Globální oteplování je opředeno mýty. Ve skutečnosti emise skleníkového plynu CO2 v Německu rostou, zatímco v Trumpových USA tyto emise postupně klesají.
Donald Trump za svoji zemi pohřbil pařížskou klimatickou dohodu, jejímž cílem je celosvětově čelit planetární hrozbě tzv. globálního oteplování. Je proto na místě v tomto kontextu rozbít mýtus o „ekologicky špinavých“ USA, které se pod tíhou emisí CO2 řítí do oteplovací katastrofy, zatímco skvělé Německo pod vedením ušlechtilé kancléřky Merkelové je již jen krůček od ekologického ráje, v němž emise CO2 existují jen v zaprášených učebnicích historie.
Ač se to v celém kontextu (kdy Angela Merkelová kvůli emisím a klimatické dohodě vyhlašuje Trumpovi válku) nezdá být uvěřitelné, situace je taková, že klimatický nepřítel číslo 1, tedy emise skleníkového plynu CO2, v Německu rostou (či, opatrněji řečeno, nesnižují se), zatímco v Trumpových USA tyto emise mají tendenci postupně (s mírnými fluktuacemi) klesat.
Neřešme nyní prazáklad problému, tedy zda skutečně dochází (a zda bude dlouhodobě docházet) ke globálnímu oteplování planety a pokud ano, zda je možné tomu efektivně zabránit snižováním emisí oxidu uhličitého… O to zde totiž, v této politicko-ekonomické přestřelce, vlastně nikomu ani nejde…
Konzistentní Trump
Konstatujme nejdříve, že v otázce klimatické dohody je Donald Trump konzistentní. Svůj nesouhlas dával jasně najevo v předvolební kampani a svým odmítavým názorem k pařížské klimatické dohodě pak před pár dny rozbil „nerozbornou“ jednotu „nejvyspělejších zemí světa“, G7.
Své nesouhlasné stanovisko dal nyní světu na srozuměnou i oficiálně a definitivně. Trump uvedl, že klimatická dohoda není v zájmu ekonomiky USA. A není údajně ani v zájmu Trumpových voličů, kteří se rekrutují právě z oblastí, které mají co do činění s těžbou, respektive využíváním (v USA specificky) černého uhlí.
A právě uhlí a fosilní paliva jsou trnem v oku všech bojovníků proti globálnímu oteplování a emisím skleníkového plynu CO2.
Připomeňme jen, že Pařížská klimatická dohoda z roku 2015 stanovuje závazky na snižování emisí pro všechny státy, včetně největších světových producentů emisí skleníkových plynů jako jsou Čína, USA či Indie.
Účelem dohody je mimo jiné udržet nárůst globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám z předindustriální éry, respektive úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °Celsia…
Všechny země proto dle dohody musí usilovat o dosažení „globálního zlomu v emisích skleníkových plynů co nejdříve“. Což zcela logicky v případě USA znamená omezovat spalování fosilních paliv… A ještě k tomu do roku 2020, spolu s dalšími nejvyspělejšími zeměmi, vytvořit finanční mechanismus, pomocí kterého bude poskytnuto nejméně 100 miliard dolarů (řekněme 2,4 bilionu Kč) ročně na boj s oteplováním v rozvojových zemích…
Emise v Německu rostou
Tohle vše tedy nový šéf americké exekutivy hodil do kanálu ve snaze hájit národní ekonomické zájmy, čímž pobouřil kdekoho. Zejména vůdci EU v čele s Německem a kancléřkou Merkelovou berou tento Trumpův krok jako útok proti Západu, jako ohrožení míru v Evropě atd. atd. (Více o tom v článku BYZNYS NOVIN zde).
Německo je přitom čím dál silněji pasováno do role vůdce Evropy a lídra všech progresivních a humanistických změn, včetně úspěšného boje s globálním oteplováním. Masivní nárůst instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů v Německu je skutečně ohromující (což potvrdí zejména energetici v Česku, pro něž je výroba elektřiny v německých OZE doslova noční můrou).
Jenže fakta, tedy realita ohledně skleníkových emisí je diametrálně jiná, než „obnovitelné dojmy“. Německo v „boji“ s (údajným) globálním oteplování v posledních letech značně pokulhává. Soudě alespoň podle emisí CO2, které v Německu, za vlády kancléřky Merkelové, rostou.
Respektive, poklesly výjimečně jen v roce 2014: poprvé po 3 letech a to jen díky extrémně teplé zimě, která přirozeně utlumila potřebu výroby energie z uhlí. V tomto roce (po předchozích letech stálého růstu) v Německu emise CO2, ve srovnání s rokem předchozím, klesly o zhruba 41 milionů tun, tedy o 4,3 procenta.
Jenže hned v roce následujícím opět vzrostly, i když „jen“ o zhruba 1 procento, respektive o 10 milionů tun skleníkového plynu, když důvodem byla mimo jiné i vyšší spotřeba (tedy více vypáleného) hnědého uhlí…
Pokles emisí v USA
V tomtéž roce (2015) klesly v USA emise CO2 o zhruba 140 milionů tun na 5172 mil. tun CO2, což bylo o téměř 350 milionů tun méně, než v roce 2010…
V roce 2016 se emise CO2 v Německu opět zvýšily (o 1 %) a to i přesto, že v zemi poklesla spotřeba uhlí v energetice. Naopak v USA v roce 2016 emise CO2 klesly o 1,7 %. Ve srovnání s rokem 2005 se emise CO2 v USA snížily o více než 14 %.
Shrnuto, Německo jako jasný evropský ekonomický lídr a dnes již také i jako hlavní světový mravokárce sice omračuje svými úspěchy v aplikaci „zelených technologií“, ale neúprosná fakta ukazují, že v tažení proti CO2 není země Angely Merkelové lídrem ani náhodou.
I když země neustále zvyšuje podíl obnovitelných zdrojů, zůstávají emise CO2 v Německu trvale vysoké. A je krajně nepravděpodobné, že by se Německu podařilo splnit kdysi tak halasně vytrubovaný cíl snížit do roku 2020 emise o 40 procent ve srovnání s rokem 1990.
Zelenější Německo
Je ovšem také férové zmínit, že v absolutních číslech i v přepočtu na obyvatele je Německo z hlediska emisí CO2 ve srovnání s USA mnohem „zelenější“. Celkové emise CO2 jsou v USA zhruba 6,6 krát vyšší, než v Německu, přičemž USA mají „jen“ 4x více obyvatel.
Z hlediska „globálně klimatických“ trendů uhlíkových emisí jsou ovšem USA v posledních letech znatelně progresivnější a je dost dobře možné, že v tomto trendu (pozvolného snižování emisí) budou díky progresivním technologickým inovacím pokračovat i bez plnění závazků plynoucích z Pařížské dohody.
Významnou roli při snižování emisí v USA sehrály a zřejmě i budou dále hrát objektivní, tržní okolnosti, tedy zejména masivní nárůst těžby plynu.
Tmářství paní Merkelové
V Německu naopak v energetice dlouhodobě vítězí regulatorní zásahy státu. A pod předpokládanou vládou Angely Merkelové bude energetické tmářství spočívající v rušení jaderných elektráren zřejmě „úspěšně“ pokračovat až do úplného (propagandistického) vítězství…
Jisté je však v případě Německa jedno: dosáhnout radikálního snížení emisí CO2 při současném zavírání jaderných elektráren je fakticky nemožné, aniž by velmi rychle došlo k zásadnímu technologickému průlomu při výrobě energií.
Labutí píseň emisní
Tak či tak, veškeré ekologické přestřelky mezi Německem a USA blednou nevýznamností ve srovnání s emisemi, jimiž světové ovzduší „zásobuje“ Čína. I kdyby se Německu někdy podařilo dostat energetiku na stabilní trajektorii alespoň velmi pozvolného snižování emisí CO2, bude to z hlediska globálního klimatu jen labutí píseň…
Vždyť emise Číny dnes (cca 10,6 miliardy tun CO2 ročně) o řád převyšují produkci CO2 v Německu (cca 780 mil. tun ročně)… A podobně je tomu s emisní „neekologií“ v Indii (2,4 miliardy tun CO2 ročně)…
Připomeňme jen, že i Česká republika – s jistými výkyvy – postupně snižuje emise CO2 (na úroveň zhruba 111 mil. tun ročně), i když nikoliv tempem radikálním. Což je relativně rozumná politika, která nevyžaduje žádných „velkých skoků vpřed (tedy dolů)“, vyžadovaných klimatickou dohodou z Paříže.
Jakékoliv další prudké snižování emisí CO2 by v Česku bylo jen politickým gestem, které (s přihlédnutím k emisní produkci zemí jako je Čína či Indie) nedává z pohledu celosvětového klimatu reálný smysl.
Aby bylo jasno, snižování škodlivých emisí v energetice je naprosto žádoucí a nevyhnutelné. Obyvatelé mají přirozené právo být chráněni před působením zdraví ohrožujících zplodin všeho druhu. To, co se na globálním jevišti, pod taktovkou bruselsko-berlínských manipulátorů, odehrává kolem emisí CO2, je však jen politické divadlo. Bohužel nikoliv laciné, neboť náklady bizarního boje s klimatickými změnami jsou prakticky nekonečné…
