„Shánění“ dělníků připomíná socialismus s komunistickou tváří: konečně zase máme něčeho nedostatek! Podpultovým zbožím se v těchto bizarních časech stávají lidé, kteří by chtěli pracovat…
Podnikatelé a zejména průmyslové podniky čím dál silněji bijí na poplach kvůli nedostatku pracovníků v České republice. Otvírají tím Pandořinu skříňku jednoho ze zásadních problémů tuzemské ekonomiky. Problému, jehož hlavním viníkem je stát a jeho regulatorně-intervenční politika v ekonomice.
Podle veřejně prezentovaných informací podnikům dnes schází zhruba 213 tisíc pracovníků. Podnikatelská asociace přitom tvrdí, že z celkových 265 tisíc nezaměstnaných jich 200 tisíc nemá o práci zájem… Objektivně vzato, na pracovním trhu v ČR prakticky nejsou volní lidé, o těch skutečně kvalitních pak ani nemá smysl hovořit.
Otázkou číslo jedna je, zda nedostatek pracovní síly je přirozený důsledek přirozeného vývoje ekonomiky anebo jde o projev hypertrofované distorze ekonomiky, vyvolávané státem a jeho regulatorními intervencemi všeho myslitelného druhu.
Na tuto otázku je snadné odpovědět. Dominantním viníkem akutního nedostatku dostupné pracovní síly je stát a jeho vládní „management“. Ostatně, kdo jiný by měl nést vinu, když stát rozhoduje již téměř o všem? S posilující mocí státu roste i jeho zodpovědnost za vše špatné, co na trhu způsobil.
Neomezená síla
Na jednu straně je jasné, že podnikatelé nemohou počítat s neomezeným přísunem (ať už z tuzemska či zahraničí) nové pracovní síly (za hypotetického předpokladu neomezeného ekonomického růstu a poptávky po růstu výroby v ČR).
Na straně druhé by však podnikatelé měli mít svobodu k dosahování přiměřeného růstu a rozvoje výroby ve své domovské zemi, tedy v zemi svého původu.
Tu dnes nemají, neboť jejich růst je limitován
- jednak přirozenými důvody (nelze v Česku reálně zaměstnat miliony cizinců, neboť by neměli kde bydlet; jedině snad za cenu násilného vystěhování původního obyvatelstva…, nebylo by možné je dopravovat apod.) a jednak
- důvody umělými, které podnikatelům pod nohy házely a házejí vlády všeho druhu.
Jedním z takových limitů je státem organizované a vykonávané vysávání trhu pracovních sil v ČR.
Vzpomeňme třeba na státní investiční pobídky (z peněz daňových poplatníků) pro zahraniční firmy, které u nás na čas zakotvily (a odčerpávají drahocennou pracovní sílu; většinou si ji však také musejí dovážet ze zahraničí…). A systém státních pobídek na umělé zvyšování zaměstnanosti je nadále v běhu…
Stát však pracovní trh ničí (deformuje, umenšuje, omezuje) mnoha dalšími způsoby. Například svou vlastní expanzí a neustálým nárůstem počtu státních zaměstnanců, kteří pak, logicky, chybí na reálném trhu pracovních sil (i když asi nelze předpokládat, že by úředník Finanční správy šel někdy vyrábět k pásu; ale pro stát pracují nejenom finanční odborníci).
Personální expanze státu
Tuto svou vlastní personální expanzi stát vyvolává nepřirozeně tím, že uzákoňuje další regulace a nové vlastní pravomoci, jež musí nejenom zúřadovat, ale i následně kontrolovat, vyhodnocovat, trestat za nedodržování atd. K tomu potřebuje další a další lidi. Ale počet obyvatel Česka roste jen velmi mírně; a penzistů přibývá…
Stát ničí pracovní trh také nepřirozeným, uměle dosahovaným zvyšováním platů svých zaměstnanců (umělé a nepřirozené je v tom, že stát jako „firma“ už dávno zkrachoval a svoji zadluženost prohlubuje kumulováním dalších rozpočtových deficitů).
Tím uměle zvyšuje hladinu „průměrného“ platu v zemi a vyvolává nezájem původního obyvatelstva ČR o hůře placenou práci v tržním sektoru, kde o výši platu nerozhodují svévolná a populistická politická rozhodnutí, nýbrž objektivní ekonomické zákonitosti.
A připočtěme k protitržnímu působení státu i jeho absurdní konání, kdy nadále vyplácí podpory v nezaměstnanosti (čímž uměle podporuje nejenom nezaměstnanost, ale i nedostatek pracovních sil na trhu) – a to v situaci, kdy továrníci nemají lidi a volají po masivním dovozu dělníků ze zahraničí…
ČNB a posvátné euro
Opomenuta by neměla být ani negativní role České národní banky a jejích nekonečných devizových intervencí na umělé udržování slabší koruny vůči „posvátnému“ (jinými bankami a jinými zeměmi „úspěšně“ ničenému) euru…
Je to bizarní: v důsledku umělého oslabování koruny plakali v přímé souvislosti občané, kteří se za své koruny měli v zahraničí hůře, než kdyby centrální bankéři nedělali nic. A ještě si lidé v Česku po celou intervenční dobu zbytečně připláceli ve vyšších než přirozených cenách dováženého zboží.
Současně tyto centrální kurzové machinace uměle napomáhaly růstu domácích výrobních firem, jež pak – aby pokryly uměle vytvořenou poptávku po vyšší výrobě – musejí shánět, nabírat a dovážet (ber kde ber) do země armády cizinců…
Importovaná levná pracovní síla pak sníží platovou úroveň v Česku a tuzemští občané zapláčou potřetí, opět v důsledku intervencí státní banky.
Nemluvě o pláči způsobovaném mnoha dalšími problémy, jež cizokrajní pracovníci, uměle implantovaní do těla přirozené (ale zcela nepřipravené) společnosti v ČR, vyvolají například v bezpečnostní, bytové či dopravní oblasti…
Paže vyhání z trhu
Aby to výrobní firmy neměly se sháněním pracovní síly tak „jednoduché“, tak jim stát v dovozu pracovní síly ze zahraničí tvrdě brání a reguluje tento proces stejně nemilosrdně a byrokraticky náročně, jako cokoliv dalšího. Jaká to absurdita: státní soukolí jednou svou paží ukrádá a vyhání z trhu zaměstnance (viz výše) a druhou paží současně blokuje přísun nových pracovníků do země…
Nelze se divit kapitánům průmyslu, když na stát tlačí, aby tato druhá ruka poněkud utlumila sílu, s níž blokuje dovoz. Ale současně je potřeba se ptát, proč kapitáni průmyslu po státu dostatečně důrazně nepožadují, aby i jeho první paže začala konat dobro, tedy, aby přestala ničit trh pracovní v ČR všemi možnými antinástroji…?
Podivná symbióza
Proč například nevolají po zmenšení státu a propouštění zaměstnanců placených z veřejných finančních zdrojů? Proč dostatečně důrazně nevolají po rušení podpor v nezaměstnanosti, jež by možná dodalo na trh více lidí ochotných pracovat?
Inu proto, že mezi státem a velkým byznysem (a jeho admiralitou) panuje jakási podivná symbióza. Průmyslníci místo toho volají po tom, aby stát povolil masivní dovoz levné pracovní síly ze zemí mimo EU…
V této souvislosti se nabízí sžíravý dotaz, v čem je pro ČR výhodný volný pohyb pracovní síly v rámci Unie, když jeho vážným důsledkem je odliv našich lidí (nejde jen o sofistikovanou pracovní sílu: doktory či sestřičky, ale také o nekvalifikované pracovníky) za lepšími platovými podmínkami, se všemi z toho plynoucími negativními jevy na trhu pracovních sil v ČR?
Ano, do Česka mohou teoreticky proudit pracovníci z unijních zemí typu Rumunsko, Bulharsko; ale proč by takovou absurdnost dělali, když v původních zemích EU si za stejnou práci vydělají mnohem víc…?
Úvahy o příchodu Španělů či Řeků (kde dlouhodobě trpí vysokou nezaměstnaností) do českých továren pak patří jen do nepovedené literární fikce; Česko je pro tyto země zaostalý Východ; jak bychom mohli v dělnických platech a sociálních výhodách konkurovat Německu či Francii…?
Návrat k normálu
Továrnám mohou v jejich současném trápení pomoci objektivní procesy, tedy zpomalení ekonomického růstu a návrat k předintervenčnímu normálu (ale ani před intervencemi nebyla na trhu dokonalá nabídka pracovních sil, což souvisí s dalšími faktory: systémem školství, sociálním systémem, atd.).
Spoléhat na pomoc státu je stejně absurdní, jako spoléhat na pomoc kata těsně před popravou.
Továrníci do sebe
Továrníci by však také měli „jít do sebe“ a neusnadňovat si situaci jen prostým nabíráním (respektive sháněním) masové pracovní síly. Řešením situace (kdy v tuzemsku „nejsou lidi“) je nejenom zvyšování produktivity (s využitím automatizace), ale i lepší organizace práce, tedy lepší management.
Fungovat úspěšně tím nejprostším možným stylem – prodávám draze, ale zaměstnancům platím málo – nelze na věky věků. Ostatně, udržování nízké mzdy (a odvolávání se na nutnost držet mzdu co nejníže kvůli přežití) je jen důkazem toho, že produkty mají nízkou přidanou hodnotu … a měly by být vyráběny buď v jiné (ještě levnější zemi) nebo s významně vyšší produktivitou.
Komunistická tvář
Vraťme se však ještě k výše uvedenému výrazu „shánět“ (dělníky, pracovníky): velmi výstižně totiž popisuje stav, do kterého ekonomika zabředla. Ve světě totálního přebytku slovo „shánění“ připomíná starý „dobrý“ socialismus s komunistickou tváří: konečně zase máme něčeho nedostatek!
Vysoce podpultovým zbožím se v těchto bizarních časech stávají dělníci, či obecně, lidé, kteří by chtěli pracovat… Budou či nebudou? Přijdou už v příštím zboží?
Inu, zeptejte se hlavního prodavače, tedy státu a jeho politiků… Ti vám slíbí cokoliv, neboť dobře ví, že slibem nikdy a nikoho neurazí.
A nebo si počkejte na zpomalení ekonomiky… Prý je na něj už zaděláno.
SCHÉMA: STÁT KONTRA PRACOVNÍ TRH
NEGATIVNÍ DŮSLEDKY ODSÁVÁNÍ LIDSKÉ SÍLY Z PRACOVNÍHO TRHU DO „SLUŽEB“ STÁTU
