Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Jako například Andrej Babiš se svým kontrolním systémem elektronické evidence tržeb (EET). Nejen, že pod tlakem neudržitelnosti musel zrušit udavačský účtenkový web, ale ještě k tomu na vlastních firmách pocítil, jaké bizarní důsledky v praxi přináší jím „vlastnoručně“ vymyšlený systém EET.
První porážku Babiš utrpěl na hřišti vlastního ministerstva. Přiznal, že udavačský účtenkový web „není přínosný“ a rozhodl o jeho zrušení. Finanční správa tak nakonec onen udavačský web, na který během krátké doby přišlo více než 2 tisíce anonymních udání, skutečně zrušila.
Pomocí udavačského webu údajní nespokojení anonymní (!) zákazníci „nahlašovali“ údajné hříšníky – obchodníky, kteří tomu či onomu zákazníkovi údajně nevydali po jeho nákupu účtenku…
Celá tato udavačská aplikace včetně záměru byla od samého začátku principiálně mylná, ostatně stejně jako celý systém EET.
Poskytovat zdejším občanům státem provozovanou platformu pro anonymní udávání bližního svého bylo podobně „přínosné“, jako přilévat benzín do ohně v naivní víře, že dojde k uhašení požáru.
Šikanózní matrix
Jakým způsobem chtěl státní správa prokazovat pachatelům tohoto „velezločinu“ nevydání účtenky? Co když onen anonymní udavač účtenku dostal a úmyslně ji zahodil, nebo ji ztratil?
Představa, že na základě takových situací mohla státní správa zavírat provozovny, vracela tuto zemi kamsi na pokraj totalitního úředně-šikanózního matrixu.
Jaký že princip se státní správa snažila implementovat do společnosti? Princip viny založené na anonymním, nijak neprokazatelném udání? Jak je vůbec možné, že tuzemští legislativci něco takového připustili?
A nebo snad mělo jít o pokusný balónek připravované totální přeměny trestně-právního systému, který by v budoucnu byl založen na anonymitě svědků a nepotřebnosti, respektive neexistenci důkazů?
Zrušení státního udavačského účtenkového webu bylo zdůvodňován tím, že by taková aplikace mohla do vnášet nekalé praktiky do konkurenčního boje. To je jistě také pravda.
Univerzální bič na kohokoliv
Zásadním problémem však bylo to, že státní správa dostávala v podobě anonymních udání do rukou univerzální bič na kohokoliv, koho se jí zamanulo zničit.
Nezbývá než věřit, že podobný osud, jaký dostihl udavačský web ministerstva financí, potká i připravovanou účtenkovou loterii, která si klade za cíl totéž, jako udavačský web, tedy nutit obchodníky, aby za každou cenu tiskli a vydávali zákazníkům účtenky…Na podkladě čehož bude stát, z peněz daňových poplatníků, rozdávat chléb, hry a hodnotné věcné a finanční „výhry“ všem účtenkovým hráčům.
Paradoxem je, že ministr Babiš – údajně – o existenci udavačského webu Finanční správy vůbec nevěděl… Stránky s aplikací pro udávání prý z vlastní iniciativy připravil „vstřícný úředník“.
Takovému vysvětlení snad nemůže uvěřit ani nově zřízený Chovancův úřad pro boj s dezinformacemi a hybridními hrozbami. Natož tuzemská veřejnost…
Vraťme se však z říše pohádek do kruté reality elektronické evidence tržeb. Její záludné důsledky pocítil na vlastní firmách i samotný autor myšlenky univerzální kontroly podnikatelů, tedy Andrej Babiš.
Dvě jeho firmy totiž požádaly o přechod do jednodušší elektronické evidence tržeb. Ukázalo se, že pro firmu rozvážející pečivo či pojízdnou drůbežářskou prodejnu je systém EET krkolomnou zátěží. Povinnost vystavovat účtenky v reálném čase se totiž bude týkat řidičů nákladních automobilů…
Inu, s čím kdo zachází, s tím také schází.
Z Babišových řidičů a závozníků se tak kvůli nutnosti řádně procesovat EET stanou i prodavači a pokladní.
Úřady totiž žádosti těchto firem o změkčení podmínek nevyhověly. Proklamované „narovnávání podnikatelského prostředí“ je ve skutečnosti kácením podnikatelského lesa, při kterém občas létají třísky i do Babišova oka.
Nezbývá než s napětím čekat, jaké další záludnosti a dopady se v souvislosti s postupným náběhem EET do praxe ještě objeví. Jisté je jedno. Jediným čistým beneficientem celého státem vynuceného šmírovacího systému budou výrobci a prodejci elektronických kontrolních pokladen…