Nedostatek lidí na skutečném pracovním trhu (stejně jako jakýkoliv jiný nedostatek) je typickým projevem centrálně řízeného (státní mocí centrálně regulovaného) hospodářství.

V Česku už zase nejsou lidi. Jako za socialismu. Katastrofální nedostatek pracovních sil v Česku je důkazem selhání státních regulací a vládních ingerencí do ekonomiky. Je také bohužel kardinálním důkazem vítězství novodobého totálního socialismu s demokratickou tváří v České republice.

Říkávalo se kdysi neveřejně, jako zdůvodnění neúspěchu komunistického režimu: „Nejsou lidi“. To, co se kdysi potajmu říkávalo za Husáka, však platí dnes oficiálně. Podle Konfederace podnikatelských a zaměstnavatelských svazů chybí ve výrobě zhruba 140 tisíc pracovníků.

Nikoliv snad vysoce specializovaných mistrů svého řemesla, kteří se na vrchol své profese připravovali po mnoho let.
Konfederace jasně říká: „jakýchkoliv pracovníků“… Tedy lidí, které by stačilo vzít kdekoliv z ulice, či z kteréhokoliv úřadu práce a zaměstnat je v příslušném výrobním podniku.

Největší poptávka je po obráběčích, svářečích, montážních dělnících, skladnících, obsluhách vysokozdvižných vozíků nebo řidičích nákladních vozidel. Firmy v Česku však také postrádají švadleny, pekaře, pěstitele nebo tiskaře.

Agrochemický Kocourkov

Socialisticko-agrochemická vláda chce situaci řešit, jak jinak, po Kocourkovsku. Tedy importem nízkonákladových pracovníků ze zemí jako je Ukrajina a zlepšeným byrokratickým procesováním „dovozních kvót“ na tuto levnou pracovní sílu.

Veškerá pozornost se tak nyní v napětí upíná k tomu, zda se úřadům povede vybojovat o nějakou tu stovku zúřadovaných Ukrajinců více, než dnes, kdy státní soukolí pracovních kvót dokáže generovat 300 levných námezdníků měsíčně.

Do popředí se tak dostává bizarní a na první pohled nelogický nesoulad. Na jedné straně Česku chybí ve výrobě 140 tisíc pracovníků. Na straně druhé evidují úřady práce v Česku celkem 389 tisíc uchazečů o zaměstnání.

Aby paradoxům nebyl konec, je třeba doplnit, že u nás v loňském roce pracovalo celkem 383 tisíc zahraničních dělníků, kteří k nám přišli ze zemí jako je Slovensko, Ukrajina, Rumunsko či Bulharsko.

Dá se tedy souhrnně (a čistě hypoteticky) říci, že pokud by tito lidé u nás nepracovali, chybělo by dnes (teoreticky, v praxi ne, protože by podniky zkrachovaly) ve výrobě nikoliv 140 tisíc lidí, ale celkem více než půl milionů pracovníků…

Samotné toto zjištění je důkazem selhání veškerých státních sociálních regulací a vládních ingerencí do ekonomiky. Je také bohužel kardinálním důkazem vítězství totálního socialismus s demokratickou tváří v České republice.

Důvody paradoxu

Jaké jsou ale důvody zdánlivého paradoxu mezi katastrofickým nedostatkem pracovníků a stále početnou armádou nezaměstnaných?

Jednou z řady příčin je neexistence podmínek pro mobilitu pracovních sil. Jistě, ne každý nezaměstnaný občan ČR se může jen tak sbalit a vydat se přes půl republiky za prací. Ale i kdyby nakrásně chtěl, bude to mít těžké.

Polistopadové vlády tak dlouho regulovaly trh s bydlením, až jej zdeformovaly do té podoby, jejímž důsledkem je mimo jiné i praktická nemožnost mobility pracovních sil (respektive, neexistence podmínek, které by tuto mobilitu umožňovaly).

Svou roli pro uvedený nesoulad hraje i sociální politika. I když sociální dávky nejsou pro každého zrovna velkorysé (do těch západních mají velmi daleko), řadě lidí v produktivním věku postačují k tomu, aby upřednostnili pohodlí domova před každodenní (ne zrovna lukrativně honorovanou) prací ve výrobě.

Na vině je jistě také centralizovaný státní školský systém, který za peníze daňových poplatníků generuje ze škol pracovní sílu, která nemá namířeno do výroby. S nadsázkou řečeno, v Česku už téměř všichni studují, logicky pak nemá kdo pracovat.

Faktem je, že většina mladých lidí má tendenci živit se nikoliv u linky, nýbrž v pozicích „bílých límečků“. Poté, co mnoho z nich nenajde uplatnění na trhu, pak ze škol odcházejí do veřejné sféry či přímo do státních služeb. Tam namísto tvorby reálných hodnot pomáhají státu regulovat a dusit trh či všemožně jinak otravovat z moci úřední životy lidem i podnikatelům.

Výroba úředníků

Dá se říci, když mírně nadsadíme, že státní školství – za peníze daňových poplatníků, počítaje mezi ně i továrny, které zoufale shánění zaměstnance – generuje dominantně státní úředníky a obecně takové pracovníky, kteří se zcela míjejí s aktuální poptávkou tuzemských továren po pracovní cíle…

S tím úzce souvisí další podstatný důvod, který má značnou vinu na nedostatku pracovních sil uplatnitelných na trhu, tedy tam, kde se vytvářejí skutečné hodnoty a bohatství (jež následně stát přerozděluje a z velké části spotřebovává sám na sebe).

Velmi se zapomíná na úbytek pracovních sil, který vlády přímo a záměrně vytvářejí. Jde o „ukrádání“ reálné pracovní síly státem. Tedy její odčerpávání do státních služeb, případně do veřejného sektoru (který je živen z tzv. veřejných zdrojů).

Samozřejmě, nejde vůbec o to, že by z „veřejného sektoru“ do výroby měli směřovat lékaři, zdravotní personál, policisté a jiné podobné profese, které – i když placeny skrze veřejné rozpočty – poskytují reálné služby, po kterých existuje reálná poptávka spotřebitelů či občanů.

Ukrádaná síla

Onou marnotratně a neefektivně z trhu „ukrádanou“ pracovní silou jsou zaměstnanci vlády, tedy státní úředníci. Těch totiž stále přibývá a použitelných lidí na skutečném trhu práce logicky ubývá. Vždyť jenom v letošním roce stát přijme celkem 7637 nových zaměstnanců, když nejvíce „nováčků“ má přibýt v resortech školství, obrany a financí.

Počet lidí zaměstnávaných státem v roce 2017 vzroste ze 437 291 na 444 928… Ve veřejném sektoru (jehož součástí je i oněch 445 tisíc státních úředníků) pracuje podle dostupných odhadů zhruba 950 tisíc lidí.

To už je panečku velmi slušná armáda pracovních sil, která by – čistě teoreticky – ještě v součtu s nezaměstnanými pokryla veškerou poptávku po pracovnících ve výrobě a navazujících službách mnohonásobně.

Pochopitelně, nepokryje a to i z důvodů výše uvedených. Po lékařích, zdravotním personálu ani policistech to nikdo nemůže požadovat. A státní úředníci si své pozice ubrání, i kdyby státní dluh do nebes dosahoval.

Vláda vyhnala platy

Ve vzniklé situaci je „logické“, že se tuzemská pracovní síla na manuální pozice nežene. Vláda vyhnala a stále uměle vyhání průměrné platy v zemi vzhůru a to jednak jejich reálným zvyšováním a jednak přijímáním dalších solidně placených státních úředníků.

Při takto uměle vyšroubované průměrné mzdě nemá našinec téměř žádnou motivaci jít pracovat do výroby za nízké ukrajinské mzdy. Pro továrníka je pak ekonomicky výhodnější nechat si vládou dovážet ukrajinské pracanty, než platit tuzemským občanům férovou mzdu a ještě se přitom stresovat všemi regulacemi, které jsou se zaměstnáváním našinců spojeny.

Nemluvě o poměrně vysokých celkových nákladech na solidně odměňovaného domácího zaměstnance.

Nepotřebné kapacity

Když se opět vrátíme ke státnímu školství, je jasně vidět, že část školských kapacit je fakticky nepotřebná, neboť je neefektivně dotována bez racionální poptávky po absolventech středních a vysokých škol (samozřejmě, s výjimkou státního sektoru, jehož absorpční kapacity pracovní síly jsou neomezené).

Velmi viditelně se tak ozřejmuje nesoulad mezi charakterem ekonomiky (která, zjednodušeně řečeno, poptává levné Ukrajince) a charakterem centrálně (evidentně špatně) řízeného školského systému, který generuje především lidi do úřadů a kanceláří.

Pokud by tedy mělo dojít k racionální nápravě bizarního stavu, musel by se buď změnit charakter domácí ekonomiky (musela by se uměle eliminovat výroba a manuální činnosti), a nebo by se, mimo jiné, muselo od základu změnit zdejší školství.

K tomu však z principu v současnosti dojít nemůže. Rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou na trhu pracovních sil (myšleno bez neférové „výpomoci“ stovek tisíc levných pracovníků z ciziny) by dokázal zajistit jen trh (a tedy nikoliv současní socialističtí politici, kteří dokáží jen přerozdělovat a dotovat), respektive zavedení vzdělávacího systému na ryze tržní bázi.

Školství a nevypuštěný rybník

To je ovšem zhola vyloučeno, neboť kapři natož státní školství si svůj rybník nikdy sami nevypustí.

Bylo by také nutné zmenšit stát, který by musel stovky tisíc úředníků (kteří se dnes živí regulacemi, penalizacemi a šmírováním) vypustit na skutečný pracovní trh.

Ani to se nestane. Trend vývoje státní moci je totiž přesně opačný. Směřuje k další expanzi a personálnímu nabobtnávání. To opět plyne přímo z podstaty systému. V něm totiž musí vláda i parlament svým voličům vykazovat neustálou a pokud možno co nejmasivnější činnost v podobě výroby nové legislativy a tedy regulací.

Vláda i parlament jsou v současném ústavním zakotvení demokratického systému principiálně jen „továrnami“ na velkovýrobu regulatorní legislativy všeho druhu. Důsledkem jejich „záslužné práce je potřeba stále rozsáhlejšího byrokratického aparátu, jenž slouží k vynucování nových regulací a ke všemožným kontrolním činnostem.

Nedostatek bude pokračovat

Ukrádání pracovní síly ze skutečného trhu do útrob státního (respektive z veřejných zdrojů placeného) aparátu tak zcela logicky bude pokračovat. S tím bude (v době ekonomického růstu) pokračovat i prohlubování nedostatku pracovníků ve výrobních tržních segmentech.

A tento nedostatek bude tu úspěšněji tu neúspěšněji flikován dovozem levných pracovních sil; se všemi z toho plynoucími důsledky. To vše ale jen do doby, dokud na planetě bude levná pracovní síla reálně dostupná. Což nemusí trvat věčnost, neboť podobné procesy jako v Česku probíhají i v ostatních postsocialistických státech Evropy.

A dovážet pracovníky z Afriky či Indie se zatím jeví spíše jen jako sen bruselských plánovačů, než jako reálný plán.

Centrální hospodářství

Nedostatek lidí na skutečném pracovním trhu (stejně jako jakýkoliv jiný nedostatek) je typickým projevem centrálně řízeného (státní mocí centrálně regulovaného, respektive čím dál silněji etatizovaného) hospodářství.

Mnozí občané ještě stále dobře pamatují nedostatek téměř všeho z dob Husákovského socialismu. Nyní mají možnost tuto nedostatkovou situaci – zatím jen ve specifických sektorech ekonomiky – zažívat znovu, tentokrát za úřadování vlády, v níž vedle socialistů (ti v různých převlecích byli základem každé polistopadové vlády) paradoxně vládne i megapodnikatel Andrej Babiš.

Svou vinu na neblahém vývoji a stavu na pracovním trhu však samozřejmě nesou i vlády minulé.

A bude hůř. Socialističtí vládci připravují další deformace, regulace a regulace regulací, které trh ještě silněji rozklíží a destabilizují. A tím vytvoří podmínky pro další a ještě důraznější „záchranné ingerence“ vlád.

Perpetuum mobile neomezeného státu tak bude dál a dál nabírat na svých destruktivních obrátkách.

Aleš Malibert, analytik