Andrej Babiš se ve funkci ministra financí nepokusil o sebemenší náznak skutečných reforem, které by mohly reálně přispět k ozdravění chátrajícího systému veřejných financí. Jedinou výjimkou je elektronická evidence tržeb, jejíž fiskální efekty jsou neprůkazné a morální efekty krajně negativní.

Andrej Babiš na konci svého předčasně skončeného prvního volebního období v roli ministra financí dokázal, že rozpočtový deficit čili hospodaření na dluh je bytostně zažrán pod kůži systému demokratického státu. Babiš sám sebe za své působení v resortu vynášel do nebes. Ve skutečnosti nebyl o lepší, než ti jeho předchůdci, kterým nebylo dopřáno ani tak masivní čerpání eurodotací, ani tak (na naše eurounijní poměry) závratný ekonomický růst.

(Dočasně ?) Odcházející ministr financí Andrej Babiš v půli května představil údajný „návrh“ rozpočtu na rok 2018. Takto až nepřirozeně skoré předkládání návrhu rozpočtu samo o sobě o čemsi vypovídá. Například o tom, že si Babiš nechtěl nechat ujít příležitost k předvolebnímu prodeji slibů na všechny světové a státní strany.

Podstatou „Babišova návrhu“ rozpočtu, který však zohledňuje zákony schválené celou vládní koalicí, je to, že navzdory naplánovanému deficitu ve výši 50 miliard korun stát plánuje mimo jiné radikálně zvyšovat platy státním zaměstnancům a přilepšovat důchodcům.

Samotný fakt, že vláda, respektive ministerstvo financí ani v době výrazného ekonomického růstu nedokázalo po celé volební ani jednou sestavit a předložit alespoň vyrovnaný rozpočet, je zarážející. Dokazuje to, na jakých dlouhodobě destruktivních principech funguje demokratický stát v Česku: totiž, na principech (všeobecně oslavovaného) projídání budoucnosti, na principech nezodpovědnosti a úplatkářského populismu vůči cílovým voličským skupinám.

Důkaz bezmocnosti

Plánovaný deficit na rok 2018 ve výši 50 miliard, naplánovaný v době vrcholícího ekonomického boomu, je sžíravým důkazem bezvýchodnosti současné politiky. Zastavme se však nejdříve u důchodů, jež podle „návrhu“ rozpočtu mají v příštím roce vzrůst v průměru o 500 Kč.

Starobní penze v Česku nejsou vysoké, ale s ohledem na zhoršující se demografické trendy (více penzistů, méně ekonomicky aktivních občanů) se před námi přesto rýsuje velmi dobrodružná penzijní budoucnost.

Řešení, které Sobotkovsko-Babišovská koalice praktikovala a nadále hodlá prosazovat, je klasickým flikováním a kamuflováním plamínků požáru, namísto jejich hašení. Průběžný penzijní systém již řadu let soustavně končí deficitem, který pak vláda musí dorovnávat z prostředků státního rozpočtu (v opačném případě by nebylo z čeho důchody vyplácet).

Další a další zvyšování důchodů (jakkoliv samo o sobě pochopitelné) formou odčerpávání prostředků z mimopenzijních zdrojů je z tohoto pohledu jen zdánlivě líbivým gestem, dá-li se takto označit strkání hlavy do politicky ušmudlaného písku.

Vláda, jejímž vrchním správcem kasy ještě stále je ministr Babiš, se fakticky nijak reálně nepokusila řešit zásadní nevyváženost systému (ekonomicky aktivní občané na důchody celkem odvádějí méně, než kolik vláda penzistům vyplácí).

Penzijní systém byl deficitní před Babišem a bude deficitní i po Babišově prvním (a zřejmě jen krátkodobém) odchodu… Tikající bomba penzijního systému tak v horších časech vybouchne v rukou některé z příštích vlád.

Je fakt, že taková nezodpovědná (pouze na příští volby orientovaná) politika je pro demokratický stát typická. Andrej Babiš však do politiky vstupoval jako spasitel.

Dlužno tedy konstatovat, že z pozice ministra financí nikterak nenaplnil halasně proklamovanou spasitelskou misi: v oblasti penzí se po celou dobu choval jako klasický politický populista a pštros. Sypal, dával, přisypával a to většinou podle karet, jež rozdávala ČSSD.

Rozhazovací princip

Přisypávací a rozhazovací princip se ovšem naplno projevil v oblasti platů státních a veřejných zaměstnanců. Jednak se po celou dobu Babišova panování jejich platy (i celkové počty) zvyšovaly. Ministr financí dokonce vyzdvihl, že průměrný plat za tuto dobu vystoupá o více než 7,5 tisíce na 31 400 Kč…

Návrh rozpočtu však počítá s dalším radikálním zvyšováním platů státních zaměstnanců, když nejvíce mají vzrůst lidem v sociálních službách a to o plných 24 procent. A všichni státní zaměstnanci si v roce 2018 polepší o 10 procent.

Tento princip je sám o sobě nepřijatelný. Stát fakticky žije na dluh, ale přitom zvyšuje počty svých zaměstnanců a ještě jim zvyšuje platy. To je přímo učebnicový příklad nezodpovědnosti a nehospodárnosti.

Vzývaný spasitel a „nejlepší ministr financí“ (jak sám sebe označuje) se možná opravdu stal spasitelem pro některé zaměstnanecké skupiny, ale současně tím ještě více zadělal na budoucí problémy s financováním takových závazků v horších časech, které v budoucnu, až vyschne řečiště eurodotací, zcela jistě nastanou.

A budou vytvářet ještě silnější tlak na prohlubování deficitu…Následné propouštění státních zaměstnanců je totiž fakticky téměř politicky neprůchodné. Pro státní zaměstnance se tak možná Babiš stal opravdovým mesiášem.

Jenže skutečnou prosperitu a bohatství vytvářejí jen ryze tržní subjekty, nikoliv úředníci a regulátoři. Státní zaměstnanci nemohou a nebudou na úkor soukromé sféry bohatnout donekonečna.

Žádné reformy

Andrej Babiš se ve funkci ministra financí nepokusil o sebemenší náznak skutečných reforem, které by mohly reálně přispět k ozdravění chátrajícího systému veřejných financí.

Jedinou výjimkou je velkolepá a velkolepě destruktivní elektronická evidence tržeb, jejíž fiskální efekty jsou neurčité či neprůkazné a morální efekty krajně negativní, neboť se mu do společnosti podařilo zasít zášť a nenávist vůči živnostníkům, což zřejmě bylo tím hlavním, politickým cílem.

Politik, kterému by záleželo na veřejném prospěchu a všeobecném rozvoji národa, by v tak významné funkci postupoval jistě zcela jinak.

Ale kdeže jsou Babišovy teze o státu jako firmě? Pokud chtěl Babiš udělat z Česka prosperující „firmu“, a nebo alespoň zadělat na dynamický, dravý budoucí rozvoj republiky, nepodařilo se mu to ani náhodou – viz útlum investic a zázrak loňského přebytkového rozpočtu dosažený jen díky rekordní eurodotaci.

Pokud chtěl Babiš alespoň přenést některé pozitivní principy z korporátní sféry do řízení státu, nepovedlo se mu to přímo tuplem. Stát se i pod Babišovým spoluvedením choval jako pravý opak zdravě řízené firmy.

Nelze se zbavit dojmu, že jediným či hlavním účelem Babišova vstupu do politiky bylo získat politickou moc a využít ji k vlastním cílům a vlastnímu prospěchu, jež spočívá v držení ochranné ruky nad správnými (ale samozřejmě formálně zcela legálními) toky veřejných prostředků.