Povolební jednání dua Zeman a Babiš je zjevně nedemokratické a plíživě zemi vede k něčemu zatím ne úplně jasnému, ale v každém případě neblahému.

Prezident Zeman s premiérem Babišem se, zdá se, definitivně urvali z ústavního řetězu. Anebo z domnělého ústavního řetězu, neboť jeho poutací kvalita je pochybná. Každopádně se ale vymkli ústavním zvyklostem a přirozeným demokratickým principům. A navíc se snaží „řetěz“ využít ku prospěchu vlastních cílů.

Hlava státu přislíbila Babišovi, že mu poskytne neomezený čas na sestavení jeho druhé vlády. Fakticky to znamená, že Andrej Babiš a jeho první, menšinová, jednobarevná vláda (která nezískala důvěru Sněmovny a následně podala demisi) mohou působit v ministerských úřadech a nerušeně „vládnout“ třeba i nekonečně dlouho.

Pozornosti je hoden přístup premiéra Babiše, který se jednak ani příliš nesnaží získat pro svoji vládu většinovou podporu od dalších stran a jednak svou vládu v demisi prohlašuje za zcela legitimní a fungující v souladu s demokratickými principy.

Tvrdí, že „vláda pracuje, funguje normálně…. nevidíme v tom rozdíl, jestli jsme v demisi s důvěrou nebo bez důvěry, takže pracujeme naplno.“

Zcela otevřeně tak Babiš řekl, že ústava nevidí rozdíl mezi vládou, která získala a vládou která nezískala důvěru sněmovny.
Nejhorší na tom je, že Babiš má do značné míry pravdu.

Jistě, ústava sice výslovně vládě neumožňuje (nedává jí explicitně možnost), aby neomezeně vládla bez důvěry Sněmovny. Na druhu stranu, ústava vládě ani nezapovídá, aby fungovala a konala i v případě, že důvěru nezíská.

Ústava skutečně nestanovuje, jak dlouho může existovat (být ve funkci) vláda bez důvěry a na žádném místě ani vládě neukládá zkrátit dobu „pobytu v demisi“ na limitně krátkou dobu.

Vzhůru nohama

Nově vzniklá situace, v níž Babiš se Zemanem opustili dřívější zvyklosti a převrátili předchozí praxi vzhůru nohama, ukazuje, že ústava příliš nemyslela na občany a na jejich demokratický a doposud zdánlivě logický zájem, aby z parlamentních voleb co nejdříve vzešla většinová vláda, tedy vláda s podporou (a důvěrou) většiny poslanců.

Připomeňme, že v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny hlasovalo pro hnutí ANO v celé zemi zhruba 1,5 milionu voličů, což bylo méně, než 30 % z těch, co přišli volit. Vzhledem k celkovému počtu oprávněných voličů (8,5 milionu) tvoří ti, kteří hodili hlasy „Babišovi“, jen poměrně skrovnou menšinu.

Jestliže šéf ANO považuje za demokratické, aby po celé volební období vládl jen on se svými spolustraníky, pak to vypovídá o žalostném stavu demokracie v zemi, která již téměř 30 let není klasickou totalitou, v níž občané před rokem 1989 trpěli pod vládou jedné strany.

Faktem je, že ústava ve svém článku 68 implicitně nahrává prosté existenci jakéhokoliv typu vlády, ať už s důvěrou či bez důvěry, potažmo v demisi. Vytváří implicitní předpoklady pro přežívání (a tedy i fungování) vlády doslova za každou cenu. Ústavodárci jakoby se báli toho, že republika bez vlády by se ocitla ve smrtelné krizi…

Ústava sice „nařizuje“, že vláda po nezískání důvěry musí podat demisi a že prezident musí tuto demisi přijmout. Jenže už neříká, kdy se tak má stát; a neříká ani to, co se má dít dále: ústava tedy vládu v demisi, kterou přijal i prezident, nijak neomezuje ve vládnutí.

Demokratická odpovědnost

Ústavodárci zřejmě počítali s tím, že se vláda bude chovat demokraticky, tedy, že svoji (ústavou jasně stanovenou) odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně promítne do každého svého kroku. Z logiky této demokratické odpovědnosti jasně plyne (a tak to dosud bylo všemi solidními vládami dodržováno), že si vláda zajistí důvěru sněmovny, čímž je myšlena většinová podpora.

Takový postup lze odvodit z ústavní povinnosti vlády žádat Sněmovnu o důvěru (ve smyslu tuto důvěru získat, nikoliv pouze žádat). Přitom je aritmeticky zřejmé, že důvěru vláda nemůže získat bez většinové podpory ve sněmovně.

Odsud lze implicitně vytušit, že by si vláda většinovou podporu měla zajistit předem, což se také až dosud (než vyhrál volby Babiš) typicky řešilo vytvářením koaličních vlád (nebo opoziční smlouvou, ale to je téma na samostatnou analýzu), složených – na základě oficiální dohody – z ministrů všech koaličních stran.

V rozporu s principem

Ústava ale zjevně nepočítala s tím, že se někdo bude chovat v rozporu se základním demokratickým (ale v ústavě nepsaným) principem, podle kterého je vláda skutečnou legitimní vládou jen tehdy, pokud získá důvěru (a tedy bude mít jasně vymezenou většinu) sněmovny.

Ve své formální podobě tedy nejvyšší právní listina demokratického státu nezakotvuje hlavní demokratický princip, podle kterého základem pro legitimní vládnutí je podpora od většiny voličů, respektive, že vláda reprezentuje vůli většiny voličů; v opačném případě by přece konání voleb nedávalo smysl.

Volby přece neslouží a nemají sloužit jen k tomu, aby se jimi zjistilo, která strana má nejvíce voličů (ať už o procento či deset procent). Volby slouží k tomu, aby byly známy celkové poměry (tedy podpora všech stran) voličské přízně v zemi.

Babiš se Zemanem ve svém povolebním postupu využívají absenci striktního zakotvení demokratických principů v ústavě. Sázkou na vládu v demisi (která nezískala důvěru Sněmovny) popírají smysl parlamentních voleb a ústavu v její formální podobě ohýbají (zřejmě však nikoliv nelegitimně) ku prospěchu toliko svých vlastních zájmů.

Nyní, kdy se k ústavnímu kormidlu dostali prezident Zeman a jeho Babiš, kteří hodlají naplno využít formální stránku, tedy neurčitost ústavy, se jasně ukazuje, že vazba mezi voličem, občanem a vládou nemusí být v reálu ani zprostředkovaná, ani nepřímá. Nemusí být fakticky žádná. Babiš se Zemanem jasně ozřejmili, že mezi voličem a vládou reálně nemusí existovat vůbec žádný vztah, vůbec žádná vazba…

Volby jako průzkum

Vláda Andreje Babiše totiž fakticky vznikla nikoliv z moci voličů, kteří hlasovali do Poslanecké sněmovny (přičemž tyto volby se staly jen jakýmsi poměrně drahým, poměrně reprezentativním, ale pouze a jen nezávazným průzkumem mínění), ale z vůle prezidenta Zemana a jeho voličů, kteří ho v roce 2013 dosadili na Hrad.

Existence Babišovy vlády je tak dnes odvozena nikoliv od posledních parlamentních voleb z října 2017, nýbrž od 5 let starého referenda o tom, zda na Hradě bude sedět Zeman nebo rakouský kníže (prezidentův druhý mandát vznikne až v březnu 2018; zatím je prezidentem Zeman První).

Ústava (ve své krajní, ale formálně čisté variantě) fakticky ústavně zakotvuje vazbu vlády na prezidenta, bez jakékoliv spojitosti s vůlí občanů projevenou v parlamentních volbách.

Ústava neříká nic o tom, že vláda může vládnout (tedy být ve funkci) jen tehdy, pokud získá důvěru sněmovny. Nemluví o žádných většinách, koalicích, nestanovuje nutnost vytvářet většinu pro legitimizaci a fungování vlády.

Ústava zakotvuje vládu 

Ústava formálně zakotvuje toliko vznik a kontinuitu existence vlády, přičemž fakticky jediným skutečným hybatelem celého procesu vytváření vlády je prezident.

Jistě, je tu ústavní zvyklost a demokratická logika, jež přirozeně předpokládá, že volby slouží k tomu, aby se vytvořila parlamentní většina a ta následně vytvořila vládu s tím, že se vláda opírá o tuto většinu.

Z formálního hlediska je to však jen mýtus. Nic takového totiž ústava nepřikazuje a nijak tomu nenapomáhá. Právě naopak. Napomáhá opaku, pokud se o tento opak někdo aktivně snaží.

Babiš se Zemanem tak vlastně jen využívají situace a formálních možností ústavy. Babiš se svou vládou sice porušuje jasně danou ústavní zvyklost, ale těžko tvrdit, že by explicitně porušoval ústavu.

Co se dá říci jednoznačně, je to, že porušuje demokratický princip vzniku vlády, která by aritmeticky (a většinově) měla odrážet výsledek voleb do Poslanecké sněmovny.

Výše uvedené samozřejmě nic nemění na faktu, že povolební jednání dua Zeman a Babiš je zjevně nedemokratické a plíživě zemi vede k něčemu zatím ne úplně jasnému, ale v každém případě neblahému.