Zestátněná skupina učitelů se stává kolektivní entitou, jíž spojuje jediný zájem: vyčerpat (a tedy odebrat ostatním) co nejvíce prostředků ze státní kasy.

Blížící se stávka učitelů, ale i podobné hrozby dalších organizovaných skupin státních zaměstnanců jsou jasným důkazem sílící deformace společnosti, která se mění na kolbiště, v němž probíhá přátelský zápas mezi korporativismem a radikálním socialismem. Obětí tohoto zápasu budou daňoví poplatníci a poslední zbytky svobod, jež se od občanů přesunuly k nejsilnějším nátlakovým skupinám.

Masivní stávkou vyhrožují jednak učitelé, ale i odbory úřednické, zdravotnické, hasičské či policejní. Všechny tyto probíhající korporativistické revolty spojuje zásadní požadavek: peníze, tedy zvyšování platů. Novodobým demokratickým newspeakem oficiálně řečeno: Odboráři z veřejného sektoru vyhlásili stávkovou pohotovost na podporu svého požadavku na růst platů.

Trvají na zvýšení platových tarifů učitelům o 15 procent a ostatním o 10 procent a to od listopadu letošního roku. Blíží se říjnové sněmovní volby, takže státní odboráři kují své železo, dokud je předvolebně žhavé… Odhlédněme od bizarního aspektu stávky úředníků, kterou by každý soudný obyvatel jistě přivítal všemi deseti a pokud možno na dobu neomezenou.

Vyjděme z toho, že:

1) Výše platu je relativní veličina. Ve srovnání se Západem jsou platy – a to nejenom platy státních zaměstnanců – v Česku nízké a jak nedávno naznačil nejvyšší státní úředník Bohuslav Sobotka, bude tomu tak zřejmě až navěky. Proč tomu tak je a zda, potažmo jak se to dá změnit, je samostatné téma, které není předmětem naší analýzy.

2) Odměny státních učitelů nejsou vysoké ani v rámci platové úrovně ČR, přičemž nejvíce tato platová střídmost vyniká u mladších, začínajících kantorů.

Což je pochopitelně absurdita, se kterou je možno se setkat převážně v nepřirozených, netržních segmentech. Odměňovat pracovníky podle věku a délky praxe (tedy podle zásluh), nikoliv podle kvality či pracovního nasazení, to je klasický princip komunistické ideologie a praxe reálného socialismu.

Neznámá kvalita

Druhá otázka ovšem je, kdo a jak by dokázal posoudit kvalitu a pracovní nasazení státního učitele, když ve znárodněném a centrálně řízeném školství neexistuje klasický tržní vztah mezi firmou (školou) a zákazníkem. Žádná škola fakticky neví, zda jsou zákazníci spokojeni, neboť žáci do školy chodí z donucení a rodiče platí maximálně tak za učebnice a výlety, nikoliv za samotnou výuku a to dle její kvality a kvantity.

Občané nemohou dát nijak reálně (tedy vlastními penězi) najevo, která škola, natož kteří učitelé jsou ti dobří a kteří ti špatní…Zákazník, tedy žáci a rodiče si vzdělávací služby nekupují (a neposkytují tak škole či státu zpětnou vazbu); v rámci státního přídělového systému je jim přidělováno „školství“, tedy povinná školní docházka korunovaná nekonečnými domácími úkoly a samostatnou domácí výukou (na úkor soukromého času dětí i rodičů).

Což je pochopitelně záměr etatizovaného školského systému, jež v mírně modifikované formě nese všechny znaky absolutistického školství z dob Marie Terezie. V tomto systému jsou všichni učitelé stejní, respektive liší se jen dokonale objektivními kritérii, jako je jejich věk a počet odučených let…

Náklady nadevše meze

Tento systém umožňuje, aby počet učitelů rostl nade všechny meze. Je tedy logické, že rostou i reálné náklady systému. A pochopitelně (viz také body 1 a 2), rostou i platové požadavky, neboť kvůli celkové nákladnosti a enormním nárokům vůči státnímu rozpočtu nelze bezbolestně (vláda musí peníze vždy nejprve vzít někomu jinému) neustále navyšovat dotace do školství tak, aby umožňovaly soustavný a dynamický nárůst kantorských platů.

Jakkoliv lze touhu státních učitelů po zvyšování svých platů lidsky chápat, měli by naopak učitelé, jako vzdělanostní elita národa, chápat reálnou ekonomickou situaci, v níž se nacházejí.

Jejich zaměstnavatel, stát, je již dávno zkrachovalým subjektem, který „žije“ na dluh (dnes zhruba 1,8 bilionu Kč) a k tomu každý rok (s výjimkou loňského, kdy stát přestal investovat a dotekly rekordní eurodotace) vyrábí další a další deficity.

Tunelování státu

Zjednodušeně řečeno, stát negeneruje zisk a jakékoliv zvyšování platů státním zaměstnancům lze proto chápat fakticky jako tunelování, respektive „prožírání“ budoucnosti na úkor mladých lidí, tedy včetně školáků, bez nichž by existence škol a učitelů nedávaly smysl.

Učitelé by měli začít tlačit na stát, aby hospodařil lépe. Aby eliminoval zbytečné činnosti (nesmyslné dotace na bizarnosti), aby zredukoval byrokracii a vytvářel přebytek, z něhož by mohl (po příslušné redukci počtu učitelů a celkové agendy v resortu školství) dávat podstatně více peněz na platy učitelů. Měli by pochopit, že reálné peníze a hodnoty vznikají na trhu, nikoliv zvedáním rukou na vládě či ve Sněmovně.

Navýšení rozpočtu pro učitele a další státní zaměstnance lze dosáhnout vždy a jen tím, že stát sebere zase o něco více peněz skutečným daňovým poplatníkům, kteří své příjmy generují na trhu, tedy na základě prodeje skutečných služeb zákazníkům, nikoliv nárokovým čerpáním ze státní pokladny na základě příkazu v zákoně o státním rozpočtu…

Učitel neexistuje

Paušální resortní/celosegmentové zvyšování platů ve školství potažmo pro učitelské povolání (a jiné zestátněné oborové skupiny) je hypertrofovanou formou korporativismu; je důkazem přeměny společnosti v kolbiště oborových zájmových skupin, které se vzájemně rvou a ruku v ruce – skrze všemocnou vládu/stát – usilují o větší a větší přerozdělování „veřejných“ prostředků (získaných z kapes soukromých poplatníků) ve svůj prospěch, na úkor ostatních.

V takovém systému nejen, že „přestává existovat“ individuální občan, který není součástí silné organizované nátlakové skupiny, ale v takovém systému už neexistuje ani individuální učitel. I ten byl nahrazen politicko-sociální třídou UČITELÉ jako kolektivní entitou, která vystupuje jako monolitní a homogenní subjekt, spojený jediným zájmem: vyčerpat (a tedy odebrat ostatním) co nejvíce prostředků ze státní kasy.

Poplatník nevolník

Čím dál hlouběji a masivněji zestátňovaná ekonomika, v níž si stát (téměř zcela) uzurpoval monopol na zajišťování klasických tržních služeb (vzdělání, péče o zdraví, bezpečnost, doprava, apod.), degraduje daňové poplatníky do role nevolníků.

Ti se stávají poddanými státu a zajatci požadavků odborářských armád, které si chtějí vymoci vyšší platy hrozbami stávek, tedy zablokováním důležitých (státem zmonopolizovaných a znárodněných) služeb, jež by v normálním, přirozeném (tedy tržním) světě zajišťoval – zcela bezproblémově a v nesrovnatelně vyšší kvalitě – trh.

Skutečný daňový poplatník (tedy ten, kdo není placen skrze státní rozpočet), se tak navzdory své produktivní pracovní činnosti a navzdory tomu, že financuje chod státu a blahobyt jeho zaměstnanců, zcela absurdně ocitá v nejistotě, zda určitá část služeb (ukradená trhu ve prospěch státu) bude dostupná i zítra či dokonce pozítří.

Přitom všechny tyto služby financuje. To je něco, co by se v normálním světě (v němž rozhoduje spotřebitel/zákazník, nikoliv státní úředník či politik) nemohlo stát.

Společnost tak v začarovaném kruhu směřuje k hlubšímu a hlubšímu prohlubování všech sebedestrukčních tendencí, jež odmítá vidět, zaslepena snovými vizemi a předvolebními sliby politiků, kteří – zcela konformně s principy systému – zneužívají svoji pravomoc nakládat s veřejnými zdroji ve prospěch kolektivistického nakupování hlasů silných voličských skupin.