Zákon o EET, jehož dodržování není firma objektivně schopna spolehlivě zajistit svými vlastními silami, je z principu totalitní a likvidační. Dal by se označovat za „zákon o likvidaci podnikatelů“.
Na světlo světa se vynořil případ, kdy Babišova EET, respektive její úředničtí vykonavatelé zrušili firmu, která sice hodlala zákon o EET dodržovat, ale nenašla dodavatele, který by ji ke státnímu matrixovému systému připojil. V plné nahotě se potvrdil absurdní a totalitní charakter elektronické kontroly tržeb podnikatelů.
V uvedeném případu sice firma dodavatele EET našla a ten připojení k matrixu nejdříve slíbil, ale svůj slib nakonec nedodržel. Bezmocná a zoufalá firma se pak mohla jen doprošovat milosrdenství státních kontrolorů.
To však nepřišlo. Úřední sekera sekla a nepřipojenou firmu (šlo dokonce o více firem) stát vynuceně uzavřel.
Co na tom, že zákazníci, typicky školáci, přišli o poptávané papírenské služby, které dnes na menším městě budou chybět. Stát něco takového nezajímá. Vyžaduje poslušnost a řád.
Co na tom, že dotyčná (ne)dodavatelská firma (jíž se povinnosti EET netýkají) svým sabotážním postupem fakticky zničila jinou firmu, na kterou bič elekronické státní on-line kontroly dopadl přímým a zničujícím úderem.
Tento případ jednoznačně prokázal fundamentální pochybenost zákona o elektronické evidenci tržeb (EET).
Elektronická pomoc
Tento zákon je zákeřný a nespravedlivý mimo jiné i v tom, že jeho dodržování je z pohledu povinného subjektu vázáno na pomoc jiných (dodavatelských) firem, které však subjektem zákona nejsou. Pokud se firma, vázaná povinností dodržovat zákon o EET, nedovolá pomoci či milosrdenství dodavatelů, pak má smůlu: vládní sekera sekne a firma bude státem vymazána z povrchu zemského.
Takový zákon, jehož dodržování není subjekt objektivně schopen spolehlivě zajistit svými vlastními silami, je z principu totalitní a likvidační. Dal by se bez uzardění označovat za „zákon o likvidaci podnikatelů“.
Je to zákon jako vystřižený z těch nejbrutálnějších literárních dystopií: podnikatel, i kdyby se snažil sebevíce, nemá šanci zákon dodržovat, pokud mu k tomu nepomohou a průběžně nepomáhají externí dodavatelé (poskytovatel internetu, IT firma, dodavatele zařízení, apod.), kteří sice na platnosti zákona parazitují, ale sami jej dodržovat nemusejí…
Podnikatel otrokem
Podnikatel se tak stává nejenom otrokem státu (jenž může dát z jakýchkoliv důvodů kdykoliv palec dolů), ale stává se současně svým bytím a nebytím přímo závislý na neurčitých dodavatelích, jež nemají žádnou povinnost.
Nedodržení zákona o EET (kvůli dodavatelům, kteří z jakéhokoliv důvodu nedodají „součástky“ pro fungování EET) však znamená podnikatelovu likvidaci rukou státního úředníka.
V logice zákona o EET, pokud by ovšem stát k celé záležitosti přistupoval férově a s alespoň minimální snahou eliminovat ty nejvíce totalitní prvky zákona, musel by v zákoně zakotvit (absolutně absurdní) povinnost pro všechny dodavatele všech potřebných komponent pro zprovoznění EET, aby na požádání zákazníka zajistily do určené lhůty veškeré potřebné služby pro EET.
Jen tak by se povinnosti plynoucí ze zákona o EET rozprostřela na všechny ty, jichž se státní on-line kontrola tržeb dotýká. Jen tak by podnikatelé měli jakous takous zákonnou „naději“ či nárok na řádné fungování EET.
Jistě, i dnes je firma závislá na dodavatelích a na zákaznících. V klasickém obchodním vztahu však není ve hře princip „náhlé smrti“. Pokud se firmě v určitém období – kvůli problémům s dodavateli či poklesem zájmu spotřebitelů – propadne zisk, může situaci napravit a pokračovat v podnikání dál.
Neomezení páni
Dnešní situace se extrémně vymyká zdravému rozumu a elementární etice. Obchody mají povinnost řádně plnit EET, přičemž žádný potenciální dodavatel internetu, softwaru a pokladen pro EET nemá sebemenší povinnost poskytovat své zboží a služby.
Například provozovatelé internetu se tak stali neomezenými pány nad všemi subjekty, jichž se dotýká státem uvalená povinnost elektronicky evidovat tržby. Internetoví provideři se klidně mohou domluvit (z důvodu toho a toho; třeba i na základě udržení dobrých vztahů s ministrem X) na tom, že v reálu nepřipojí k internetu firmy Y a Z (i když to budou slibovat a testovat roky).
Takto ostrakizované subjekty by následně neměly sebemenší šanci zákonu o EET vyhovět a stát by je velmi snadno, pouhým škrtem pera zrušil.
Potenciální dodavatelé potřební pro zajištění technického fungování EET tak byli státem pasováni do privilegované role. Její součástí byla přihrávka Andreje Babiše na nečekaný, velmi lukrativní – státem vynucený „byznys“, kteří jsou nuceni zaplatit nebohé oběti zákona o EET.
Privilegované vrstvě firem (na kterou se kontrola státu skrze EET nevztahuje) tak Babišův zákon přinesl jen výhody, ale nikoliv větší kontrolu státu.
Naopak obchodníkům povinným k EET stát do firem umístil výbušninu, jež může explodovat téměř kdykoliv. Stačí, když dodavatelé odpojí internet, nebo nepřijdou opravit software či porouchanou pokladnu.
Vznešená Babišova myšlenka
Zákonodárci, omámení Babišovou vznešenou myšlenkou na absolutní kontrolu podnikání, vůbec nepočítali s tím, že potenciální dodavatelé služeb pro fungování EET nebudou svoje služby ochotni či schopni automaticky dodávat všem „zasaženým“ (tedy postiženým dopadem zákona o EET).
S mírnou nadsázkou řečeno, navrhovatelské Babišovo ministerstvo a následně i poslanci ANO, ČSSD a KDU-ČSL zřejmě předpokládali, že si podnikatelé (typu babička prodávající kytky na trhu) sami a na počkání zprovozní celostátní internetovou síť, sami si naprogramují přístroje a sami si vyrobí nový typ pokladen kompatibilních s EET…
I z této naprosto bizarní úvahy je zřetelně vidět nekonečně zrůdný charakter elektronické evidence tržeb v její aktuální podobě.
Dotčení podnikatelé učinili jednu fatální chybu a to, že se totalitnímu zákonu o EET většinově podvolili; zřejmě v naivní víře v to, že další zásahy státu do podnikání už nebudou následovat.
Budou a to až do úplného zničení všeho nezávislého podnikání.
Jedinou možností na záchranu je prosadit úplné zrušení EET, případně její zásadní modifikaci, která by pozitivně (například daňově) bonifikovala ty, kdo se do systému zapojí dobrovolně.
