Školy prý „chrlí absolventy, které na trhu nikdo nechce“ a je proto nutno školství ještě více regulovat, omezovat a z centrální úrovně určovat, kdo, kdy a kam může jít - z moci úřední - studovat či nestudovat.

V kontextu demise ministryně školství Valachové stojí za pozornost myšlenky, které na téma organizace školství v Česku zazněly nedávno z úst některých politiků, ale i manažerů či kapitalistů. Podle jejich názoru prý školy „chrlí absolventy, které na trhu nikdo nechce“ a je proto nutno školství ještě více regulovat, omezovat a z centrální úrovně určovat, kdo, kdy a kam může jít – z moci úřední – studovat či nestudovat. Všechny tyto dystopické nápady však v lepším případě pramení z absolutního nepochopení reality.

Místopředseda vlády Pavel Bělobrádek zjistil, že školy „chrlí absolventy, které na trhu práce nikdo nechce“ a chce proto reformovat školství.

„Každý studuje, co ho baví, a často nemyslí na to, co ho bude dobře živit,“ postěžoval si lidovecký šéf, toho času ve vysoké vládní funkci, v níž obhospodařuje i tuzemskou vědu.

Podniky skuhrají na to, že nedostatek kvalifikovaných pracovníků na českém trhu „negativně ovlivňuje vývozní výkonnost tuzemských firem“. Nepřítelem se v očích kapitalistů stávají zejména gymnázia.

Proto by někteří kapitalisté (např. šéf firmy Brano, Juříček) chtěli situaci dokonce řešit regulací dle německého (prušáckého?) vzoru, kdy z celého ročníku školy je povoleno se hlásit na víceleté gymnázium pouhým pěti dětem…Zejména víceletá gymnázia prý „vysávají“ děti ze základních škol a tím „snižují úroveň některých základních škol“.

„V běžné populaci by mělo být, že pouze osm procent dětí by mělo nastupovat na víceletá gymnázia, v Praze je to až 30 procent,“ varovně dětem hrozí prstem ministr Bělobrádek.

Ještě dál zašel generální ředitel Cooper-Standard Automotive ČR Jan Barak, podle kterého by prý budoucí vláda měla „vymést gymnázia“ a dát podporu technickým školám.

„Nabídka vzdělávání umožňuje dětem unikat k pseudovzdělání, které později devalvuje. Potřebujeme ty děti, jejichž intelektuální potenciál nemá na to, aby dělaly gymnázia, dostat tam, kam patří, totiž do odborného učňovského vzdělávání,“ nastínil svoji vizi, která si nezadá s těmi nejčernějšími dystopiemi.

Lidé jako majetek

Je zarážející, i když ne úplně překvapivé, když lidé ve vysoké vládní funkci a vrcholoví manažeři a kapitalisté považují společnost a zejména mladé lidi (bez vlastního ekonomického zázemí) za svůj majetek, se kterým mohou manipulovat dle aktuálních vrtochů a naléhavých podnikatelských potřeb.

Ano, tohle jsou pohledy jako vystřižené z antiutopií typu Brave New World, v níž osud každého člověka byl již od narození predestinován „moudrými“ státními plánovači.

V lepším případě chtějme věřit, že názory pánů Bělobrádků, Juříčků a Baraků nevyvěrají z totalitních choutek, ale „jen“ z totálního nepochopení reality a neznalosti důsledků oněch dystopických nápadů.

Situace je následující.

Dochází fakticky ke střetu školského netrhu (deformovaná struktura celého školství) a jím produkované pracovní síly s deformovaným trhem práce (podnikání je čím dal silněji regulováno, udržováno státem uměle v permanentní nejistotě z hlediska vnějších podmínek, vstupů, cílů, atd.).

Deformace státního školství

Na straně jedné tu existuje státem centrálně řízené a skrz naskrz deformované školství (dominantně státní), které produkuje takovou pracovní sílu, jakou centrální plánovači do detailu (co se má učit, v jakém objemu a který den v roce) naplánovali a na jejíž „velkoprodukci“ přerozdělili prostředky.

Dlužno však dodat, že státní centrální plánovači museli v dlouhodobějším horizontu brát (třebaže velmi zhruba) v potaz skutečnou poptávku po různých typech vzdělání. Masivně dotovat nekonečné množství učňovských a úzce zaměřených technických škol by totiž navenek působilo až příliš plýtvavě v situaci, kdy většina těchto škol by zela prázdnotou kvůli nezájmu „spotřebitelů“…

Rodiče pro své děti chtějí středoškolské, respektive gymnaziální vzdělání a plánovači to do značné míry museli akceptovat (třebaže poptávka po gymnáziích stále mnohonásobně převyšuje státní nabídku).

Přesto je školství silně deformováno a to primárně z důvodu jeho komunistického charakteru. Je totiž zdarma (a tedy funguje fakticky na bázi komunismu). Je deformováno jak z hlediska nabídky (stát neví a nikdy nebude vědět, jaké školy a kde má provozovat, natož aby věděl nejlépe, co, jak a kdy se na školách má učit), tak z hlediska poptávky (rodiče se nerozhodují na základě ekonomických kritérií).

Zjednodušeně řečeno, rodiče při volbě střední školy pro své děti nemusejí přihlížet k tomu, zda se ta či ona škola dítěti (respektive rodičům a jejich peněžence) ekonomicky „vyplatí“. Rodiče (a jejich děti) při volbě školy fakticky nemají co ztratit, právě proto, že je vzdělání v podstatě zdarma (i když ne úplně) a přímé náklady rodičů na toto vzdělání jsou prakticky nulové (i když skrze zdanění si jej stejně zaplatí…).

Netrh plný montoven

Na straně druhé je deformovaný trh. Den co den vláda a úřady deformují trh výroby produktů a služeb tisíci zásahů, regulací a dalších omezení. Nemluvě o dotacích, které jsou učiněnou zhoubou.

Česku je čím dál více vytýkáno, že nadále setrvává (a socialistické vlády tomu rády pomáhají velkorysými investičními pobídkami, daňovými úlevami a výstavbou infrastruktury) v bludu laciných montoven bez větší přidané hodnoty.

Otázkou je, zda onen slavný průmyslový segment v ČR není předimenzován a zda by se neměl přeorientovat na takové obory, v nichž najde vhodnou pracovní sílu? Proč by se právě této dnešní struktuře našeho průmyslu či „výrobně-montovacího“ segmentu mělo přizpůsobovat obyvatelstvo tím, že nebude vzdělávat své děti dle svého vlastního přání?

Je evidentní, že mnoho kapitalistů by rádo vidělo celou společnost (samozřejmě, s výjimkou vzdělané a navěky expandující třídy státních úředníků, která jde na ruku pseudokapitalistům) jen jako neomezenou základnu nevzdělané a laciné pracovní síly.

Tato představa je však na hony vzdálena záměrům a přáním rodičů, pokud jde o vzdělání jejich potomků.

Deformace kontra deformace

Vzniklý stav (nevhodná struktura pracovníků přicházejících ze škol a jejich nízká vzdělanostní kvalita) je tedy logickým důsledkem výše uvedeného, zvláště pak v situaci, kdy tato deformovaná nabídka pracovní síly je konfrontována se silně deformovaným (regulovaným a dotacemi manipulovaným) pracovním trhem.

Je vlastně zázrak, že nezaměstnanost v Česku je tak nízká. Je osmým divem světa, že dominantní část pracovní síly, která na pracovní (ne)trh přichází ze škol fungujících v rámci silně deformovaného systému, nachází na „trhu“ uplatnění a nežije z dávek, jako třeba v Řecku a podobných bratrských zemích…

Svědčí to o flexibilitě a vysokých schopnostech občanů České republiky.

Velkopodnikatelé si stěžují, že struktura absolventů a na trh nově přicházejících pracovních sil neodpovídá potřebám trhu. Kde ale berou místní kapitalisté jistotu, že právě jejich podnik má jakési „vyšší mocí seslané právo“ na existenci (a neomezenou dodávku požadovaných pracovníků)?

Jsou to přece jejich soukromé firmy a veškerá zodpovědnost za zajištění pracovní síly padá jen a jen na hlavu místních kapitalistů, jejichž firmy jsou nezřídka udržovány při životě státními či evropskými dotacemi.

Tito, mnohdy z eráru dotovaní státní „kapitalisté“ ovšem, alibisticky, ale současně pravdivě, svalují vinu na stát a na nezodpovědné žáky, studenty a jejich rodiče… Je to začarovaný kruh, z něhož lze ovšem velmi jednoduše vykročit ven a vrátit se zpět na zem, do světa reality a racionality.

Problém je stát

Problém a příčina problému není v tom, že děti studují to, co trh (údajně) nepotřebuje

• přitom, dnes téměř každý, kdo chce pracovat, byl trhem absorbován; není to tedy tak, že by státní úřady práce (jejichž cílem je udržovat nezaměstnanost) čelily masovým útokům nespočetných davů absolventů, kteří by na kolenou prosili úřad o jakoukoliv práci…
• na druhou stranu, vládní místopředseda Bělobrádek i kapitalističtí manažeři mají pravdu v tom, že by dnes trh potřeboval jinou nabídku struktury absolventů a nové pracovní síly, která by obsahovala více řemeslníků, více učňů, více techniků, atd. atd.

Problém je v tom, že dnešní státní školskou velkovýrobnu (továrnu na tzv. vzdělávání) plně financuje stát z peněz daňových poplatníků (kteří však sami nemají praktickou možnost toto přerozdělování ovlivnit).

Pokud by kdokoliv v Česku či jinde chtěl optimálně strukturovanou a optimálně vzdělanou pracovní sílu pro skutečný pracovní trh, musel by umožnit, aby existovalo skutečně tržní, státem neregulované soukromé školství, založené na dobrovolnosti a zákonu nabídky a poptávky.

Co je však fatální: takové školství by muselo být položeno na tržní bázi se vším všudy, včetně volné tvorby ceny za takové vzdělání.

Vznikl by pak neomezený prostor pro české průmyslové firmy, aby zakládaly školy šité svým potřebám na míru a nabízely je zákazníkům zcela zdarma či včetně stipendií a dalších benefitů.

Tím by takové školy zásadně zvýhodnili vůči podstatně dražšímu ryze akademickému vzdělání, které by musely hradit dotovat rodiče dětí.

Optimální vzdělávání

Jen trh (v příkrém kontrastu se státem, který neumí vyrábět ani pokrývat reálnou poptávku po čemkoliv rozumném) je schopen zajišťovat optimálně dodávku jakýchkoliv služeb. Přičemž, neexistuje jediný důvod, proč by trh nedokázal zajistit vzdělávání a následně i optimální „dodávku“ absolventů tohoto tržního procesu na pracovní trh.

Vždyť vzdělávání je zcela typickou tržní službou. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč má tuto službu produkovat stát, tedy úředníci podléhající politikům, jejichž jediným cílem je znovuzvolení.

Jak by tito politici a státní úředníci mohli vědět lépe, než na jedné straně tržní subjekty (tedy firmy, podniky a jiné soukromé subjekty fungující na zcela dobrovolné bázi) a na straně druhé rodiče či žáci samotní, jaký typ vzdělání a v jakém objemu je pro trh, respektive budoucí profesní život obyvatelstva ten nejvhodnější?

Celá společnost den co den v praxi sleduje, že politicko-úřednickými elitami řízený stát sám o sobě představuje ten největší problém (a tento svůj problém také většinu času řeší).

Přesto velká část společnosti stále lpí na nepodložené víře v blahodárnost a univerzální racionalitu působení státu, potažmo ve schopnost státu produkovat cokoliv užitečného, jako je například vzdělávání dětí a mládeže…

Až se tento mýtus podaří rozbít, až lidé pochopí, že nejlepší vzdělání (stejně jako nejlepší mobilní telefony, internetové připojení, auta a milion dalších skutečných služeb) dokáže poskytnout pouze a jen skutečný trh, pak bude problém pracovního trhu a „lidí, kteří nestudují to, co by právě teď potřeboval stát, respektive státem řízený (ne)trh“ uspokojivě vyřešen.