Sociální demokraté chtějí o podstatných politických otázkách rozhodovat v referendu. Ale jen v tom vnitrostranickém... Občanům ČR dovolit referendum nechtějí a pokud ano, tak jen o věcech méně podstatných.

Na pozadí farizejského přístupu „jedné z nejtradičnějších“ tuzemských politických stran, ČSSD, k uzákonění referenda lze názorně dokumentovat pokrytectví a účelovost přístupu většiny politiků a stran k demokracii jako takové. ČSSD na jedné straně plánuje řešit své nejdůležitější politické programové kroky pomocí vnitrostranického referenda. Na straně druhé však nechce dovolit širší veřejnosti, aby hlasovala o čemkoliv důležitém ve všeobecném referendu.

ČSSD blokuje uzákonění všeobecného referenda nesmyslnými podmínkami (více zde), ale sama chce referendum využít k rozhodnutí o zcela zásadní otázce (více zde).

Sociální demokracie sice říká své pokrytecké Ano pro uzákonění referenda. Na straně druhé navrhuje uzákonit takové podmínky, které konání referenda jednak znemožňují (…uspořádání referenda jen při získání 800 tisíc podpisů občanů!!!) a které z něj současně činí jen frašku (zákaz konání referenda o čemkoliv důležitějším, jako je členství v EU) určenou k mystifikaci naivnějších obyvatel.

Nepřekvapuje, že v tomto farizejském „souhlasu“ s referendem podpořila návrh ČSSD i Babišova vláda, jejíž ústřední „politikou“ je držet u moci a penězlovodů Andreje Babiše. Tento aspekt však při zkoumání referenda nechejme stranou.
Fakticky chtějí socialisté zakotvit jen jakési pseudoreferendum, které by bylo téměř nemožné vyvolat.

A pokud by se to i po velké námaze (jen si zkuste získat 800 tisíc ověřených podpisů…) a za velké peníze někomu povedlo, tak by občané v referendu stejně nemohli hlasovat o důležitých záležitostech. Tudíž by jeho vyvolání (a nemalá investice) nedávaly smysl.

Referendum v Kocourkově

Bylo by to jen potěmkinovské antireferendum konané v Kocourkově…

Přitom, sociální demokraté mají ve svých „útrobách“ zakotveno vnitrostranické referendum jako hlavní nástroj rozhodování o podstatných stranických náležitostech, typu: zda vstoupit či nevstoupit do vlády, apod.

Takže zatímco sociálně demokratičtí členové mohou ve vnitrostranickém referendu rozhodovat o tom, jak bude vypadat vláda v ČR (je to bizarní, ale je to tak: o složení vlády v ČR nerozhodli občané ČR ve volbách, ale učiní tak hrstka socialistů ve vnitrostranickém referendu, v němž se rozhodne, zda s Babišem ano či ne), tak na straně druhé občané ČR nemohou (dle přístupu ČSSD) v referendu rozhodnout o tom, kdo bude vládnout České republice: zda bude Česku vládnout Brusel, nebo Praha.

Tedy, v rámci své strany ČSSD používá referendum jako klíčový nástroj vnitrostranické demokracie. Vůči svým členům, vůči straníkům tak naše nejtradičnější politická strana zastává diametrálně odlišný přístup, než ke zbytku světa, tedy než vůči široké občanské veřejnosti v České republice.

Větší míru pokrytectví a farizejství aby člověk ve světě širém pohledal.

Pokrokový předvoj

Z výše uvedeného plyne, že soc. dem. své členy považuje za jakýsi pokrokový předvoj, za inteligentní, vyspělé lidské bytosti, které jsou schopny rozhodovat o podstatných náležitostech v referendu.

Naopak, zbylou většinu občanů považují předáci ČSSD za méněcenné a nebezpečně hloupé bytosti, jež v referendu nejsou schopny rozhodovat; a pokud ano, tak jen o prkotinách, jenž jim velemoudří politici dovolí, jako když Potěmkin předhodí ohryzanou kost kocourkovským psům…

Takový přístup, jaký uplatňuje ČSSD, je nutno zásadně odmítnout. Jeho (její) antilogika a nekonzistence je přitom očividná, respektive je do očí (bolestně) bijící.

Podívejme se však na odmítání referenda našimi politiky komplexněji, v kontextu přístupu k demokracii jako takové.

Odmítání (realistického: tedy reálně vyvolatelného a tematicky neomezeného) referenda je očividným důkazem toho, že politici nechtějí občanům dovolit, aby veřejnost reálně rozhodovala o skutečné politice – tedy o věcech veřejných, jež se bytostně dotýkají života občanů: tedy například o tom, zda má být Česko součástí vojenského paktu, zda má podléhat vládě Bruselu, zda lidé mají platit vysoké či nízké daně, zda vláda může nonstop kontrolovat podnikatele atd.

Odmítači referenda

Jinými slovy, odmítači referenda nechtějí občanům dovolit skutečnou „politickou demokracii“. Chtějí jim, jako například socialisté, milostivě poskytovat jen (jako ohryzanou potěmkinovskou kost) „formální demokracii“ v podobě možnosti si jednou za (v online světě neskutečně dlouhé) čtyři roky „zvolit“ své tuzemské vládce (= místodržící) vhazováním lístků s názvy stran a jmény neznámých politiků do urny.

Vládce, kteří si na základě voliči matematicky zkonstruovaného bianco šeku po mnoho let mohou dělat fakticky cokoliv, co se jim zlíbí.

Odpůrci skutečného referenda tedy nabízejí jen šidítko zastupitelské pseudodemokracie, v níž fakticky úplně o všem rozhodují (na základě aritmetických operací s papírovými volebními lístky z urny) „vyvolení“ politici bez přímé vazby na skutečné potřeby, vůli a názory občanů.

Úřední demokracie

Politici odmítající referendum svým přístupem jasně ukazují, že v jejich pojetí má být demokracie redukována pouze na úřední, aritmetický proces sloužící pouze k formálnímu vytváření umělé legitimity pro neomezené vládnutí politiků a na ně navázaných oligarchicky byznysových a úřednických elit.

Takovým přístupem, tedy znemožněním referenda, chtějí navěky věků petrifikovat a kanonizovat zastupitelskou demokracii, která však není skutečnou demokracií, v níž by všichni lidé mohli rozhodovat o věcech veřejných.

Je jen matematicky naprogramovaným úředním postupem, jenž slouží výhradně k přerozdělování vládních a mocenských křesel pro představitele politických stran.