Demokratická snaha o „nápravu“ – na první pohled – pochybeného stavu vedla k učebnicově nedemokratické diskriminaci jedné osoby, potažmo skupiny osob.
Poslanci schválili novelu o střetu zájmů politiků přezdívanou jako „Lex Babiš“, protože zjevně míří na dvojaké působení ministra financí Andreje Babiše. Zákon ministrům zakazuje pobírat dotace, získávat veřejné zakázky a vlastnit média. Novela sama jde proti principům demokracie. Problém, který chce řešit, však vyvěrá z podstaty systému.
Především je nutno konstatovat, že kterýkoliv ministr může nové „restriktivní“ paragrafy snadno obejít tím, že svůj majetek převede na příbuzného či jinak spřízněnou osobu. Z tohoto pohledu tedy zákon ani zdaleka neplní naděje, které do něj část politiků vkládala.
Zákon měl primárně zasáhnout Andreje Babiše. Zatím však nelze předjímat, jaké bude mít na šéfa hnutí ANO a majitele Agrofertu dopady.
Tedy zda Babiš nově vybudovaný legislativní plot podleze (převede firmy na příbuzné), aby mohl nadále ovládat své mediální impérium a jeho dočasně „nevlastní“ firmy dál čerpat agrodotace a získávat veřejné zakázky.
A nebo zda takové divadlo Babiš hrát odmítne, firmy si ponechá ve svém vlastnictví a politiku bude nadále řídit zvenčí, nikoliv z ministerského křesla.
Těžko také odhadovat, jak by s novelou zvanou „Lex Babiš“ naložil Ústavní soud.
Jednoznačně se však dá říci, že zákon popírá smysl demokracie, ale současně je plně v souladu s demokratickou logikou.
Současná demokracie je totiž rozporuplná stejně tak silně, jako působení demokraticky zvoleného Andreje Babiše ve dvojaké roli ministra financí a podnikatele, který jako ministr přiděluje dotace mimo jiné svým vlastním firmám a spolurozhoduje o veřejných zakázkách, kterých se také účastní jeho firmy.
Zhmotnění střetu zájmů
Současný stav je učebnicovým zhmotněním politického střetu zájmů. Vzniklá situace však v soudobé demokracii, která je rámcem pro neomezeně expandující stát, nemá jednoduché řešení – myšleno pro případ, že by někdo chtěl situaci řešit reálně a systematicky.
To, co prošlo sněmovnou, je klasickou ukázkou neomezené moci systému, jenž v zájmu jednoho „dobra“ neváhá porušit základní principy.
Demokratická snaha o „nápravu“ – na první pohled – pochybeného stavu vedla k učebnicově nedemokratické diskriminaci jedné osoby, potažmo skupiny osob, které jsou svéprávné, bezúhonné, ale z pohledu zákona mají jednu vážnou „kaňku“, totiž, jsou kapitalisty a ještě k tomu vlastní i média…
Nerovnoprávné kategorie občanů
Rovnostářský demokratický systém tak občany v Česku nově (pokud zákon „zdárně“ doběhne celým legislativním procesem) rozčleňuje do dvou nerovnoprávných kategorií, přičemž jedné z nich dopředu zakazuje výkon funkce ministra vlády.
Skupině osob, která se zatím neprovinila ničím jiným, než určitým typem legálně nabytého vlastnictví, tak odebírá jedno z univerzálních a základních (teoretických) práv každého občana v demokratickém systému: tedy podílet se na vládě i formou exekutivního výkonu moci.
Majetek se stává faktorem, který občany – bytostně demokratickou procedurou parlamentního hlasování – kastuje na ty demokraticky plnoprávné (všichni ti, kdo nevlastní firmy ani noviny se mohou stát ministry) a neplnoprávné (majitelé firem a médií).
Nerovnost před zákonem
Demokratická diskriminace na základě vlastnictví se může jevit jako cosi nového. Nedokonalá rovnost před zákonem v oblasti majetkové přitom v demokracii už dávno existuje.
Typickým příkladem je daňová diskriminace. Ti schopnější, úspěšnější a majetnější odvádějí státu ve formě daní a poplatků podstatně více peněz, než ti, jejichž majetek je malý a příjmy nízké.
Aby to nikomu nebylo líto, říkají tomu sociální spravedlnost …
Škody budou jen zanedbatelné
Ta nyní – v modifikované podobě – opět dopadla na movité občany, konkrétně na majitele firem. Škody, způsobené zákazem výkonu funkce ministra, však budou zanedbatelné. Nemožnost stát se ministrem způsobí většině zákonem „postižených“ osob újmu ryze symbolickou.
Tedy s výjimkou Andreje Babiše, který se pasoval do role politického spasitele a ve funkci ministra se mu zjevně zalíbilo.
Skutečné řešení střetu zájmu politiků (jejichž jedna ruka přiděluje dotace a zakázky ruce druhé) se přitom ukrývá někde úplně jinde, než v zákazu ministrování, jež se beztrestně dá obejít.
Problém demokracie
Problém střetu zájmů přímo vyplývá z podstaty demokracie. Dokud bude základem demokracie přerozdělování peněz daňových poplatníků skrze dotace a veřejné zakázky, bude střet zájmů existovat, třebaže nebude vždycky tak viditelný, jako u megapodnikatele v křesle ministra financí.
Pokud by někdo chtěl účinně bránit uvedenému nešvaru, musel by v první řadě zmenšit stát, zredukovat jeho agendu, omezit přerozdělování, zrušit dotace firmám a minimalizovat či nejlépe úplně zrušit veřejné zakázky.
Pak by mohl být ministrem kdokoliv, včetně Andreje Babiše. Žádný skutečný střet zájmů by nemohl vzniknout.
A naopak, čím více bude stát přerozdělovat (a k tomu zatím demokracie směřuje), tím více všemožných střetů zájmů bude vznikat – bez ohledu na legislativní snahy zakazovat výkon ministerské funkce.
