Nelze připustit, aby do čela ministerstev, jež zásadně určují ráz celé společnosti, jež rozhodují o téměř každém kroku občanů, potažmo firem a podnikatelů, byli dosazováni lidé, o jejichž politickém směřování, plánech a cílech není známo vůbec nic.

Spor kolem nominantky Schillerové (ANO), ale i (ke konci se nachylující) samotné působení ministryně Valachové (ČSSD) a řady dalších ministrů otevírají otázku politické legitimity těch šéfů resortů, kteří do funkcí přišli „odnikud“, respektive, kteří do politiky skrze své vrcholné exekutivní funkce vstoupili až po volbách…

V současné vládě Bohuslava Sobotky působí v ministerských funkcích 7 osob (z celkových 17 členů vlády), jež v minulých volbách do Poslanecké sněmovny nezískaly politický mandát od voličů, a to buď proto, že vůbec nekandidovaly a nebo proto, že nebyly zvoleny (což je případ ministryně Marksové).

Potenciálně (by) k těmto nepolitickým, úřednickým ministrům mohla přibýt i náměstkyně Schillerová, čímž by se počet nepolitických ministrů (tedy osob, které ve volbách nezískali sebemenší mandát od voličů) mohl zvýšit na 8.
To už by byla polovina vlády (když odečteme „nadresortního“ premiéra). Vláda by se tak, i čistě matematicky, stala vládou poloúřednickou…

Jistě, formálně vzato je samozřejmě „vše v pořádku“. Formálně může nejvyšší posty v resortech ovládnout kdokoliv, třeba i (s nadsázkou řečeno) i náhodným výběrem lidí z ulice – což názorně (opět s nadsázkou) předvedla naposled vláda Jiřího Rusnoka, jehož kralovala nejenom bez mandátu voličů, ale i bez mandátu Poslanecké sněmovny.

Za zmínku jistě stojí, že na „nepolitickém“ charakteru Sobotkovy vlády se nejvíce podílejí zástupci ANO, což je symptomatické i proto, že tento subjekt je všeobecně považován za politicky „bez programový“, tedy spíše jako marketingový či koncernový projekt.

Dá se tedy říci, že hnutí ANO nejenže nemá výrazný politický program, ale (a možná právě proto) většina ministrů z této partaje patří mezi politicky nepopsané listy papíru…

Kompenzátor Babiš

Tento neblahý stav doposud významně kompenzoval Andrej Babiš, který jednak byl v minulých volbách řádně zvolen a který je učiněným opakem „nepopsanosti“. O Andreji Babišovi věděla veřejnost již před volbami poměrně dost a penzum informací o tomto miliardáři bylo postupem doby přeplněno měrou vrchovatou.

Pokud by Babiše nahradila ve funkci paní Schillerová, došlo by k zásadní změně. Hnutí ANO by ve vládě – z osob politicky jakž takž veřejně činných již v minulosti – zastupoval jen ministr Stropnický.

Ostatní ministři jsou buď lidé z koncernu (ministr Brabec) a nebo vysloveně nepolitické a dříve zcela neznámé osobnosti (s výjimkou vysokého manažera ve stavebnictví Dana Ťoka).

Sublimace ministrů 

Vláda je přitom z podstaty orgán bytostně politický, který je jako celek (Poslanecká sněmovna vyslovuje důvěru celé vládě, nikoliv jednotlivým ministrům) politickým tělesem, nikoliv jakýmsi sborem neznámých úředníků, kteří na vrchol resortu vysublimovali náhodným pnutím či kouzlem nechtěného.

Vláda by – teoreticky – měla být orgánem, který naplňuje volební programy svých stran, která ve vzájemné kooperaci koaličních stran plní programové sliby, jejichž nositeli a garanty byli političtí představitelé těchto stran, jež voliči vyslali do Sněmovny s logickou poptávkou na plnění programu.

V praxi je to ale čím dál více naopak, tedy v rozporu s přirozenou a zamýšlenou politickou logikou. Strany sice ve volbách s nějakým programem a nějakými představiteli kandidovali a kandidují, ale v exekutivě pak za ně figurují zcela neznámé a mimo politický proces (a interakci s voliči) existující úředníci …

Situace, kdy do čela resortů jsou generovány osoby na základě kariérního postupu v rámci svého úřadu a nikoliv na bázi mandátu přímo uděleného voliči, se z logiky věci příčí principům politického systému.

K čemu jsou volby?

Nelze přece připustit, aby do čela ministerstev, jež zásadně určují ráz celé společnosti, jež rozhodují o téměř každém kroku občanů, potažmo firem a podnikatelů, byli dosazováni lidé, o jejichž politickém směřování, plánech a cílech není známo vůbec nic. Lidé, které veřejnost před volbami ani po nich neznala, neviděla ani neslyšela …

Tento postup, kdy do nejvyšších vládních křesel jsou usazováni lidé bez politické tváře a jakéhokoliv politického mandátu, popírá smysl systému (jak jej chápe veřejnost) a dokazuje krizi legitimity tohoto politického systému. K čemu jsou potom vlastně volby, když nakonec vládnou lidé bez minulosti a bez politického programu?

Nenechejme se zmást: Poslanecká sněmovna fakticky nemá příliš možností, jak usměrňovat vládu natož ovlivňovat ten či onen krok exekutivy. Může občas tomu či onomu ministrovi jeho zákon zablokovat. To je ale asi tak vše.

Nepolitická politička

Je zjevné, že – šéfem ANO Babišem nominovaná a šéfem ČSSD a premiérem Sobotkou odmítnutá – náměstkyně Alena Schillerová, je v resortu zorientovaná a celkově věcné kompetentní pro výkon funkce ministryně financí. Totéž se asi dalo říci i před nástupem Kateřiny Valachové do funkce ministryně školství, a zcela jistě i Jiřího Havlíčka do funkce ministra průmyslu, nemluvě o ministru zdravotnictví Ludvíkovi (dlouholetý ředitel jedné z nejprestižnější nemocnic v ČR).

Tak či tak, všichni tito ministři, či nejmenovaní ministři, jsou (aniž by to přímo jim bylo kladeno za vinu, oni jsou jen součástí systému, který nevytvořili ani jej neřídí) neměli a nemají k vládnutí politickou legitimitu. Přitom, tak by měla být základem a podstatou systému.

V tomto kontextu pak působí silně nepatřičně, pokud nominantka Schillerová, po Sobotkově nesouhlasu s její osobou, hovoří o „útoku na finanční správu“ či „poškozování integrity finanční správy“.

Její výrok „Přijala jsem nominaci, protože nemám politické ambice“, pak přímo definičně poukazuje na bizarnost situace, v níž se politický systém v Česku ocitl. A potvrzuje, že z vlády se postupem doby stává dominantně buď (a nebo obojí současně):

A/ nástroj zájmových skupin: ministr typu „nepolitický úředník“, přece nemůže vědět, jak má vládnout (neboť vládnutí je souborem mnoha politických rozhodnutí), takže mu notičky“ musí dodat někdo zvenčí, někdo, kdo ministra či ministryni skutečně řídí, přičemž tímto řídícím orgánem zcela jistě nejsou voliči…

B/ nástroj úřednické (z)vůle: namísto „nepolitického“ či slabého ministra fakticky rozhodují (předkládají mu notičky) státní úředníci; i tato varianta je v totálním rozporu se vznešenou podstatou demokracie, v níž by měl hrát rozhodující roli volič a široká občanská veřejnost.

Politika v zájmu 

Vzhledem k výše uvedenému (přičemž součástí deformace systému jsou i nepolitičtí ministři, kteří se neřídí politickým programem, ale „notičkami“ zvenčí) je logické, že vláda čím dál silněji inklinuje k prosazování politiky, která je konána v zájmu buď zájmových skupin či státní správy a jejímž sjednocujícím prvkem je fakt, že nemá sebemenší oporu ve volebních či politických programech vládních stran.

Typickým příkladem budiž ELEKTRONICKÁ EVIDENCE TRŽEB (jejímž zlatým hřebem má být Účtenková loterie spuštěná před volbami jako dárek voličům), ale také připravovaný přechod pozemního televizního vysílání na novou normu DVB-T2, jehož součástí jsou masivní státní dotace soukromým firmám na jejich soukromou vysílací a komerčně provozovanou infrastrukturu (a mimořádné náklady občanů ve výši 5 miliard Kč).

Ani jedno z těchto opatření neměly vládní strany v programu a nezískaly pro ně mandát od voličů. A přesto je „apolitičtí“ (či političtí, ale bezprogramoví) ministři uvedli či uvádějí v život se všemi negativními důsledky.

Čím dál naléhavěji se ukazuje, že politický systém se vzdaluje svým zdánlivě bohulibým principům. Otázkou zůstává, zda tento odklon od skutečné demokracii k pseudodemokracii (respektive k pouhému majoritarianismu) je vrozenou a navěky platnou součástí systému, či pouze jeho dočasnou anomálií…

Aleš Malibert

analytik a komentátor