Z podstaty současného „školského“ systému plyne, že celostátní stávka učitelů bude vždy latentní hrozbou a to až na věky věků. (Ilustrační foto: redakční koláž)

Českou republiku postihla celostátní stávka učitelů. Ne snad, že by zavřely všechny školy, ale výstraha je to přesto dostatečná. A paradoxní. Učitelé vedení školskými odbory se odhodlali ke stávce za rychlejší navyšování mezd zrovna v době, kdy jim stát zvyšuje platy bezprecedentním tempem… A kdy se před celým učitelským sborem rýsuje reálná perspektiva navýšení jejich platu na velkorysých více než 45 tisíc ve volebním roce 2021.

Je přitom nutno mít na paměti, že průměrná mzda v Česku dnes činí 32 500 korun. Učitelé přitom (opět, v průměru) dostávají více než 36 tisíc. Jak to tak ve státních úřadech chodí, zkušenější kantoři berou více, začínající méně.

Babišova vláda ústy Plagova ministerstva školství učitelům slíbila, že do konce volebního období (podzim 2021) jejich platy v průměru vyskočí na 150 procent úrovně kantorských platů z roku 2017, tedy na oněch již zmiňovaných více než 45 tisíc korun hrubého.

Přesto se až do formy stávky vyhrotil spor o to, o kolik má jít v příštím roce učitelům do nárokové, tarifní části platu a kolik do odměn. Odboráři žádali 10 procent, vláda přiklepla „jen“ osmiprocentní navýšení tarifní části platů učitelů.

Záměrně přitom používáme výrazu „plat“, neboť tento výraz je definičně spojován s odměnami pro státní zaměstnance. (Naopak, mzda je výraz pro odměnu v soukromém sektoru). Pro potřeby této analýzy se z praktických důvodů nezabýváme existencí/situací soukromých základních a středních škol v ČR. Nemluvě o školách mateřských, jejichž obecným smyslem není vzdělávání.

Kritický průšvih

Babišova vláda čelí kritickému průšvihu, kdy značná část škol v zemi zavřela brány, v důsledku čehož děti zůstaly na starost nebohým pracujícím rodičům. Inu, takto bizarně a „nespravedlivě“ (přičemž slovo „spravedlnost“ již dávno ztratilo v politice obsah) voliči odplácejí i těm, kdo masivně rozdávají či přinejmenším slibují na každém kroku.

Předseda vlády má na jednu stranu pravdu, když říká, že – vzhledem k odsouhlasenému, respektive naplánovanému zvyšování platů – stávka učitelů nedává smysl.

Na druhou stranu, jak uvidíme dále, stávka ve školství dává a bude dávat smysl vždy. Z podstaty současného „školského“ systému plyne, že celostátní stávka učitelů bude vždy latentní hrozbou a to až na věky věků. Tedy, pokud se „školský“ systém zásadně nezmění. Což rozhodně není na programu dne…

Důsledky centralizace

Celostátní stávka či budoucí stávky učitelského sboru jsou přímým důsledkem centralizace školství. Platy určuje vláda a přerozděluje na ně veřejné zdroje, jež vytáhla z kapes reálných daňových poplatníků. Učitele v ČR vědí, kdo je jejich šéf: vláda. Mají tedy nepřítele, alias viníka – z jejich pohledu – nízkých platů. Mají tak proti komu kolektivně a hromadně protestovat, například formou stávky. Je vlastně s podivem, že neprotestují častěji. Kdo v této zemi (pomineme-li horních 10 tisíc) je spokojen se svými příjmy?

Srovnejme třeba se situací živnostníka, z něhož Babišova vláda už zase udělala třídního nepřítele. Živnostník žije z toho, co se mu podaří vydělat. Z měsíce na měsíc. Bez jistot a bez zastání. Stávkovat sice může, ale leda tak sám proti sobě, s logicky negativními ekonomickými dopady takového sebeprotestu. Co si živnostník nevydělá, to nemá. Jeho případná stávka, protest, nářky či stížnosti vládu nezajímají…

Naopak, učitelé jsou masovou a centrálně organizovanou armádou, jejíž generálové mohou proti centrálnímu nepříteli (a současně chlebodárci – vládě) zorganizovat stávku, která si bere za rukojmí žáky a studenty (tedy i děti daňových poplatníků, jež celé školství financují). Svým „globálním“ protestem zasáhnou životy velké části rodin v celé zemi. Vláda se před učitelskou armádou, kterou si ovšem sama platí, třese strachem.

Politické platy

Přitom, racionální debata o výši učitelských platů nemá reálný ekonomický podklad. O výplatách ve školství lze vést jen politickou diskusi. Učitelské platy jsou totiž čistě politická kategorie, nikoliv skutečná mzda korelující s ekonomickými výsledky zaměstnavatele.

Školy jsou součástí státu, tedy politické organizace. Nemají vlastní příjmy plynoucí z vlastní hospodářské činnosti (neboť žádnou takovou nevykonávají). Žijí jen z dotaci přerozdělovaných vládou, stejně jako ostatní státní zaměstnanci. Neexistují  ekonomické parametry ani ekonomické výsledky, z nichž by bylo možné účetně/ekonomicky odvozovat sumu, kterou by si školy mohly rozdělovat ve formě mezd.

Záleží jen na blahosklonnosti politiků, kolik peněz té které škole přidělí dle arbitrárních kritérií, jež nesouvisí s kvalitou učitele, ani s kvalitou školy natož jejími ekonomickými výsledky (žádné nejsou).

Učitele v Česku jsou vzdělaní a inteligentní lidé, kteří se bohužel stali součástí podivného politicko-školského systému, jehož primárním cílem je plnit vládní/ministerské centrální plány, nikoliv vzdělávat dle reálných potřeb žáků a studentů (a jejich rodičů). Státní/veřejné školy fungují na bázi jakési pokleslé formy socialismu.

Bez nároku na odměnu

S nadsázkou řečeno, bereme-li jako zaměstnavatele učitelů jejich školu, neměly by mít učitelé (z pohledu čistě ekonomického) nárok na odměnu, neboť škola nemá žádné ekonomické příjmy. Má jen dary, padající jako pečení holubi z vládního nebe…

Takový pohled je pochopitelně jen čirá nadsázka: učitelé jsou zaměstnaní, odvádějí (někdo lepší, někdo horší) práci ve prospěch žáků a studentů. Za svou práci musí dostávat odměnu. Nelze ovšem seriózně odvodit, jak vysoká by tato odměna měla být.

Pokud jako zaměstnavatele učitelů bereme stát, tedy vládu či ministerstvo školství, problém přetrvává. Neexistují žádné specifické příjmy státu, jež by plynuly z poskytování konkrétní školské či vzdělávací služby zákazníkům, tedy žákům a studentům, potažmo jejich rodičům. Vláda neví, kolik příjmů školství přineslo (formálně vzato, v přímém vyjádření nepřineslo ani korunu).

Občané odvádějí své daně nikoliv za konkrétní školské/vzdělávací služby, jako je třeba každodenní péče o děti ve školách. Poplatníci z donucení odvádějí vládě peníze jako trest za to, že pracují či podnikají (daně z příjmu), za to, že nakupují (DPH), jako trest za to že kouří, konzumují alkohol či jezdí autem (spotřební daně). Firmy pak za to, že dosáhly zisku… Nikdo v Česku neplatí peníze za poskytování služeb státního školského natož vzdělávacího systému (ten neexistuje); pomineme-li žáky a studenty ryze soukromých škol, jež slouží té nejužší vrstvě majetkových elit.

Peníze od boku

Ministr školství, potažmo vláda, jako zaměstnavatel učitelů, nemají k ruce žádné objektivní kritérium, z něhož by mohly spravedlivě (tedy na základě ekonomických výsledků) odvozovat férové platy učitelů.  A proto je střílí od boku: na základě dostupného objemu prostředků ve státní kase a podle toho, jak se to zrovna politicky hodí. Výši platů odvozují zodpovědní vládní činitelé částečně od průměrných platů v zemi, což je kritérium absolutně neobjektivní a částečně od úrovně učitelských platů let minulých, což je kritérium zcela bizarní.

Představme si zaměstnance soukromé firmy, který by na svém zaměstnavateli požadoval zvýšení platu o 50 procent oproti roku 2017 s poukazem na to, že jde o „objektivní“, státem uplatňované kritérium… To vše v situaci, kdy firma nedosahuje zisku (třeba jako vláda, která za sebou vleče dluhy a dále hospodaří se ztrátou).

Kouzelný dědeček

Vláda a příslušné ministerstvo se ve vztahu k učitelům pasovaly do role kouzelného dědečka, který z čarovné (v praxi téměř bezedné kasy, v níž pro letošek je k dispozici celkem 1,5 bilionu Kč) vytahuje a rozdává peníze na počkání a požádání, anebo dle zásluh a politické váhy obdarovávané skupiny. Ministerstvo školství tak v příštím roce spotřebuje jen z národních zdrojů téměř 213 mld. Kč, což představuje meziroční navýšení o 17 mld. Kč (z uvedené částky ovšem do kapes učitelů putuje jen část peněz, pod resort spadá třeba i sport, atd.).

Z tohoto pohledu musí být zřejmé, že ve státním rozpočtu ještě pořád existuje obrovská rezerva prostředků, které lze přerozdělit na školství, potažmo na platy učitelů. Samozřejmě, vždy na úkor jiných skupin příjemců peněz ze státního rozpočtu.

Učitelé tak nemohou být plně spokojeni, neboť vláda mohla z veřejné kasy jiným skupinám vzít a učitelům přidat ještě více. Tak to je a bude, dokud bude školy v zemi vlastnit, řídit, organizovat a zejména financovat vláda, potažmo stát.

Státní školství bude nadále polospící sopkou, která může kdykoliv vybouchnout do protivládního protestu z důvodu „podfinancovanosti“ a „nízkých“ platů. Kde neexistují reálná kritéria odměňování závislá na skutečném výkonu a kvalitě zaměstnance a na hospodářském výsledku jeho firmy, tam lze vést o plat zaměstnance bezvýsledné a nekonečné spory.

Řešením je privatizace

Jediným řešením, které by odstranilo latentní nespokojenost s odměňováním a zajistilo by reálný a přirozený rozvoj, je privatizace (či aspoň decentralizace) školského systému a jeho spontánní přeměna na systém vzdělávací. Tedy na systém, v němž o výši odměny obrovské masy učitelů (a dalších pracovníků ve školství) nerozhoduje vládní ministr a pár jeho stranických kolegů v Praze, nýbrž spokojení či nespokojení zákazníci v místě, kde je vzdělávací služba poskytována.

Neobstojí přitom námitka, že soukromé školství fungující na tržních principech by vyloučilo děti ze sociálně slabších rodin, jež by si nemohly dovolit hradit vzdělání svých potomků. (Mimochodem, proč oponenti tržních principů tvrdošíjně předpokládají, že v tržní ekonomice budou lidé chudnout a životní úroveň klesat?)

Zajistit dostatek zdrojů pro sociálně slabší rodiny a jejich děti se jeví jako nesrovnatelně jednodušší, než platově uspokojit čím dál silnější armádu státních učitelů, jež zaměstnává a platí centrální vláda.