Obecné referendum lze v přiměřené, neextenzivní podobě považovat za nástroj veskrze demokratický a odpovídající potřebám, schopnostem a možnostem občanů v dynamickém 21. století.

Jednou z nejzásadnějších otázek naší současnosti je téma obecného referenda. Pro některé aktéry čerstvých politických soubojů je referendum primárně mechanismem, jehož by chtěli využít k prosazení odchodu Česka z EU. Samo o sobě je však referendum klíčovým aspektem demokracie a jeho zavedení by v rozumné podobě mělo být co nejdříve uzákoněno. 

Konání referenda o vystoupení z EU je jistě zcela legitimní cíl. Ostatně, pokud se u nás mohlo v roce 1993 konat referendum o vstupu do EU, proč by se nemělo či nemohlo konat i referendum o vystoupení z EU?

Připomeňme jen, že verdikt občanů v zatím jediném referendu nebyl jednoznačný: vždyť pro vstup do Unie se vyslovilo jen 42,69 % ze všech oprávněných voličů… Referendum a jeho výsledek však byly platné a dle platného zákona legitimizovaly vstup ČR do EU.

Ale copak je demokracie jednosměrná ulice, jež umožňuje jen cestu „TAM“, jíž kdosi předem stanovil umístěním značky s vyznačeným směrem jízdy? Copak má umožňovat jen život bez alternativy a pohyb ve vyhrazeném jízdním pruhu, jenž před tím určila jakási vyšší síla? Copak je demokracie cestou bez návratu, tedy cosi jako smrt?

Obousměrná demokracie

Ne, pokud má mít svůj původní smysl a zachovat původní principy („vláda lidí“, nikoliv vláda úzké samozvané elity, která si nárokuje patent na rozum a vytyčování směru jízdy), pak musí poskytovat i nástroj (obousměrnou ulici) pro cestu zpět, tedy k výchozímu stavu. A výchozím stavem České republiky bylo nečlenství země v EU.

V naší analýze se však odchodem z EU nechceme zabývat. Jde nám o samotný princip referenda, bez ohledu na to, zda by se týkalo členství v mezinárodních organizacích, či třeba záměru na zavedení on-line kontroly všech podnikatelů, apod.

Předem podotkněme, že referendum chápeme jako nástroj sloužící k lidovému rozhodování o mimořádných, zásadních politických otázkách, jež nelze posuzovat jen ryze technicky nebo jednoznačnou morální logikou (nelze například konat referendum o tom, zda vražda má či nemá být trestná, apod.).

On-line demokracie

V žádném případě zde neuvažujeme ani neobhajujeme zavedení přímé on-line demokracie (tedy jakéhosi stálého občanského on-line referenda), jež by občanům dávala do rukou možnost hlasovat nonstop o každém návrhu zákona či agendě běžné exekutivy.

Ne snad, že by o těchto záležitostech lidé neuměli rozhodovat (ostatně, ve vládě či v úřadech většinou sedí a pracují také jen lidé). Ale na rozdíl od oné slavné athénské demokracie dnes lidé (naštěstí) již nevlastní otroky a musí chodit do práce, starat se o děti a podobně.

Univerzálně rozhodovací on-line demokracie je tedy v dnešních podmínkách (světa o tisíc řádů složitějšího, než byl ten starověký) principiálně nemožná a nežádoucí. Ostatně, kdo by také chtěl trávit celý život sezením u počítače a hlasováním o všech myslitelných záležitostech?

Naše úvahy se tedy v žádném případě nedotýkají myšlenky na zrušení parlamentu a jeho nahrazení průběžnou občanskou univerzální hlasovací on-line mašinerií.

Referendum a hlupáci

Začněme útržkem citátu, který se nedávno objevil ve veřejném prostoru a který symbolizuje argumentaci odpůrců obecného referenda.

„Politické špičky by se měly snažit ochránit lid před jeho vlastním hlupáctvím… proto musíme udělat vše pro to, aby se referendum (o členství ČR v EU) nikdy neuskutečnilo. Problém vidím i s celostátním referendem obecně. Obávám se totiž, že lidé nebudou mít potřebné informace, na základě kterých by se rozhodli rozumně.“

Tolik Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů.

Běžní lidé (tedy voliči) jsou podle tohoto pohledu na referendum (ve srovnání s „politickými velikány“ typu Andreje Babiše…) hlupáci, kteří nesmí být připuštěni ke skutečnému rozhodování o čemkoliv podstatném… Dle tohoto názoru mají být chytří lidé, kteří znají tu správnou cestu vpřed, ochráněni před masou voličů – hlupáků…

…A proto se voličům nesmí dostat do rukou nástroj, kterým by mohli vyslovit přímo svůj názor na ten či onen problém.

Podkopat základy

Tento názor o lidech-hlupácích jednak popírá smysl demokracie a podkopává její základy, ale je navíc v totálním rozporu s logikou.

Přece, volby (tedy jakási analogie lidového hlasování, v němž lidé nerozhodují o konkrétním problému X, nýbrž o stranách Y a Z) jsou klíčovým principem a základním (dnes již v podstatě jediným) pilířem soudobé demokracie.

Jak je možné, že obyvatelé nejsou považováni za „hlupáky“ tehdy, když jim je dovoleno hlasovat o politických stranách (tedy o tom, kdo má v zemi vládnout), ale jsou (lidmi jako Vopěnka) považováni za hlupáky tehdy, pokud by měli hlasovat v referendu o vážném problému, jenž je trápí a jímž se odmítají uspokojivě zabývat zákonodárci (placení za to, že konají ve prospěch lidí…)?

Z této zvrácené logiky by plynulo, že občané jsou většinově hlupáci, a proto nemohou dostat právo o čemkoliv rozhodovat formou lidového hlasování. To by znamenalo, že se nemohou konat ani jakékoliv volby a jejich výsledky by měly být anulovány, neboť se hlasování většinově účastnili nesvéprávné bytosti neschopné správného rozhodnutí…

Zcestná logika

Právě zmíněná úvaha je totálně zcestná. Správná logika je ta, že:

1) lidé jsou plně svéprávní a plně kompetentní rozhodovat v parlamentních (i jiných) volbách o stranách, respektive budoucí vládě;

2) vzhledem k tomu, že platí bod 1 (občané jsou plně kompetentní rozhodovat v lidovém hlasování o politických stranách), musí z toho plynout, že lidé jsou absolutně svéprávní a dokonale kompetentní rozhodovat i v lidovém hlasování o konkrétních problémech a zásadních sporných otázkách, tedy v referendu.

Volba mlhy

K tomu je ovšem nutno doplnit fatálně důležitý poznatek.

V lidovém hlasování o politických stranách (tedy v parlamentních volbách, které jsou pilířem zastupitelského demokratického systému) voliči rozhodují o stranických kandidátkách. Tedy o stovkách kandidujících osob.

Přičemž drtivá většina voličů nemůže tyto kandidáty (nebo alespoň většinu z nich) osobně znát. Nemůže jim vidět do hlavy. Voliči ani náhodou nemohou tušit, jaké tito kandidáti mají skutečné úmysly a jak se v budoucnu zachovají při rozhodování o problému takovém či makovém.

Tím ovšem výčet absurdit nekončí.

Vždyť občané ve volbách dávají politikům mandát k rozhodování o problémech či sporných otázkách, jejichž podstata není v době konání voleb známa! Kandidáti (budou-li zvoleni) budou při výkonu funkce rozhodovat také o problémech, jež v době konání voleb ještě neexistovali…!

Přesto stát uznává, že volič je absolutně svéprávný, inteligentní a kompetentní legitimně rozhodovat o volbě politických stran…

Politická koule šarlatánství

Lidé přitom v parlamentních volbách nevolí něco konkrétního, co by dokázali jasně posoudit a vyhodnotit. Na kandidátkách stran volí jen neurčitost, neznámo, mlhu, nejistotu… Volby politických stran připomínají pokus o věštění z politické koule…

Lidové hlasování o politických stranách (tzn. parlamentní volby) zavání šarlatánstvím a fakticky v nich jde pouze o slepé poskytování „bianco šeku“ politikům a politickým stranám k čemukoliv, co si při výkonu svého zcela volného mandátu zamanou.

Referendum je konkrétní

Naopak v referendu se rozhoduje o něčem konkrétním, o předem známém problému či sporné otázce, jejíž podstatu lidé znají a dokáží pochopit. Samozřejmě, za předpokladu, že se referendum koná o uchopitelných a pojmenovatelných celospolečenských problémech.

Dá se tedy bez uzardění konstatovat, že pokud jsou lidé v rámci zastupitelské demokracie schopni svéprávně a legitimně rozhodovat o neprůhledné, předem neprozkoumatelné mlze kandidátů na volebních listinách politických stran, pak musí být absolutně schopni rozhodovat o určitém typu konkrétních problémů a sporných otázek v referendu.

Nepravděpodobnost správnosti

Je přitom značně pravděpodobné, že většina občanů najde a zvolí to správné řešení problému hlasováním v referendu (samozřejmě, nikoliv s neomezenou platností takového rozhodnutí, viz referendum o vstupu do EU).

Ale je krajně nepravděpodobné, že by lidé mohli hlasováním v parlamentních volbách většinově správně určit tu nejlepší stranu či strany (a zejména konkrétní kandidáty).

Referendum pro 21. století

Bez příkras (a v duchu rétoriky onoho bojovníka proti referendovému hlupáctví) řečeno, hlupáctvím je spíše ona okultní věštecká hra s virtuálními iluzemi slepé volby „nejlepších“ kandidátů či stran, než konkrétní volba konkrétního řešení vážného společenského problému v referendu.

Přesto jsou parlamentní volby (politických stran) mnohými považovány za oltář i posvátnou relikvii nejdokonalejšího politického systému na světě. A naopak referendum je mnohými prezentováno jako nebezpečná zbraň v rukou hlupáků…. Z logiky věci by plynulo, že by tomu mělo být právě naopak.

Obecné referendum lze proto (v přiměřené, neextenzivní podobě) považovat za nástroj veskrze demokratický a odpovídající potřebám, schopnostem a možnostem občanů v dynamickém 21. století. Zastupitelská demokracie, jejímž hlavním principem je neurčitý „bianco šek“ politikům a výsledkem je klasický zajíc v pytli, patří spíše kamsi do 19. století…