Posílen volbami a ještě větší masou poslušných poslanců za zády se teď z Babiše a jeho mocenského vehiklu stává potenciálně nebezpečné politické monstrum, které se nezastaví před ničím.

Andrej Babiš začíná čím dál silněji připomínat onen pověstný kůl v plotě, jenž kdysi tak názorně zpopularizoval totalitní vůdce Miloš Jakeš. S Babišem zatím do koalice nikdo nechce a to ani Okamurova SPD, i když se sama nabídla do Babišovy vlády, v níž nebude Babiš… Pokud by demokratickým stranám ležel na srdci osud této země, neměly by umožnit vládnout ani Babišovi, ani jeho loutkové vládě. Ba co víc, měly by se pokusit převzít správu země do vlastních rukou tak, aby sílící oligarcha nemohl dotáhnout své dílo zkázy až do trpkého konce.

Kůl v plotě Babiš za dobu svého působení v politice dokázal zurážet a znepřátelit si téměř všechny kolem, snad jen s výjimkou těch, kdo jsou na jeho výplatní listině. Notoricky známý je Babišův slogan o tom, že „šeci kradnú“, jenom on je čistý jako lilie, bez ohledu na korunové dluhopisy, dotace pro Čapí hnízdo a napojení na státní řepkový penězovod.

Vůdce ANO se tedy nemůže divit, že o jeho koaliční polibek smrti dnes nikdo příliš nestojí.

Neměli bychom také zapomínat, že oligarchické, respektive historicky nedemokratické strany (Babišovo ANO, respektive KSČM) disponují po volbách ve sněmovně „jen“ 93 poslaneckými hlasy.

Demokratické strany (tedy strany, jež nejsou ohrožením pozitivních aspektů demokracie), kam řadíme ty ostatní (mimo ANO a KSČM), včetně Okamurovy SPD, by se neměly zříkat své zodpovědnosti za další vývoj ČR. Neměli by upřednostňovat své ryze partajní strategické zájmy a budoucí vyšší (?) volební zisky před současností a před skutečnými, obecnými zájmy obyvatel této země.

Není možné nechávat po další 4 roky u moci Andreje Babiše, neboť jeho politické kroky jsou jednak nevyzpytatelné, jednak totalitní a jednak sledují primárně zájmy agrokolosu, který je pilířem i střechou hnutí ANO.

To byl jen začátek

I v časech jen částečného (menšinového) podílu na vládní exekutivě se mediálnímu agromagnátovi (proč mu to lidovci a ČSSD dovolili?) podařilo prosadit velmi nebezpečné, k totalitě směřující nástroje (typicky EET a Účtenkovka) a expanzi státu (včetně té personální), aniž by k čemukoliv takovému mělo ANO mandát od voličů.

A to byl jen začátek.

Posílen volbami a ještě větší masou poslušných poslanců za zády se teď z Babiše a jeho mocenského vehiklu stává potenciálně nebezpečné politické monstrum, které se nezastaví před ničím.

Pustit Babiše opět k moci, nota bene podporovat jeho vládu by od demokratických stran bylo krajně nestátotvorné a krátkozraké.

Zlověstné příznaky

Jistě, je docela dobře možné, že se nepodaří ustavit koaliční či menšinovou vládu, v níž by (ex?)majitel Agrofertu seděl osobně a jíž by zřejmě předsedal. Mimochodem, Babišova touha usednout do premiérského křesla poté, co vyšly najevo všechny jeho podezřelé kauzy korunované trestním stíháním za čapí dotace, je ukázkou absolutní ztráty zbytků magnátovy soudnosti a současně velmi zlověstným příznakem. Takový člověk je schopen si před vlastním svědomím obhájit doslova cokoliv…

O nic menším rizikem z hlediska budoucnosti ČR není ani loutková vláda, do níž by Babiš nezasedl osobně, ale v níž by jen zpovzdálí tahal za nitky svých ministrů. Do takové pimprlové vlády by se mu jistě dařilo hledat a zřejmě i najít koaliční partnery lépe. Na zhoubné podstatě takové vlády to však nic nemění.

Napospas Babišovi

Demokratické strany by se proto neměly vzdávat své zodpovědnosti za další vývoj České republiky. Přenechat zemi napospas Babišovi a nebo vládě jím zcela ovládané by bylo krokem k totální záhubě všeho, co není Babišovo.

Záchranářská „sedma“ středních a menšin parlamentních stran (ODS, ČPS, SPD, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, STAN; mají dohromady 107 poslanců), případně „šestka“ podporovaná sociálními demokraty by se proto měla pokusit sestavit „vládu demokratické záchrany“.

Taková vláda by nebyla programově homogenní, ale to není fatální problém. Ostatně, i ta dosluhující, Sobotkova, měla do programové, neřkuli personální homogenity velmi daleko…

Vláda demokratické záchrany by primárně fungovala jako správce, který si vytkl za úkol ochránit zemi před nekalými rejdy žlutozeleného oligarchického propletence, jehož vládními metodami bylo zneužívání státu ke konkurenčnímu boji a k dotačnímu obohacování.

Solidní správa země by pro celkový rozvoj Česka úplně stačila. Vše další dokáže zařídit soukromý sektor, jenž jako jediný je zdrojem ekonomických hodnot a hospodářského růstu. Vláda by k tomu jen měla vytvářet neutrální, neagresivní prostředí.

Správcovská vláda

A k tomu úplně postačuje vláda správcovská (složená z demokratických stran), i když by neměla dostatek vnitřní síly a jednoty k provádění revolučních změn a sociálně-inženýrských konceptů.

Taková vláda by mohla zrušit vše, co je zdrojem největších rozporů a společenského neklidu, typicky EET a další podobné špehovací a kontrolorské „výdobytky“ z dílny Velkého bratra A. B.

Nebabišovské partaje se (z určitého pohledu zcela právem a logicky) ohánějí nutností prosazovat svůj volební program, respektive nemožností prosazovat svůj program ve vládě, v níž nemají dostatek prostoru, mandátů atd.

To ale není v souladu s tím, co potřebuje a požaduje od státu a od demokratických politiků široká veřejnost.

Ta přece nepotřebuje Vládce, kteří rok od roku budou zásadně měnit politiku a veškerou silou prosazovat revoluční změny na základě „posvátného“ volebního program: tu strany X, onde strany Y či partaje Z. Občané pro svůj život nepotřebují sociální inženýry, kteří skrze vládu chtějí převrátit planetu vzhůru nohama…

Občané i ekonomika potřebují správce, jež bude zemi spravovat pro všechny občany neutrálně a bez jakéhokoliv zvýhodňování jedněch na úkor druhých. Normálním lidem pro normální život stačí vládní správce, jenž bude udržovat základní, všeobecně přijatelné principy a stabilní pilíře právního rámce.

Takovou správu by uskupení šesti či sedmi demokratických, nebabišovských a nekomunistických stran jistě po dobu 4 let dokázalo zajišťovat. A pana oligarchu Babiše by snad mezitím jeho politický apetit na ovládnutí státu a jeho přeměnu na svoji firmu přešel.