Každodenní dopravní kataklyzmata s železnou pravidelností potvrzují nefunkčnost státu v oblasti poskytování „služby“ silniční dopravy. Ve státem zmonopolizované dopravě totiž panuje komunismus. A základním parametrem komunismu je nedostatek a nekvalita.

Žijeme v podivném demokratickém světě, v němž státní rozhlas každých pár minut referuje o fatálním selhání státu při (ne)poskytování „služby“ silniční dopravy, tedy provozu a organizace silniční sítě za účelem dopravy. Nonstop z médií slyšíme o hororových dopravních zácpách a kolapsech, jež státní moc „nabízí“ na svých silnicích, dálnicích, spojkách a radiálách. Nefunkčnost státních silnic je přitom nutným důsledkem dopravního komunismu, který zde – bez valného zájmu politiků o nápravu – přetrvává i téměř 30 let po pádu komunismu…

V nepřetržitém toku informací se dozvídáme, na kterém úseku a ve kterém místě či dálnici stát opět fundamentálně selhal v nabídce základní, banální služby: silniční dopravy, kterou si uzurpoval do svého monopolního hájemství.
Hlášení o každodenních masivních dopravních kataklyzmatech nám s železnou pravidelností potvrzují nefunkčnost státu v oblasti poskytování „služby“ silniční dopravy.

Odstavná mizérie

Tento stav totální dopravní mizérie, kdy silnice a dálnice „slouží“ spíše jako odstavná (a navíc krajně nebezpečná) parkoviště, než systém umožňující jízdu na zvolené místo, je logický. Stát na silnicích a dálnicích kdysi nastolil dopravní komunismus a ten – s extrémně vysokými náklady – udržuje i do dnešních dnů a to s čím dál horšími dopady na obyvatelstvo (když počet automobilů a automobilistů stále přibývá).

Občan – řidič v tomto nepřirozeném státním silničním marasmu není zákazníkem (jakým je zvyklým být třeba v telekomunikacích, v obchodním centru a jiných tržních segmentech), ale jen poslušným prosebníkem o milost, kterou žádá po byrokratickém státu, jenž provozuje silniční síť bez sebemenší motivace k poskytování kvalitní služby.

Lidé jsou ze stavu silniční sítě (připomínající někde tankodrom, jinde slalomovou trať) a z permanentních kolapsů frustrováni a zhnuseni. Ale za mnoho desítek let si na tuto katastrofu zvykli a s mírným reptáním jezdí dál, neboť jim nic jiného nezbývá.

Jiná, než státní silniční síť v zemi neexistuje. Inu, klasická výhoda monopolu…A pokud je monopolistou stát, pak se taková monopolní služba stává pro její povinné odběratele peklem. Jako například silniční doprava.

Dopravní nedostatky

Lidé si možná neuvědomují, že dopravu v zemi monopolně řídí stát (respektive různé orgány veřejné správy). Je těžko pochopitelné, proč lidé nepátrají po původci problémů a proč důrazně nepožadují nápravu tohoto – v jádru – banálního problému, se kterým by si trh snadno poradil.

Vždyť valná většina občanů zažívá kritický nedostatek dopravních služeb doslova na každém kroku! Ať už jde o nedostatek parkovacích míst na záchytných parkovištích, nedostatek míst na parkování ve městech, nedostatek míst na silnicích (= všudypřítomné dopravní zácpy) či nedostatek kvalitního povrchu na silnicích a dálnicích (= výtluky a díry na každém kroku).

Samostatnou kapitolou je kataklyzmatický nedostatek bezpečnosti na státem poskytovaných silnicích. Copak by stát dovolil používat ryze tržní služby, jako jsou mobilní telefonování či výstavba domů, pokud by při tom umírali lidé jako na běžícím pásu? Nedovolil.

Navzdory tomu stát jako monopolní poskytovatel nabízí řidičům a spolucestujícím smrtící službu dopravy po veřejných silnicích, na kterých jsou vraždy (svou vinou zabiji jiného řidiče a jeho spolucestující) a rodinné sebevraždy (zabiji sebe a svou rodinu vlastni vinou) téměř na denním pořádku…

Pivo a brambůrky

Nedostatek ve státem zajišťovaných dopravních silničních službách přijde obyvatelstvu jako přirozený. Všechna rizika, úskalí a nedostatky berou jako nedílnou součást pravidel demokratické hry.

Kdyby však v obchodním domě neměli na výběr 150 druhů piva a 100 druhů brambůrek (tedy extrémní opak nedostatku), tak jsou schopni vyvolat krvavou revoluci a naházet vládu do nejbližšího potoka…

Ale proč vlastně tento státem provozovaný dopravní systém nefunguje? Respektive, proč je výsledkem nekonečného toku miliard korun z erární kasy do silniční „dopravy“ jen a jen problém, jež musí všichni automobilisté povinně zažívat?

Dopravní komunismus

Vysvětlení je prosté. Ve státem zmonopolizované dopravě panuje komunismus. A základním parametrem komunismu je nedostatek a nekvalita. Ostatně, mnozí naši občané to v tuzemské verzi komunismu zažívali na vlastní kůži: v nekonečných a zoufalých frontách na nedostatkový toaletní papír, v pořadnících na obyčejný automobil, atd.

Stát ze své podstaty neumí poskytovat ani organizovat dodávku služeb či produktů, ať už jde o cokoliv. Přesto ve své mocenské povýšenosti, zpupnosti a nadřazenosti tvrdošíjně trvá na tom, že na velkou část služeb má mít monopol a konat „dobro“ pro své občany.

Výsledkem je pak například dopravní komunismus se všemi výše popsanými nedostatky.

Každému podle potřeb

Státní dopravní / silniční systém je bizarně nesmyslný, tedy komunistický – „fungující“ přesně na principu: každému podle jeho potřeb. Všechno je (zdánlivě) zdarma: silnice a dálnice patří státu a tedy všem. Každý automobilista na ně může kdykoliv vjet a neomezeně po nich jezdit (samozřejmě, pokud nejsou uzavřeny kvůli opravám).

Specifický případ dálničních známek na věci nic nemění: známky jsou pouze symbolickým, paušálním poplatkem (specifickou dopravní daní), který na komunistickém principu (neomezená poptávka, velmi omezená nabídka nekvalitních silnic) vůbec nic nemění.

Teoreticky tak do úzkých silniček centra Prahy (Brna, Ostravy, Plzně atd.) mohou v jeden okamžik chtít vjet všichni automobilisté z ČR, případně z celé Evropy či dokonce z celého světa. Principiálně tomu nic nebrání, i když to ve své nejextrémnější podobě nikdy nenastane.

Šílené důsledky

Šílené důsledky takové státní „pseudoorganizace“ dopravy musí být ihned jasné i člověku, který se nad tímto problémem v životě nezamýšlel. (Nabízí se otázka, proč tento problém a jeho řešení není jasné našim geniálním politikům, vládním a veřejným činitelům a týmům odborníků, kteří za silniční dopravu „politicky“ odpovídají…?)

I laik přitom dokáže pochopit, že nabídka funkčních dopravních služeb nemůže být organizována na komunistických principech, neboť většina soudných lidí ví, že funkční komunismus je dokonalý protimluv. Žádný soukromý podnikatel by v reálném prostředí neuvažoval o tom, že by se pokoušel produkovat a nabízet „služby“ na bázi komunismu.

Vezměme třeba soukromé kino. Jeho majitel jistě nezavede levnou vstupenku za paušální cenu, kterou by si mohli pořídit všichni občané Česka a která by jim 365 dní v roce umožňovala vstoupit kdykoliv do kteréhokoliv sálu na jakýkoliv promítaný film a nárokovat si kterékoliv sedadlo…

Pokud by majitel kina něco takového zavedl, vznikl by absolutní chaos. Lidé by se nejdříve vzájemně pobili o místo a následně by do takového kina přestali chodit; majitel by zkrachoval.

Bájný paušál jako vstupenka do pohádky

Jiná paralela, která prokazuje, že státem provozovaný silniční systém je bizarním a samozřejmě nepovedeným pokusem o vytvoření bájného komunismu.

Řekněme, že stát lidem nabídne: můžete si koupit za paušálních 1500 Kč speciální známku, která vás bude opravňovat přijít kdykoliv do kteréhokoliv obchodu v zemi a tam si (již zcela bezplatně) vzít tolik zboží, kolik uvezete.

Jak by takový pokus o obchodní komunismus dopadl? Tragicky. Obchody by zkrachovaly.

Jenže úplně stejné je to s dálnicemi a vybranými rychlostními silnicemi, respektive s dálničními známkami, které nejsou ničím jiným, než vstupenkou do neexistující říše komunistických pohádek.

Ano, zaplatili jste za dálniční známku. Ale to je vlastně jen vstupenkou (kterou navíc ani nikdo nekontroluje) k neomezenému používání silnic. Výsledek? Tragédie. Zácpy. Kolaps. Hodiny čekání, než přijedete autem do práce (přičemž, lepší to není ani v MHD, s výjimkou metra).

Jiný příklad: stát vám nabídne „restaurační známku“ za paušálních 1500 Kč, na kterou můžete kdykoliv přijít do nejvyhlášenějších (výhradně odborníky oceněných) restaurací v ČR. S tím, že si můžete (zdarma) dát jaká jídla (a pití) chcete a v jakémkoliv objemu. Jak by to dopadlo? Absolutně tragicky. Restaurace by musely zkrachovat.

O totéž se však pokouší stát v silniční dopravě: tedy, aby komunismus fungoval. Ale on nebude. Z principu to není možné.

Bláznivý stát

Stát tedy při (ne)poskytování služby silniční dopravy postupuje úplně stejně bláznivě a nezodpovědně, jako jiní sociální experimentátoři, kteří se shlédli v komunismu. Rozdíl je jediný: stát zkrachovat (kvůli svým špatným službám) nemůže, ale lidé svými auty po státních silnicích jezdit musí.

Samozřejmě, žádný majitel kina (ani obchod ani restaurace) se bláznivě nechová. Velmi mu záleží na spokojenosti zákazníků, kterým chce poskytovat skutečné služby. Pochopitelně tedy prodává vstupenky na jednotlivá představení a do sálu vždy vpustí jen přiměřený počet diváků odpovídající kapacitě sálu. Spokojeni jsou pak všichni.

Na silnicích však demokratický stát postupuje tím nejhorším možným (tedy komunistickým) způsobem: ve kteroukoliv denní (i noční) hodinu na každou svoji silnici klidně vpustí každý automobil z celého světa (když v případě dálnic musí mít za oknem paušální známku, kterou však nikdo nikdy nekontroluje)!

Výsledek je logický a katastrofální: nekonečné zácpy a kolapsy, umocňované rekonstrukcemi a uzavírkami silnic a dálnic.

Státem poskytovaná „služba“ silniční dopravy je tedy ve skutečnosti jen fikcí: v lepším případě je jen čekáním (v kolonách) na službu, v horším případě svůj pokus o dopravu odnese uživatel smrtí, jelikož stát na své silnice vpustí úplně každého, včetně agresivních psychopatů.

Banální řešení

Řešení výše zmíněných katastrof přitom existuje a je banální, stejně jako je banální stavba a provoz silnic. Stačilo by silniční dopravu zprivatizovat a umožnit konkurenci. Trh si dokáže poradit se vším. Není důvod se obávat, že by nedokázal vyřešit tak triviální problém, jako je zajištění plynulého provozu na asfaltové silnici.

Pokud dnes dokáže soukromník dokáže stavět rakety a posílat jimi pasažéry do vesmíru, proč by neměl dokázat stavět a provozovat silnice tak, aby tyto silnice byly vždy průjezdné, kvalitní a aby sloužily jako silnice, nikoliv (jako dnes) jako nucené parkoviště s uvězněnými řidiči a pasažéry, kteří si naivně mysleli, že budou moci po silnici cestovat a dorazit tam, kam původně chtěli…

Pohroma zdarma

Celá situace dopravního komunismu (a všech jeho negativních jevů) v Česku je rozporuplná ještě v jednom podstatném aspektu. Každodenní dopravní kolapsy a trýznění občanů v kolonách či dalších souvisejících problémech dokazují absurdnost systému, ale i absurdnost postoje řidičů, občanů a voličů.

Stát při poskytování služby silniční dopravy selhává na celé čáře s důsledky krajně negativními snad téměř pro každého (včetně státu), ale lidé se tváří, jako by se nic nedělo – zůstávají nadále loajální vůči státním běsům. A poctivě, jako ty ovečky, a s písní na rtu jdou znovu a znovu legitimizovat systém a volit další vlády v naivní víře ve zlepšení situace (která se přitom stále a stále zhoršuje).

Občané zjevně berou volby jen jako jakousi zábavnou loterii (v níž politici jsou hlavními entertainery) s následnou povolební reality show v podobě bitvy o uchopení moci, aniž by od celého procesu očekávali a po vládách požadovali reálné řešení vážných problémů.

Je to paradox: lidé stále naivně věří nebo se alespoň opájejí nadějí, že si v demokratických volbách vyčarují „lepší časy“, i když se vlády všech odstínů po celých 28 let občanům za jejich loajalitu odvděčují jen nabídkou nedostatku, tedy čímsi, co je v běžném, tedy přirozeném tržním životě, čímsi absolutně nepředstavitelným.

Stát lidem jedněmi ústy slibuje (sliboval a vždy bude slibovat) zlepšení a těmi druhými tvrdí, že silniční dopravu bez problémů provozovat nejde. Cynicky přebarvuje černou na bílou a tvrdí: všechno je, jak má být!

A odevzdaní občané berou tuto státem „zdarma“ zajišťovanou dopravní pohromu jako součást „přírody“, jako přirozenou součást demokratického systému, jako nedílnou součást systémového genomu státu.

Chronická nemoc

Lidé si zřejmě zvyknou na všechno a dopravní zácpy (kolony, výtluky, nebezpečí, atd.) berou jako běžnou nemoc, jíž se nedá vyhnout. Na rozdíl od běžné zácpy – tedy občasné poruchy trávicího traktu – je ale dopravní zácpa (a jiné neduhy) na státních silnicích nemocí chronickou, jíž státem řízená silniční doprava trpí od svého narození a bude jí trpět až do své smrti, která je zatím v nedohlednu.

Přesto jsou občané – automobilisté vůči chronické vadě systému neteční a možná i šťastní, že mohou po silnicích jezdit (skoro) zadarmo. To jim zřejmě při konečném rozhodování, zda se mají oběsit a nebo po vládě důrazně požadovat zlepšení stavu, kompenzuje každodenní frustraci, kterou na silnicích zažívají.

Typická analogie klasického komunistického rčení: Ty, státe, se tváříš, že nás platíš a my se na oplátku tváříme, že pro tebe pracujeme… V dopravě by se dalo říci: „Stát se tváří, že zdarma zajišťuje skutečnou silniční dopravu a lidé se tváří, že ji spokojeně využívají“.

Nad takovým přístupem k problému by mohli žasnout i v Kocourkově.

Ke spokojenosti už chybí jen to, aby státní média připojila k nepřetržitému toku informací o dopravních zácpách a kolapsech také stejně nepřetržitý a stejně vyčerpávající tok informací o každodenních kolapsech státního školství, průběžných zácpách státního zdravotnictví, permanentních kolonách státního soudnictví a soustavných nehodách státní finanční správy země. Pak bude obraz naší pokrokové demokratické reality konečně zcela úplný.

Příloha 1:

Zpráva z 28. 2. 2017

V pražských kolonách řidiči ztratí až pět dnů ročně, číslo se zhoršilo

Řidiči, kteří cestují pravidelně autem v Praze, ztratí ročně v kolonách celkem až 116 hodin ročně, tedy téměř 5 celých dní za rok. Česká metropole se v žebříčku „nejucpanějších“ světových měst umístila na 94. místě. Podle údajů nashromážděných z navigací v autech řidiči loni strávili v pražských kolonách více času. Zácpy jim z každého dne ukrojily půl hodiny. Nejhorší je pondělí a úterý okolo osmé hodiny ráno.

V roce 2016 se dopravní zácpy v Praze opět mírně zhoršily a řidiči kvůli nim kdykoli během dne strávili na cestách o třicet procent více času, než kdyby byly silnice volně průjezdné. Ve špičkách jsou pražské ulice ještě ucpanější. Během té odpolední musí řidiči počítat s tím, že jim čas strávený na silnici kolony prodlouží o 48 procent, během ranní až o 54 procent.

Příloha 2:

Zpráva z 8. 11. 2017

Nebezpečná džungle: Dvě třetiny řidičů překračují rychlost 

Téměř dvě třetiny českých řidičů přiznává časté překračování povolené rychlosti. Z průzkumu projektu RadRidim.cz vyplývá, že se čeští řidiči na silnicích necítí bezpečně. Důvodem může být i skutečnost, že až dvě třetiny z nich přiznává časté překračování povolené rychlosti.

„Výsledky průzkumu jsou k zamyšlení. Šest z deseti řidičů se na českých cestách rozhodně necítí bezpečně, zejména pak ženy. Samotní řidiči však ke snížení nehodovosti na silnicích příliš nepřispívají. Až dvě třetiny z nich často porušuje pravidla silničního provozu překračováním povolené rychlosti. Zarážející je skutečnost, že tento přestupek je většina řidičů ochotna tolerovat,“ popsal výstupy průzkumu Jiří Cívka, Senior PR manažer skupiny AXA pro ČR a Slovensko.

„Překročení povolené rychlosti patří společně s nevěnováním se řízení mezi dvě nejčastější příčiny dopravních nehod. Často s tragickými následky,“ vysvětlil Martin Farář z BESIPu.

„Je potřeba si uvědomit, že rychlost vozidla má přímý vliv na jeho brzdnou dráhu a současně na reakční dobu řidiče,“ upřesnil.