Mnohými netrpělivě vyhlížená „strana politických Blanických rytířů“ s názvem Realisté představila volební program, jenž obsahuje zásadní prospěšné návrhy na změny systému, ale také negativní opatření, která popírají smysl těch pozitivních. Strana chce demontovat státní regulace a učinit přítrž ničivé „zákonodárné“ tsunami, ale současně plánuje vzít mužům svobodu formou povinné vojenské služby…
Realisté chtějí bojovat s nadprodukcí legislativy, která podle mentora (= šéfa) strany Petra Robejška „znemožňuje vládnout“.
Společnost prý „dusí prales regulací“. Proto „Robejškovci“ navrhují, aby za každý jeden nový zákon musely být dva jiné zrušeny – tak, aby se celkový počet právních norem snižoval.
V rámci takového „zjednodušování života“ by podle Realistů měla být zrušena například i Babišova elektronická evidence tržeb, v níž vláda „investuje čas a peníze do nepatrně výnosné daně“.
Zmiňované záměry Realistů lze považovat za jednoznačně pozitivní. Státní velkoprodukce zákonů a regulací všeho druhu je zhoubná. Destruuje poslední zbytky stability, nemluvě o lidských svobodách.
Přitom, bez právní stability (tedy stavu, kde zákony jsou srozumitelné a nemění se rok co rok) a bez lidské svobody nelze dosáhnout čehokoliv pozitivního. Ostatně, již dnes jsou v zemi patrné znaky postupného úpadku do byrokratické totality, z níž profituje jen úzká vrstva nejvyšších státních úředníků a nebezpečný propletenec politicko-ekonomických elit.
Lidové veto proti zákonům
V kontextu výše uvedeného lze označit za krok tím nejlepším možným směrem návrh, v němž Realisté slibují prosazovat „lidové veto“ na přijímané zákony.
Prakticky by to znamenalo, že by občanská veřejnost mohla odmítnout, respektive zablokovat platnost „nežádoucího“ zákona přijatého parlamentem tehdy, pokud by se občanům podařilo sesbírat určitý počet hlasů oprávněných voličů.
Samozřejmě, lze asi jen těžko předpokládat, že v případě (hypotetického) prosazení takového blokačního lidového veta by se v praxi dařilo občanské veřejnosti masivně blokovat zákony, jež den co den chrlí pražská Sněmovní ulice…
Přijímat zákony jako na běžícím pásu, když vás za to (mnohdy jen z donucení) královsky platí daňový poplatník, je poměrně snadné ve srovnání s úsilím a finančními zdroji potřebnými na masivní sbírání hlasů na podporu blokace jednoho zákona…
Nicméně, samotná existence principu „antizákonodárného“ blokačního veta občanů by proti chorobné plodivosti poslanců mohla působit alespoň symbolicky. U žádného zákona by „zástupci lidu“ neměli stoprocentní jistotu, že jej tentýž lid svou následnou iniciativou „nestornuje“.
Smutné je, že Realisté moudrosti občanů důvěřují natolik nepatrně, že (v politickém návrhu, který je na hony vzdálen svému prosazení) nechtějí občanům umožnit, aby svým lidovým vetem blokovali změny ústavy či změny daní.
Realisté tím jen potvrzují, že jde o stranu etatistickou, která v důsledku věří v moudrost státu a jeho představitelů (ti přece vědí „nejlépe“, jaký objem prostředků má stát vybírat a přerozdělovat; občan má držet ústa a krok a odvádět vrchnosti tolik, kolik vlády na své sociální experimenty potřebují).
I přesto lze koncept lidového veta na obranu před legislativní vlnou tsunami vřele přivítat. Je dobré, že existuje další strana, která připouští možnost přímého (ryze demokratického) zásahu občanské veřejnosti do vládního zákonodárného a regulatorního soukolí v mezidobí mezi parlamentními volbami.
Muži na vojnu, ženy k plotně
Je ovšem politováníhodné, že Realisté některými dalšími návrhy popírají blahodárný smysl výše uvedených konceptů.
Jejich plán na opětovné zavedení povinného vojenského výcviku (na dobu 3 měsíců) pro muže je nutno odmítnout a odsoudit jako iracionální, nespravedlivý a veskrze nerealistický.
Podle Realistů by „povinná vojna“ posílila schopnost celé generace bránit vlast a rodinu. Alternativou by byla tříměsíční veřejná služba.
Je ovšem totálním paradoxem, když strana, která vyhlásila válku regulacím, chce sama zavést totální super-regulaci života občanů v podobě povinného vojenského výcviku… Už jen fakt, že stát (na nevinné občany) uvaluje dočasnou totální ztrátu svobody pouze na jedno pohlaví, jde totálně proti soudobým trendům. Jednalo by se o klasickou ukázku nerovnosti před zákonem…
Samotný koncept domobrany má i své relativně kladné stánky. Ale představa, že tuzemská armáda opětovně koná všeobecné odvody a na 3 měsíce přebírá velení nad občany, kteří byli odvedeni proti své vůli, je hrozivá. Stát by si tím vytvářel zcela nový problém, na jehož řešení by nepochybně vyžadoval čím dál více finančních prostředků, což nikdy nedělá dobrotu.
Navrhovanou alternativní veřejnou službu pak nelze považovat za nic jiného, než za nucené práce. Jejich smysl je nejasný, protože pracovní povinnost nemá ve svobodné společnosti místo.
Periferní politická angličtina
Mimo chápání je i etatistický detailismus Realistů v oblasti školství. V jejich plánech nalezneme například zavádění povinné výuky angličtiny od první třídy (která je ostatně u prvňáčků zcela běžná již dnes) a povinné mezinárodní testy z angličtiny pro maturanty.
Nejde samozřejmě o samotnou angličtinu; její znalost nikomu neublíží. Ale koncept státu, jenž za svůj ústřední politický bod považuje rozhodování o tak soukromých nuancích lidského života, jako je výuka cizích jazykům, je přinejmenším diskutabilní.
A to vše v situaci, kdy angličtina se v rámci EU stává jazykem „nikoho“. Vždyť po odchodu Británie z EU bude angličtina úředním jazykem pro méně euroobčanů, než kolik jich za svůj rodný jazyk považuje například slovenštinu… (I v samotném Irsku je úředním jazykem irština společně s angličtinou).
Bizarnost jazykového návrhu vynikne zejména v kontrastu s tím, že s výjimkou jediné nicneříkající fráze („Prosadíme realistické pojetí české zahraniční politiky a vztahů k EU“) neříkají Realisté ve svém programu vůbec nic o vztahu Česka k EU. U nové, spasitelsky se tvářící partaje je vyhýbavost v natolik zásadním tématu více než zarážející…