Budou děti tleskat vládě i po zrušení sociálního pojištění pro rodiče? Vláda chce zvýšit porodnost v zemi snížením odvodů na sociální pojištění pro rodiny se 2 a více dětmi.

V Česku byl zahájen pokus o „velkou sociální populační revoluci“. Stát zastupovaný vládou Bohuslava Sobotky se rozhodl zvýšit počet obyvatel Česka uměle vytvořenou motivací rodičů k tomu, aby plodili/rodili více dětí než dnes. Sociální experiment má být prováděn snížením odvodů na sociální pojištění tak, aby rodiče více dětí buď platili méně a nebo sociální pojištění neplatili vůbec.

Podle návrhu schváleného vládou, který pochopitelně musí teprve posvětit Parlament, by se sociální pojištění lidem snížilo již při dvou dětech; od čtvrtého (nezaopatřeného) dítěte by na sociálním pojištění rodiče neplatili ani korunu a to bez ohledu na výši příjmů.

Odvody na sociální zabezpečení, které za zaměstnance odvádí zaměstnavatel, by se nezměnily. Zaměstnavatelé by tedy i po případném schválení návrhu odváděly sociální pojistné (zahrnující 2,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti) ve výši 25 % z vyměřovacího základu.

V naší analýze se zcela záměrně nebudeme zabývat fiskálními či penzijními důsledky snížení odvodů na sociální pojištění, neboť to samo o sobě představuje námět na samostatnou analýzu. Za zmínku snad stojí jen to, že premiér Sobotka ještě v prosinci roku 2016 veřejně prohlašoval, že neexistuje prostor pro snížení odvodů na sociální pojištění a že snížení odvodů na sociální pojištění v nejbližších letech nebude možné…

Rozeberme si o to důkladněji onu propopulační myšlenku návrhu, o kterém ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová prohlásila: „…chceme ocenit zásluhy pracujících rodičů na výchově budoucích generací.“

Její resort si prý od této změny (snížení či rušení sociálních odvodů) slibuje vyšší porodnost.

Zvyšme počet obyvatel

Zamysleme se nejdříve nad tím, zda Česko potřebuje větší porodnost, respektive, zda republika potřebuje zvyšovat počet obyvatel.

Na tuto otázku se dá odpovědět, že ano. Více ekonomicky aktivních obyvatel (při normální, protržní a svobodu respektující politice vlády) může znamenat vyšší tvorbu bohatství a vyšší životní úroveň všech obyvatel státu.

Budiž tím současně na tomto místě vyvrácen u mnohých dodnes přetrvávající malthusiánský mýtus o ubývání zdrojů a zmenšování bohatství při zvyšujícím se počtu obyvatel. Opak je totiž pravdou.

Jednoznačně platí, že vyšší počet obyvatel vytváří podmínky pro růst ekonomiky a vyšší životní úroveň, čehož nejmarkantnějším důkazem je současný (nejenom) západní svět. Samozřejmě, nijak se tím nevylučuje prosperita malých státečků a naopak úpadek a bída států s miliardou obyvatel, jejichž vlády formou regulací a socialismu znemožňují lidem jakýkoliv ekonomický rozvoj.

V případě České republiky by vyšší počet mladého obyvatelstva (tedy „čerstvé pracovní síly“) sehrál pozitivní roli pro udržování zdejšího „sociálního pyramidového letadla“, tedy průběžného penzijního systému, jenž je živen ekonomicky aktivními obyvateli, kteří ze svých odvodů platí důchody dnešních penzistů.

S ohledem na výše uvedené je tedy snaha o politiku, která by ekonomicky aktivní rodiny motivovala k nadstandardnímu rozrůstání (tedy k tomu, aby měli nejméně 3 či pokud možno i více potomků), žádoucí a vítaná.

Jenže, jádro pudla je zakopáno v tom, zda právě ona politika vlády/státu, která je předmětem diskuse (snižování či dokonce rušení sociálního pojištění), je ta nejlepší možná, správná a optimální.

K tomu budiž řečeno, že nikoliv.

Představa, že rodiny začnou přivádět na svět třetí a další děti jen proto, že se jim sníží odvody na sociální pojištění v průměru o několik stokorun měsíčně, je více než utopická.

Jistě, u silně nadstandardně vydělávající osoby mohou úlevy (respektive úspora při zcela zrušené „sociální dani“) dosahovat vyšších částek. Jenže, u takových rodin zase ona ušetřená „sociální daň“ nemůže sehrávat podstatnější roli pro „interní populační rodinnou strategii“.

Dvacka denně

Vezměme si nestandardní příklad. Otec rodiny má hrubou mzdu 100 tisíc měsíčně. Jeho čistá mzda při 2 dětech činí 73,5 tisíce Kč a sociální pojištění vychází na 6500 Kč měsíčně. Pokud by platila navrhovaná změna, odváděl by dotyčný na sociálním pojištění 5 tisíc korun měsíčně.

A při třetím dítěti by se mu „sociální daň“ snížila o 2,5 tisíce měsíčně. To je ovšem při celkové výši příjmů částka spíše zanedbatelná, nikoliv propopulačně motivační. Takový člověk žádnou podporu státu nepotřebuje. Představa, že kvůli tisícikorunové úspoře si jeho rodina „pořídí“ třetího potomka, je zcestná.

O něco napínavější je příklad pro otce průměrné rodiny se 2 nezaopatřenými dětmi, který vydělává 25 tisíc hrubého. Jeho čistá mzda dnes vychází na necelých 22 tisíc Kč. Sociální pojištění je 1625 Kč.

Po schválení oné „revoluční“ změny by při 2 dětech platil 1250 Kč. Při třetím dítěti by mu „sociální daň“ (2,5 %) vycházela na 625 Kč. Uspořil by tedy měsíčně 625 Kč. Rodině by tak v rozpočtu přibyla dvacetikoruna navíc denně…

Při znalosti reálné úrovně výdajů na děti se však taková úspora (20 Kč denně) opět jeví jako velmi nepřesvědčivá a jen sotva motivující k čemukoliv.

Rodina se 3 či dokonce 4 dětmi potřebuje, mimo jiné, například nadstandardní bydlení. Toho lze například velmi obtížně dosáhnout ve větších městech (do kterých se do značné míry koncentrují mladé rodiny), kde i ceny obyčejných a rozměrově průměrných bytů stoupají do nadoblačných výšek.

Konkrétní výše sazeb pojistného (v % z vyměřovacího základu) pro zaměstnance podle vládou schváleného návrhu:

Uspořenou dvacetikorunou (ale ani padesátikorunou) denně nemůže vláda nikoho přesvědčit, natož donutit k tomu, aby se mačkal se 4 dětmi v průměrném bytě 3+kk, jehož splácení navíc zabere polovinu produktivního věku člověka… A to je jistě jen jedna z překážek, které rodinám brání v „početním rozvoji“.

Jakékoliv zlepšení se přitom nerýsuje ani za nejvzdálenějšími horizonty. Situace na trhu s bydlením, jenž vlády po desítky let deformovaly svými regulacemi, se stále zhoršuje…

Ve výčtu důvodů, proč dvacetikorunová ani padesátikorunová úspora nemůže zvrátit realitu, by se dalo pokračovat téměř donekonečna. Je tedy evidentní, že vládní pokus o velkou sociální populační revoluci je beznadějný.

Ale přestože se jeví jako krajně nepravděpodobné, že by navrhované opatření způsobilo v Česku populační explozi, pokročme v naší úvaze dál.

Dítě nemusí být poplatníkem 

Předpokládejme teoreticky, že navrhované opatření by skutečně přimělo rodiny k vyšší porodnosti a na svět by se tak dostalo mnohem více dětí. Řekněme, že by se státu skutečně podařilo vynutit do dnešních typicky „dvoudětných“ rodin třetího či dalšího potomka.

Jenže, není dítě jako dítě: ne každá ratolest se v dospělosti stane daňovým poplatníkem a tedy i finanční oporou starších generací.

Jaká je pravděpodobnost, že děti z rodin, jež stát (hypoteticky) přiměl počít více než 2 děti, budou přínosem pro ekonomiku (a tedy zejména pro sociální pyramidální letadlo, alias průběžný penzijní systém)? Zcela neurčitá a vzhledem k totálně deformovanému školskému systému spíše nižší, než vyšší…

Co když se většina dětí z rodin, které se staly obětí populačního sociálního experimentu, stane naopak přítěží sociálního systému a skončí na dávkách (sociálních, drogových, apod.)? Výsledkem dnešního sociálně inženýrského experimentu tak může být zhoršení dnešního stavu…

Je fakt, že etatistickým stranám by více lidí na sociálních dávkách nevadilo. Právě naopak, vždyť právě „dávkaři“ a všichni občané závislí na státních milodarech jsou potenciálními voliči socialistických partají všeho druhu.

Navzdory hypotetickým ryze politickým ziskům některých stran se však dá jednoznačně říci, že připravovaný zásah do sociálních odvodů je krajně riskantním opatřením, jež ze samotné podstaty nemůže do budoucna přinášet proklamované pozitivní výsledky.

Je ovšem otázkou, zda kdokoliv z vládní koalice v návalu dalších a dalších voleb vůbec usiluje o jakákoliv dlouhodobá řešení čehokoliv…

Aleš Malibert, analytik