členství v EU nám ani po 13 letech plného členství nedopomohlo k tomu, abychom se Západu přiblížili.

EU v tomto zásadním aspektu totálně „selhala“. Přesněji řečeno, sliby o vyrovnávání životní úrovně se Západem byly vždy pouze fiktivní vějičkou, na kterou ptáčka lapali, když jej do osidel bruselské moci chytali.

Brusel svou praktickou politikou dělá vše pro to, aby reálné sbližování životní úrovně brzdil, oddaloval či přímo znemožňoval. Ostatně, jaký by pak EU měla smysluplný cíl, pokud by se podařilo životní úrovně v členských zemích dokonale srovnat?

Podívejme se pro příklad na srovnání Německa a Řecka, jemuž EU vnutila (v rozporu se všemi pravidly, podmínkami a ekonomickými ukazateli) společnou měnu. A výsledek? Německo ekonomicky posílilo (vždyť které ekonomiky se mohou chlubit dlouhodobě vyrovnaným či přebytkovým rozpočtem?), zatímco Řecko, po údobí fiktivního růstu, totálně zkrachovalo a žije dnes pouze z milodarů.

Shnilé království

Je něco shnilého v eurokrálovství Bruselském…

EU sice zásobuje občany kontinentu „koncentrovaným dobrem“, například v podobě masivních dotací pěstování řepky olejné, která zapleveluje krajinu všude tam, kam se člověk podívá. To vše s ušlechtilým cílem výroby biolihu, jenž Bruselští přimíchávají do pohonných hmot.

Spotřebitelé druhořadých, řepkových, zemí tak sice čerpají neskonalé „dobro“ ekologičtějšího paliva (přesto se v zimě města v Česku dusí čím dál více), které však asi jen sotva dokáže vykompenzovat nižší tuzemskou kvalitu potravin.

K čemu jsou nám (s výjimkou pana Babiše, ten je díky tomu miliardářem) Bruselem masivně dotovaná „ekologická“ biopaliva, když nás pak miliardáři babišovského typu krmí drůbežím separátem namísto masa?

V podobných příkladech působení EU by se dalo pokračovat donekonečna.

Shrnuto podtrženo, samotná EU je principiálně zárukou toho, že životní úroveň sice v průměru neklesá, případně mírně roste. Ale stejně tak z principu nikdy slabším státům neumožní, aby v životní úrovni (a tedy například také v kvalitě potravin a života) dostihli ty nejsilnější.
Jedinou cestou ke skutečnému růstu životní úrovně (a třeba i ke znatelnému růstu kvality potravin) je opětovné získání autonomie a svobodné nastavení podmínek tak, aby nekladly překážky růstu životní úrovně.