Českem se přelévá mohutná vlna občanských antibabišovských protestů, jež svou masovostí a zarputilostí připomínají revoluční listopadové události před 30 lety. Obě vlny, historická a současná, se zatím liší jednak roční dobou a jednak výsledky. Zatímco občanské vzepětí z roku 1989 vedlo k pádu totalitního komunistického režimu, aktuální demonstrace zatím nevyvolaly hmatatelnou reakci Babišovy vlády.
Důvodem dosavadního neúspěchu masových demonstrací, jež organizuje iniciativa „Milion chvilek pro demokracii“, však není nedostatečná síla argumentů či slabá účast protestujících. Problémem je specifičnost onoho vládnoucího hegemona, tedy Andreje Babiše. Ten se totiž vyznačuje abnormální odolností, k čemuž ho předurčuje velmi specifická kombinace vztahu k politice.
Babiš na politice není osobně finančně závislý – neživí ho premiérský plat ani jiné podobné přímé prebendy plynoucí z držení funkce ve státní správě. Nemusí se chovat politicky korektně, nemusí hrát podle hypotetických politických pravidel jen proto, aby se udržel v politickém životě a mohl se politikou (ve smyslu platu za funkci) nadále živit.
Je evidentní, že Babiš není klasický politik s klasickými vzorci chování a typickými motivacemi běžných politiků (chovat se jakž takž korektně za účelem znovuzvolení), pro něž je státní plat základním zdrojem obživy.
Na druhou stranu, Babiš potřebuje držet co největší politickou moc za každou cenu a co nejdéle a to z důvodu udržení osobního politického dohledu nad přerozdělováním veřejných a zejména evropských zdrojů směrem k firmám svého svěřenského impéria.
Iniciativa „Milion chvilek“ v tažení proti Babišovi zatím vsadila na klasické – základní politické nástroje, které má občanská společnost k dispozici. Tedy na demonstrace, v nichž zaznívají mimo jiné výzvy k odstoupení ministryně spravedlnosti Benešové a k demisi samotného Babiše.
Nenormální vláda
Za normálních okolností by vláda už dávno padla, tedy podala demisi. Každá normální, politická vláda.
Jenže současná vláda není klasická politická vláda. Je to vláda Babišova. Tedy vláda vedená miliardářem, jež ovládá nejenom vládu, ale skrze svěřenskou strukturu i nepředstavitelně rozsáhlé podnikatelské impérium.
Občanské akce iniciativy „Milion chvilek pro demokracii“ jsou organizačně i argumentačně mimořádně úspěšné a kvalitní. Ať už jde o obrovské demonstrace na Staroměstském náměstí či dosavadní vyvrcholení na Václavském náměstí. Nemluvě o sérii protestních akcí v krajských městech po celé zemi.
Tyto demonstrace jsou v jistém smyslu zázrakem. Jsou svým rozsahem srovnatelné s revolučním Listopadem 1989. Doba je dnes přitom úplně jiná. Lidé – na rozdíl od Listopadu 1989 – mají nadále značnou svobodu (a tedy necítí potřebu bojovat proti jejímu ohrožení).
Společnost dnes, na rozdíl od Listopadu 89, „trpí“ nejenom přebytkem zboží, ale i přebytkem možností k využití volného času – počínaje stovkami TV kanálů, přes pohlcující sociální sítě až po neomezené cestování, nemluvě o absolutní moci mobilních telefonů a internetu obecně. Vyburcovat v této situaci někoho k fyzické účasti na demonstraci je obdivuhodné.
Vzniklá situace, kdy na politickou protibabišovskou demonstraci dorazí 50 tisíc občanů, výmluvně vypovídá o znechucení významné části obyvatelstva z vlády a vládnutí Andreje Babiše.
Vetřelec Babiš
Jenže, takové „poklidné“ demonstrace, byť velmi masové a konané po celé republice, to je – s ohledem na výše uvedené parametry Andreje Babiše – fakticky jen „střelba“ na minulý cíl. To je válka historickými zbraněmi proti vetřelcovi z budoucnosti…
Premiér Babiš všechny dosavadní „protibabišovské“ demonstrace smetl jednoduchým marketingovým heslem: „to je kámpaň“; případně, pokud se akce konají těsně před volbami, tak přitvrdí: „to je jen sprostá antikámpaň“. A dělá, jakoby se nechumelilo…
Což je od Babiše farizejské: vždyť je to právě předseda vlády, kdo v zemi vede permanentní politickou kampaň, která je podpůrným prostředkem k udržování moci primárně (ale skrytě) ve prospěch vlastních ekonomických zájmů.
Nelze válčit v rukavičkách
Proti tomuto hegemonovi, vyzbrojenému miliardami a obehnanému hradbou permanentního politického marketingu, nelze jít pouze klasickými politickými cestami. Nelze s Babišem válčit v rukavičkách.
Nikdo proti němu nedosáhne svých cílů klasickými demonstracemi, ani kdyby se jich účastnil milion protestujících.
Nikdo Babiše neporazí ani ho k ničemu nedonutí pouhými výzvami k osobní diskusi natož voláním po usednutí na detektor lži…
Z pohledu českého premiéra, miliardáře, vládce nad gigantickým impériem, jsou tyto výzvy jen neškodnými provokacemi, jež pána s bezmála neomezenými možnostmi, násobenými politickou mocí, nemohou vyvést z klidu.
Kdo chce porazit Babiše, musí přitvrdit. Musí zvolit stejný typ zbraní, jaké ke svému boji za vlastní zájmy používá oligarcha. Oponenti musí používat nátlakové akce, s jakými kdysi sklízely úspěchy zdejší odbory.
Protibabišovský tábor aktivistů se musí zaměřit nejenom na samotného nejvyššího oligarchu, ale také na ty, kdo ho neomezeně podporují, jako jsou například inzerenti-firmy, kteří lijí své – úplatkem zavánějící – peníze do médií patřících do Babišova impéria.
Musí tlačit na jeho poslance a další politiky, kteří se snad (někteří) nadále domnívají, že ANO je politická strana, aniž by pochopili, že jde o ryze byznysový projekt svého „Náčelníka“.
Nedá se ovšem vyloučit, že ani důraznější občanské protestní akce nebudou stačit a že Babiše odstaví od moci teprve stíny jeho minulosti, jako je například hypertrofovaný střet zájmů, jehož si nakonec (díky stížnostem z Česka) všimla i Evropská komise.
|
Poznámka číslo 1: Protestní akce občanů a zastupitelská demokracie Odpůrci protestních (protivládních) demonstrací či jiných aktivit občanského odporu (jako jsou například ty konané iniciativou „Milion chvilek pro demokracii“) se tyto akce a jejich organizátory snaží dehonestovat zdánlivě „demokratickou“ argumentací, dle které mají občané právo vyjadřovat svůj názor a rozhodovat o vládě toliko ve volbách jednou za 4 roky. Mimo to již prý lidé nemají právo se bouřit, či konat veřejně cokoliv proti vládě, neboť ta přece dostala pevný mandát ve volbách do Sněmovny… Jakékoliv veřejné akce proti vládě pak tito vyznavači formálního výkladu zastupitelské demokracie považují za zpochybňování voleb, potažmo za nelegitimní zpochybňování výsledků parlamentních voleb. Fakticky tak tito oponenti veřejného občanského odporu konaného ve volebním mezidobí prokazují svůj příklon k demokracii „bianco šeku“, tedy systému, v němž si politici v den sněmovních voleb „vyzvednou“ svůj politický bianco šek k neomezenému výkonu mandátu a po většinu volebního období se již na názory či aktivity občanů neohlížejí. Vláda v takovém „bianco“ systému v poklidu vládne (může si k tomu vyvěsit zákazovou ceduli: „NERUŠIT, VLÁDNEME!“) a lidé (zalezlí ve svých soukromých ulitách) nemají sebemenší možnost korigovat činnost vlády a státu, jenž v onom posvátném čtyřletém mezidobí může (dle konceptu „bianco šeku“) třeba i zakroutit společnosti a veškerým svobodám krkem. Hlavním znakem „demokracie bianco šeku“ je prospěch vlády a jejího „nerušeného“ vládnutí na úkor prospěchu občanů. Ano, tento formálně demokratický koncept „bianco šeku“ se politikům skutečně líbí nejvíce, protože je pro ně nejvíce pohodlný: ve sněmovním „krámu“ si zdarma vyzvednou svůj poslanecký mandát, jehož součástí je i nárok na 4 roky zaručeného příjmu a hlavně klidu od stížností občanů; na občany pak v klidu zapomenou. Deformovaný systém Z pohledu občanů je tento koncept nevýhodný a z pohledu původní demokratické ideje i značně deformovaný. Lidé nechtějí po 4 roky držet ústa a krok v nábožném předklonu před „neomylnými“ vládci, kteří by dle konceptu „bianco šeku“ měli mít právo si po celé volební období dělat, doslova, co se jim zamane, neboť jim v tom parlament bez sebemenšího odporu kryje záda. Stát a společnost jsou přece primárně lidé, tedy běžní občané. Republika by neměla být politickou laboratoří, v níž si neomylní vědci (zvolení politici) mohou bez účinné kontroly veřejnosti provádět co chtějí, a to většinou ve prospěch velkých, oligarchických či zájmových skupin na úkor většinového „zbytku“ společnosti. Vláda jako správce Správný koncept demokratického systému by měl být právě opačný. Lidé by měli mít neustálou a co nejvíce přísnou kontrolu nad počínáním vlády. Zkušenost totiž ukázala, že poslanci tuto kontrolní roli vůči vládě nevykonávají a slouží vládě jen jako formálně fungující sbor, jenž legitimizuje neurvalou regulatorní a rozhazovačnou politiku vlád všech druhů a barev. Správně by vláda měla být nikoliv neomezeným vládcem, ale jen jakýmsi správcem, jenž ve prospěch všech občanů dohlíží na platnost principů a jenž udržuje základní parametry fungování společnosti, pro níž zajišťuje efektivní bezpečnost a vnější obranu. Veškeré další rozhodování (včetně té nejdůkladnější kontroly vlády a státu) o všem ostatním by mělo zůstat v rukou občanů. |
|
Poznámka č. 2: Volební právo kontra právo občanů domáhat se na vládě nápravy křivd a nepravostí První dodatek k americké ústavě říká jasně, že americký parlament (respektive Kongres) nesmí přijmout zákon, který by omezoval právo občanů se domáhat na vládě nápravy křivd. Toto právo na nápravu křivd a všemožných nepravostí (myšleno právo, které je permanentní, tedy ne že by platilo jen jednou za 4 či více let…!) je jedním z nejstarších přirozených práv. Všichni ti, kteří považují volby za fakticky jediný nástroj, jenž mají v demokracii po ruce občané, by si měli uvědomit, že americká ústava v roce 1789 nezaručovala všeobecné hlasovací právo. To ostatně neexistovalo ani ve Velké Británii. Naopak právo domáhat se na vládě nápravy křivd (kdykoliv, ne pouze jednou za 4 roky) zmiňuje už Magna Charta z roku 1215 a v Anglii toto právo explicitně zmiňuje i Listina svobod z roku 1689. Navíc právo domáhat se na vládě nápravy křivd (kdykoliv, ne pouze tehdy, když to vláda jednou za čtyřletku dovolí) se v USA uplatňovalo i pro osoby bez volebního práva, tedy i pro ženy, otroky a cizince…! Je samozřejmé a logické, že rozšířením volebního práva nezaniklo právo petiční (tedy právo, domáhat se nápravy křivd a nepravostí jiným způsobem, než účastí ve volbách jednou za čtyři roky). Z podstaty věci také jednoznačně plyne, že právo domáhat se nápravy křivd dnes (ve 21. století) může občan využívat i mnoha jinými způsoby, než pouze technikou dostupnou v 18. století (jako byla petice). Naprosto fatálně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí a veřejně prohlašují, že základním a vlastně jediným principem, respektive přípustným projevem demokracie je to, že lidé dají jednou za 4 roky mandát nějaké skupině politiků k neomezené vládě na dobu 4 let s tím, že občané pak mají možnost to po 4 letech této vládě „spočítat“ v dalších volbách. Vzhledem k výše uvedenému se dá říci, že právo petiční (tedy právo dožadovat se na vládě nápravy křivd, nepravostí, nápravy stavu atd.) je starší a pro demokracii důležitější, než právo volební. Jednoznačně z toho plyne, že:
|
