Nedávná agresivní demonstrace příznivců Evropské unie, kteří na Václavském náměstí útočili na pokojnou Okamurovu demonstraci odpíračů Bruselu, poukázala na nesmiřitelná stanoviska dvou nepřátelských táborů v zásadní otázce členství či nečlenství Česka v EU. Je s podivem, že nikdo neřeší, jak takové zásadní nepřátelství, tento fatální (zatím jen) názorový střet, potažmo latentní proevropsko-protievropský antagonismus uspokojivě eliminovat. Nebo dokonce jak členství v EU skloubit se skutečnou svobodou, pokud to vůbec je možné.

Otázka bytí či nebytí státu v EU je samozřejmě teoreticky správná, ale v praxi z mnoha důvodů nedává smysl. Unie totiž vytváří vůči občanům problém, i když ten který stát zůstává členem Unie, nebo se chystá z EU vystoupit, případně se mu to již povedlo. V obou případech stojí na obou stranách barikády nesmiřitelné squadrony bojovníků za svoji věc, která je neslučitelná s cílem protivníkovým. Jedni chtějí z EU odejít, druzí chtějí v EU zůstat. Obojí současně v případě jednoho státu není možné. Stát XYZ nemůže být členem EU a současně nebýt členem EU (Velká Británie se o to snad pokouší, ale vznikající kočkopes uspokojuje málokoho).

Za opravdové řešení tohoto fatálního sporu (být či nebýt v EU) by bylo možné pokládat takový stav, ve kterém by byly oba tábory přirozeně spokojeny natolik, že by již necítily potřebu dále bojovat za svoji „pravdu“ – za svůj zásadní politický cíl (samostatnost nebo členství) na úkor nepřátelského tábora /*/.

Tedy, jde o něco, co se na první pohled jeví jako absolutně nemožné. Jenže, v politice – a tady jde pouze a jen o politiku – není nic nemožné, což nám ostatně politici dokazují téměř dnes a denně.

Odvar antagonismu

Předznamenejme, že tuzemské střety proevropských bojůvek s protiunijními odpírači jsou zatím jen slabším odvarem skutečného antagonismu, který mezi oběma tábory panuje ve Velké Británii, kde přece jen pokročili o něco dále či hlouběji. Oba tábory jsou tam zhruba stejně velké a stejně nesmiřitelné. V Británii ovšem nehledali řešení, které by uspokojilo obě skupiny (tedy jak bojovníky za samostatnost Británie, tak příznivce zachování členství v EU). Tam problém (tedy spor, zda být či nebýt v EU) zdánlivě prostě a „jednoduše“ rozsekli sekerou zvanou referendum.

Království se tak v důsledku lidového hlasování (kterýžto nástroj je sám o sobě správný) přehoupla z jednoho „extrému“ (členství Británie v EU), do svého protipólu, tedy do brexitu čili odchodu celé země. Doposud nespokojení odpůrci EU by se po brexitu měli stát spokojenými. A naopak, dosavadní příznivci členství se po brexitu (ale vlastně už i před ním) stávají zoufale nespokojenými, tedy pokud se už neodstěhovali do jiné členské země EU…

Bez ohledu na nuance kolem neuskutečněného odchodu a vztahů s EU po případném brexitu se zdá zřejmé, že takové řešení války „bruselských“ a „protibruselských“, jaké zvolili v Británii, není nejoptimálnějším východiskem, ale spíše jen pootočením kormidla na lodi, kterou se oba tábory budou i nadále plavit a vést na ní proti sobě nesmiřitelnou válku.

I v Česku se antagonismus obou táborů spíše prohlubuje s tím, jak si mnozí uvědomují negativa členství v EU, jež byla prokouknuta nejpozději v době migrační krize a zavedení (nesmyslných a nefunkčních) migračních kvót.

Nespokojení spokojení

Jen pár čísel.

V referendu (červen 2003) o vstupu Česka do EU hlasovalo pro vstup do Unie „jen“ 41,73 % ze všech oprávněných voličů. Nelze tedy objektivně říci, že vstup ČR do EU v referendu podpořila většina voličů.

Z nejnovějších průzkumů lze snad i vyčíst, že větší část našeho obyvatelstva členství v EU váhavě podporuje. Podle jednoho průzkumu by dnes v referendu pro odchod z EU hlasovalo 20 procent a pro setrvání 51 procent. Podle jiného by odchod Česka z Unie podpořilo 24 procent obyvatel, ale 47 procent by jich hlasovalo pro setrvání v EU.

Další průzkum zase tvrdí, že třetina lidí v Česku zastává názor, že členství v EU má více nevýhod než výhod. Opak si myslí 29 procent respondentů a podle 36 procent jsou klady i zápory členství vyrovnané…

A úplně nejnovější průzkum došel k závěru, že je s členstvím Česka v EU spokojeno 37 procent Čechů. Nespokojenost vyjádřilo 26 procent dotázaných a 34 procent lidí zvolilo neutrální odpověď. Tolik teorie, která rozhodně není odrazem nadšeného souhlasu s členstvím v EU.

Ale podívejme se na praxi. Zatímco v roce 2009 přišlo v Česku k volbám do Evropského parlamentu „neuvěřitelných“ 28 % voličů. V roce 2014 to bylo už jen 18 procent oprávněných voličů. Nelze tvrdit, že ti, co nevolili, odmítají Evropskou unii. Na druhou stranu, podpora Unie se při tak nízké účasti (přičemž nemalá část voličů hlasovala pro „antiEU“ strany) jeví jako vysloveně chabá.

Jak vidno, vztah zdejšího obyvatelstva k Unii není silný ani bůhvíjak pozitivní. A neexistují objektivní důkazy, že by se tento vztah měnil v masovější lásku k Bruselu…

Spory dvou táborů 

V demokracii vznikají antagonismy, stovky antagonismů, kdy proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory. Jenže, spor o změnu názvu másla (i když se vlastně v Česku žádný spor nevedl, Brusel to prostě vynutil a bylo to „vyřešeno“) není totéž, jako zda být či nebýt členem EU. Uvnitř členského státu se vedou spory třeba o výši daně či zavedení daně nové, ale takový spor není antagonistický. Změnit daňovou sazbu a najít sazbu kompromisní se dá relativně snadno – třeba hned po dalších volbách. Vystoupit z EU tak snadno nelze. A členství v EU má celkově fatálnější a komplexnější důsledky, než to, zda je daňová sazba 10 % nebo 15 %.

Spor mezi příznivci nižší daňové sazby a vyšší sazby sice existuje. Ale pravděpodobnost, že by se někdy v ulicích střetl tábor příznivců 10% daně a s táborem příznivců 15% daně, je nulová. Pravděpodobnost, že se v ulicích střetnou příznivci členství v EU s odpůrci členství v EU, je stoprocentní. Tento jev již reálně nastává.

Členství v EU tedy zjevně antagonismy ještě umocňuje. Vytváří nesmiřitelné armády probruselských občanů a protibruselských disidentů. Může být tento nesmiřitelný zápas dvou skupin obyvatelstva v něčem prospěšný? A pokud ne, jakým způsobem jej zmírnit? Anebo jej lze snad i odstranit? A lze nějak skloubit členství v EU (vyznačující se trendem k odnímání veškerých skutečných svobod) s reálnou svobodou obyvatel a firem?

Antagonismus je špatný. Není užitečný v ničem. Vytváří nestabilitu a nejistotu. Antagonismus v otázce členství v EU vytváří neřešitelné napětí. Neexistuje kompromis mezi členstvím a nečlenstvím země v EU. Existuje jen poloha ANO (být členem EU) nebo poloha NE (nebýt členem EU). Oba tábory v současné situaci a v současném systému nemohou být spokojeny současně. Dnes jsou spokojenější příznivci EU, i když i oni vědí, že EU není ráj.

Druhá část občanů je permanentně nespokojená, neboť je – nechtěně – součástí EU, ve které je proti své vůli řízena rozkazy z nenáviděného Bruselu. A na obzoru nemá žádný záchytný bod, neboť neexistuje dostupný mechanismus, jak by občan mohl standardně na členství v EU cokoliv změnit.

V tom je rozdíl od běžných (drobných) politických problémů v rámci národního státu. Tam si může občan dělat stále naději, že se po příštích volbách změní vláda, která odstraní vše špatné, co dnes voliče trápí. Podobnou naději si ve vztahu k EU občan ani firma dělat nemohou, neboť volby do EP nemají smysl ani obecně (EP není určen k tomu, aby zrušil EU), ani prakticky (21 europoslanců za Česko nemůže v 751-členném EP cokoliv ovlivnit).

Evropská diktatura

Vstup ČR do EU vedl postupně (a po Lisabonu úplně) ke ztrátě reálné politické samostatnosti Česka. Jak pravdivě a navíc veřejně konstatoval poslanec Václav Klaus mladší, zákonodárci tuzemského parlamentu u značné části legislativy slouží jen jako formální „odkývávači“ směrnic, které již fakticky byly s definitivní platností přijaty „v Bruselu“.

Poslanci reálně nemají alternativu. Nemohou směrnice odmítnout, neboť by takový jejich postup byl v rozporu s unijními mechanismy. Národní demokracie se tím změnila na (zatím ještě jen) částečnou evropskou diktaturu.

Jenže, vystoupení Česka z EU (bráno jako ryze hypotetická událost) by sice možná odstranilo evropskou diktaturu v Česku, ale nepřineslo by „řešení“ ve smyslu ad /*/, tedy navození relativní harmonie a spokojenosti obou znepřátelených armád.

Vystoupení z EU by nevedlo k vyřešení existujícího antagonismu. Vedlo by fakticky jen k tomu, že se v nesmiřitelné válce přepólují „baterie“ obou antagonistických táborů. Předpokládat, že jedna z nesmiřitelných armád dobrovolně prohlédne a v plné míře přijme názory protivníka, je nemístná naivita.

Teoreticky uvažováno, ani případný rozpad EU (tedy úplný zánik Unie) zpět na samostatné členské státy by zřejmě nebyl spásou z hlediska existence antagonismu proevropského a protiunijního tábora. Je pravděpodobné, že by se eurooptimisté snažili vytvořit novou Unii; jak jinak: ještě lepší (tedy hlavně pevnější), než byla ta předchozí…

Rozpad EU, i když o něm mnozí varovně mluví a i když pro něj existují fundamentální důvody, není na programu dne; naopak, zesilují tendence k silnější unifikaci. Rezistence proti rozpadu EU by navíc byla enormní. Subjektů přisátých na dotační eurovody a na velkorysé úřednické bruselské mzdy a výhody je čím dál více a tyto subjekty mají čím dál větší moc. Čekat na rozpad EU je proto možná ještě beznadějnější, než čekání na druhý příchod spasitele.

Sjednocovací suprastátní evropský džin byl prostě už vypuštěn z láhve. EU (EHS; ES) existuje natolik dlouho (od 50. let 20. století), že tuto „vznešenou“ myšlenku politicky i administrativně sjednoceného (a centrálně řízeného) kontinentu nelze vymazat ani z dějin, ani z myšlení obyvatel patřících k tomu nejpokrokovějšímu předvoji.

Usmažené koule

Jako hypotetické kompromisní řešení, tedy jako východisko z nesmiřitelné války a latentního evropského antagonismu („být či nebýt v EU“) se nabízí provedení adekvátní zásadní reformy EU tak:

• aby se zachovalo to pozitivní, jako jsou volný trh (povšimněme jen: EU dnes nemá volný trh, nýbrž trh „společný“, což je symptomatické) a svoboda cestování (& volný pohyb kapitálu a služeb),
• aby se odstranilo vše negativní, počínaje bujícím bruselským úřednickým impériem (náklady 87 miliard eur během 7 let) a konče rostoucí mocí Evropské komise, Německa a Francie nad životy obyvatel EU.

Dává jistě smysl se o takovou reformu pokoušet. Bez učinění jednoho či více pokusů o reformu by tento mýtus zůstával na věky věků posvátným grálem, k němuž by se upínala vroucí přání těch i oněch. Historická zkušenost i současná praxe ukazují, že některé totalitní a zbyrokratizované organizace či systémy nelze reformovat.

Vzpomeňme na pitoreskní a vždy arcineúspěšné pokusy o reformu tuzemského komunistického socialismu, tedy onoho totalitního režimu založeného Gottwaldem a pohřbeného dvojicí Husák-Jakeš. Mnozí dnes říkají, že pokoušet se reformovat EU je totéž, jako pokoušet se reformovat komunismus. Ostatně, vzpomeňme na trefné přirovnání marxisty Leszka Kolakowského, který pokus o reformu komunismu přirovnal k pokusu o usmažení sněhových koulí…

Zesilování negativ

Třebaže řada politických stran mává již mnoho let voličům před očima praporem slibujícím reformy EU, realita jde mezitím směrem prudce opačným. EU nekompromisně a neoblomně směřuje k zesilování všech negativ a k potlačování těch nemnoha pozitiv. Unie kráčí jen jedním směrem: k vyšší integraci, k vyšším pravomocem centra, k vyšší roli dvou vůdčích nejsilnějších států (z nichž jeden vlastní jaderné zbraně a druhý miliony migrantů).

To vše je doprovázeno všeprostupující a zesilující regulací lidských životů i podnikání, jež jako mráz přichází nikoliv z Kremlu, nýbrž z Bruselu, Paříže, Berlína, Haagu a Štrasburku.

Pozitivní reforma, která by z EU učinila organizaci přijatelnou či dokonce oblíbenou pro všechny občany, je fikce. Modifikace systému, jež by přiměla odpůrce EU vzít Unii na milost a příznivce by neodradila od jejich přízně vůči EU, je čirá utopie.

Onen mýtický „Brusel“, tedy onen předražený úřednicko-lobbyistický moloch nemá na jakékoliv reformě zájem; nikdy dobrovolně (ani nedobrovolně) nepřipustí reformu, která by znamenala vlastní zrušení či radikální eliminaci moci, notabene eliminaci masivních zdrojů, jež skrze „Evropu“ plynou.

Dá se bez uzardění říci, že dosavadní i nejaktuálnější vývoj může uspokojovat jen jeden z antagonistických táborů. Tedy tábor příznivců členství v EU (přitom, paradoxně až bizarně, málokterý fanoušek členství v EU je nadšeným stoupencem všeho, co EU dělá a co EK nařizuje. I mnoho příznivců chápe, že EU či EK nejsou dokonalé.)

Ostatně, tento dichotomický přístup připomíná víru zarytých komunistů v dobách jejich totalitní nadvlády nad polovinou planety: i mnozí komunisté si uvědomovali, že komunismus zatím nenastal a jen tak nenastane; i oni si uvědomovali, že realita života v komunistickém socialismu není růžová; i oni si uvědomovali, že komunističtí pohlaváři nejsou dokonalí. Stále však neochvějně věřili, že někdy v budoucnu přijdou lepší vůdci, kteří onoho slibovaného komunisticko-socialistického ráje nakonec přece jen dosáhnou.

Nedosáhli a ani nemohli, neboť šlo o smažené sněhové koule.

Vlastní pravda

Je ovšem skličující, že oba tábory (probruselský kontra protiunijní) bojují jen za svou vlastní „pravdu“, kterou se snaží vnutit všem ostatním. Oba tábory jsou přesvědčeny, že právě ta jejich pravda, ten jejich politický názor jsou ty pravé. Není přitom ani podstatné, že fakta a objektivní analýzy ukazují, že jeden z táborů má skutečně pravdu.

O tomhle totiž politika není. Pravda je v ní relativní pojem. Správná demokratická politika by měla být o konsenzu. Ten ovšem dnes neexistuje. Měla by být o maximální spokojenosti co možná největšího počtu obyvatelstva (a voličstva).

Jenže, namísto vysněného konsenzu a snové demokratické harmonie zvítězila diktatura. Nikoliv diktatura proletariátu, nýbrž diktatura europeismu, který byl vnucen všem jejím odpůrcům. Zvítězila idea unijního „ráje“ (respektive, nedosažitelná vize Euroráje), kterážto byla a je dennodenně vnucována odpůrcům Bruselu, tedy zastáncům samostatného státu, potažmo vystoupení z Unie.

Evropská unie (jako byrokratická a vládnoucí organizace) ve své dnešní podobě (a ta se bude jen zhoršovat) je zlo, které bude mít tendenci směřovat ke všeobecně negativním důsledkům (netýká se samozřejmě politických elit ani dotačních „čerpadlářů“, kteří mají z EU profit v podobě královsky placených funkcí a masivních dotací).

Členství Česka v EU je zlo. Ale vnucovat občanům jeden z uvedených extrémů týkajících se EU (buď členství v EU, nebo nečlenství v EU), není ten správný přístup, neboť zahrnuje donucování jedné skupiny obyvatel k tomu, co tito občané nechtějí.

Z hlediska konceptu skutečné svobody by každý občan měl mít právo na svoji „pravdu“, na život založený na svých vlastních představách, prioritách a potřebách, které, samozřejmě, nesmí být v rozporu s životními prioritami a svobodami ostatních.

Jestliže velká skupina občanů chce žít v centralizovaném, rafinovaně totalitním evropském superstátu, mělo by se jí této „vymoženosti“ dostat a to pokud možno v míře vrchovaté.

Na druhou stranu, pokud značná část obyvatelstva v centralizovaném evropském superstátu pod knutou pánů Junckerů a kardinálů Richelieů (toť výraz premiéra Babiše) žít nechce, měla by mít svobodnou volbu v takovém systému nežít a pánům Junckerům a jejich kardinálům nepodléhat (pochopitelně, bez nutnosti emigrovat mimo Evropu).

Individuální odhlášení z EU

V harmonické a férové společnosti by každý občan (totéž platí pro firmy a jiné právní entity) měl mít (mj.) právo a plný nárok být:

buď

• členem EU, tzn. být plnoprávným občanem EU,
  • který se plně řídí všemi eurosměrnicemi (legislativou EU),
  • který plně podléhá vládě EK,
  • který plně podléhá veškerým euroregulacím,
  • který má také nárok na eurodotace,
  • který si přeje zrušení národní měny a její nahrazení eurem,
  • který ze svých daní odvádí peníze do společného bruselského rozpočtu EU, atd.

nebo

• nečlenem EU, tzn.
  • nebýt občanem EU,
  • právo neřídit se eurosměrnicemi (legislativou EU),
  • nepodléhání vládě EK,
  • nepodléhání euroregulacím,
  • bez nároku na eurodotace,
  • právo používat navždy výhradně národní měnu,
  • neodvádět ani korunu do rozpočtu EU, atd.

Jedinou (teoreticky snadno) uskutečnitelnou možností, jak řešit několikrát výše popisovaný zásadní antagonismus (členství v EU kontra samostatnost), je zavedení 2 paralelních systémů uvnitř členského státu (případně v rámci celé EU), respektive poskytnutí možnosti osobám i firmám k individuálnímu odhlášení z EU.

Takový svobodný systém s právem každého obyvatele a firmy na individuální nečlenství v EU, respektive s právem na individuální odhlášení z EU, by dával každému obyvateli (& firmě) absolutní právo si vybrat:

• zda chce zůstat v systému, ve kterém se musí povinně řídit legislativou EU, platit peníze do Bruselu, případně čerpat dotace, atd.,
• anebo chce být od povinností uvalovaných z EU (ale i možnosti pobírat dotace) odhlášen.

Takový svobodný systém by každému jednotlivci i každé právní entitě dával fakticky právo být či nebýt členem EU. Vedle státního členství v EU (stát je či není členem EU) by tak rozlišoval:

• kolektivní členství v EU (všichni občané a další subjekty, kteří se od EU neodhlásili) a
• „individuální nečlenství“ občana či firmy v EU, tj. právo nepodléhat vládě Bruselu, nepodléhat rozhodnutím EK, EP a jiných orgánů EU, apod. – pro všechny ty, kdo se od EU aktivně odhlásí.

Právo na svobodné rozhodnutí

Bylo by to férové a optimální. Dávalo by to lidem (firmám a jiným subjektům) právo svobodné volby, dávalo by jim to skutečnou svobodu dobrovolně rozhodnout o svém životě, respektive o jeho celkovém politickém rámci.

Lidé (firmy) by si mohli svobodně vybrat, zda chtějí či nechtějí být členy EU. Ti, kdo by se rozhodli, že chtějí být členy EU, by pochopitelně nemuseli činit vůbec nic. Jejich členství by automaticky plynulo z jejich občanství (či registrace firmy) v členské zemi EU.

Je logické, že občané (potažmo firmy) členského státu EU, kteří by si zvolili individuální nečlenství v EU, by si mohli svobodně vybrat, zda chtějí či nechtějí využívat základních kontinentálních svobod (které prakticky nijak nesouvisejí s vládou Bruselu), jako je volný pohyb v rámci Evropy či volný přístup na společný evropský trh (volný obchod v rámci Evropy).

Je také jasné, že tento paralelní systém (právo na individuální nečlenství, respektive na individuální odhlášení od EU) by mohl být uplatňován jen v členských státech EU (neboť individuální členství občana v EU nelze aplikovat v zemi, která jako taková není členem EU).

Pochopitelně, právo na odhlášení od EU by neměli všichni ti, kteří kdy čerpali jakoukoliv výhodu skrze EU a její byrokratické struktury. Bylo by maximálně spravedlivé, aby se příjemci evropských dotací již nikdy nemohli zbavit svého „hříchu“, tedy svého napojení na bruselské penězovody.

Nemohli by se již nikdy (neuvažujeme-li variantu zániku EU) zbavit svého závazku odvádět daně do bruselské pokladny. Nemohli by se již nikdy (samozřejmě, s výjimkou smrti člověka či krachu firmy) vyvléci z povinnosti podléhat ničivým euroregulacím, neměli by možnost vymanit se ze závazku, který implicitně přijali tím, že čerpali evropské dotace. Tím se totiž onomu euroďáblovi navěky upsali vlastní krví.

Jen takový systém, který by umožnil zvolit si individuální nečlenství v EU, potažmo možnost individuálního odhlášení pro občany i firmy, by zajišťoval harmonické soužití všech obyvatel v rámci kontinentu.

Opačná alternativa (tedy současný stav, kdy občané a firmy jsou proti své vůli nuceni být členem EU) směřuje k velmi rizikovým až zlověstným důsledkům, pramenícím z hlubokého a nesmiřitelného nepřátelství příznivců a odpůrců Evropské unie.