Ústavní soudce Vojtěch Šimíček vydal odlišné stanovisko proti nálezu Ústavního soudu, který potvrdil zákon o potravinách, jenž firmám nařizuje povinnost darovat část potravin neziskovým organizacím. Soudce ve svém odlišném stanovisku mj. uvedl, že odůvodnění soudu se „dostatečně nevypořádává s otázkou významného zásahu do práv provozovatele potravinářského podniku, který musí na své náklady toto zboží řádně skladovat, byť by byl v řadě případů schopen ho daleko rychleji a efektivněji využít pro chvályhodné účely sám“.

Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka proti části odůvodnění nálezu Ústavního soudu o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 11 odst. 2, části § 11 odst. 3 vyjádřené slovy „jiným“ a „než provozovatelem uvedeným v odstavci 2“, a dále § 17 odst. 2 písm. j) a části § 17f písm. c) vyjádřené slovy „nebo j)“ zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. 

1. Uplatňuji vůči části odůvodnění nálezu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám totiž za to, že se odůvodnění nálezu mělo jednoznačně vypořádat i s některými dalšími otázkami.

2. Především, z výčtu potravin, o které se jedná (viz bod 61 nálezu), je zřejmé, že důvodem jejich vyřazení z prodeje je ochrana spotřebitele, který by mohl být klamán nesprávnými informacemi na obalu, jsou to potraviny poškozené či neznámého původu. Napadená úprava se proto netýká potravin, které by mohly být rizikové po zdravotní stránce, anebo potravin prošlých. V tomto kontextu se však domnívám, že v rámci prováděného testu proporcionality se měl Ústavní soud zabývat rovněž tím, o jak velký problém se v praxi vlastně jedná. Toto posouzení je totiž důležité nikoliv s ohledem na legitimitu sledovaného cíle, který v žádném případě nezpochybňuji (omezení plýtvání s potravinami), nýbrž pro hodnocení zvolených prostředků, o tento cíl usilujících. Informace, obsažené v odůvodnění nálezu, v tomto směru nejsou určující (zejm. body 43, 45, 46), jelikož se týkají odhadu celkového množství potravin, které skončí v odpadu anebo se ztratí (tedy zejména potravin zkažených či prošlých), nikoliv potravin, které – zjednodušeně – „pouze“ klamou spotřebitele. Přitom s ohledem na okolnost, že koncept nálezu byl plénu předložen poměrně s velkým časovým odstupem od účinnosti napadené úpravy, bylo možno provést dokazování ohledně účinnosti této úpravy a také co do způsobu její praktické realizace (jak je to s odvozem potravin, kdo tak činí, v jakých časových periodách, jsou potravinové banky připraveny vždy přijmout jakékoliv množství potravin apod.). Takto totiž plénum Ústavního soudu rozhodovalo za situace, kdy nemělo dostatek relevantních informací. Věta, podle níž ani roční aplikace napadených ustanovení nepřinesla žádné významné problémy (bod 72), bohužel neodkazuje na žádný zdroj, z něhož by bylo možno ověřit její pravdivost.

3. Další výhrada se týká toho, že se odůvodnění nálezu dostatečně nevyjadřuje k otázce vztahu mezi výrobcem (dodavatelem) a prodejcem potravin. Jakkoliv tento aspekt nebyl obsažen v podaném návrhu, jde o případ tzv. abstraktní kontroly norem, kdy Ústavní soud uplatněnou argumentací není vázán. K zásahu do práv přitom může docházet nejen ve vztahu k provozovateli potravinářského podniku, nýbrž také (a možná ještě více) k výrobci (resp. dodavateli) zboží. Pokud totiž skutečně dojde z jeho strany k chybě, způsobilé klamat spotřebitele, neměl by mít tento výrobce zájem na tom, aby toto zboží bylo dáno k další distribuci (byť i bezplatné), a to přinejmenším z důvodu ochrany dobrého jména a obchodní značky. Je ostatně dobře známo, že např. u textilního zboží právě z těchto důvodů nepřipadá v úvahu jiné řešení než jeho likvidace, byť samozřejmě i v tomto případě by bylo lze argumentovat nadprodukcí tohoto zboží, poškozováním životního prostředí apod. Jinak řečeno, výrobce nemůže mít žádný zájem na tom, aby bylo dále distribuováno zboží, u něhož např. uvedl na obalu nesprávné či zavádějící informace. V odůvodnění tohoto nálezu mělo proto jasně zaznít (např. v bodu 78), že postup podle napadených ustanovení představuje veřejnoprávní řešení ultima ratio, které připadá v úvahu teprve poté, co z různých důvodů není možné věc vyřešit v rámci obchodních vztahů, tzn. nelze předpokládat, že toto vadné zboží bude odebráno jeho dodavatelem zpět (reklamační doby již např. uběhly, dodavatel není kontaktní, není k tomuto zpětnému odběru ochoten apod.).

4. V odůvodnění nálezu rovněž postrádám jasné vymezení, o jaký právní vztah vlastně jde. Na straně jedné totiž odůvodnění nálezu popírá, že se jedná o vyvlastnění a připouští pouze omezení vlastnického práva (bod 53) – což by ovšem na první pohled mohlo evokovat, že toto vlastnické právo provozovatele potravinářského podniku k předmětným potravinám trvá i po jejich poskytnutí neziskové organizaci. Odůvodnění nálezu odmítá rovněž institut povinného darování (smluvní přímus, body 74, 80), neboť není splněna podmínka autonomie vůle smluvních stran. Jako vysvětlení nabízí argumentaci povinným poskytnutím potravin, které přecházejí na neziskovou organizaci teprve poté, co ta o to požádá (bod 73). Co to je však jiného nežli právě zmíněný smluvní přímus, kdy předmětný provozovatel může být veřejnoprávně sankcionován, pokud tyto potraviny bezplatně neposkytne, a to na základě dohody? V tomto směru považuji argumentaci obsaženou v nálezu za velmi nepřesvědčivou. Navíc, jakkoliv se odůvodnění nálezu distancuje od toho, že by se mohlo jednat o darování, současně výslovně připouští možnost neplatit daň z přidané hodnoty z darovaných potravin, resp. uplatnit hodnotu daru pro odpočet z daňového základu při výpočtu daně z příjmu, „přičemž v obou případech jde o daňové zvýhodnění dárce potravin, které by byly jinak zmařeny“ (např. bod 107). Pokud tedy Ústavní soud setrvale používá floskuli o racionalitě zákonodárce, nikterak nepřispěl k vyjasnění toho, o jaký vztah se vlastně jedná.

5. Dále se domnívám, že se odůvodnění dostatečně nevypořádává s otázkou významného zásahu do práv provozovatele potravinářského podniku, který musí na své náklady toto zboží řádně skladovat, byť by byl v řadě případů schopen ho daleko rychleji a efektivněji využít pro chvályhodné účely sám (např. by je předal místní dobročinné organizaci, čímž by si mohl posílit svoje pozitivní image v dané lokalitě). Z napadené úpravy totiž není ani zřejmé, jak dlouho je povinen o toto zboží takto pečovat. Přitom odůvodnění nálezu výslovně připouští, že nezisková organizace nemá ani zákonem stanovenou povinnost takové potraviny odebrat (bod 72).

6. Jako konzervativní tradicionalista mám konečně určitou výhradu rovněž ke značně ideologické pasáži, týkající se pojetí vlastnictví před 150 lety, kdy údajně nebyla uznávána sociální funkce vlastnictví (bod 55). Tento názor totiž představuje zažitý mýtus, byť se domnívám, že z historie je dostatečně patrno, že sociální akcent byl tehdy naopak velmi zřejmý a mohu poukázat na množství soukromých donátorů a mecenášů zejména z řad šlechty a církve, kteří podporovali nejrůznější sociální, kulturní i vědecké programy. Navíc, vše to, co dnes očekáváme od „všemocného“ státu, dokázaly často mnohem efektivněji a zodpovědněji řešit přirozené komunity. O staré lidi se staraly děti, sirotky si brali na výchovu příbuzní a obecní blázni nemuseli být izolováni ve speciálních zařízeních. Nemyslím si proto, že jsme se za těch 150 let tak posunuli dopředu a že bychom vůči našim předkům měli být natolik příkří.

7. Úplným závěrem uvádím, že nebýt okolnosti, že tak zásadní kauza byla rozhodnuta na jediném „předvánočním“ plénu s poměrně malým časem na přípravu, a pokud by byly dostatečně prodiskutovány a případně zohledněny i shora uvedené aspekty, toto odchylné stanovisko nemuselo vůbec vzniknout.

V Brně dne 21. prosince 2018

Vojtěch Šimíček