Babišovo hnutí ANO ve sněmovních volbách volilo pouhých 18 lidí ze sta oprávněných voličů. Přesto chce Babiš rušit Senát kvůli nízké účasti voličů.

Oportunismus a politická nekonzistence šéfa zdejší vlády hraničící s absolutní účelovostí vyniká právě nyní, kdy doznívají volby do Senátu a Sněmovna projednává nejzásadnější normu, tedy zákon o státním rozpočtu. Je na místě zamyslet se nad legitimitou současné „skorokomunistické“ vlády v souvislosti se snahou Andreje Babiše zrušit Senát z důvodu údajně nedostatečné legitimity, dané nízkou voličskou účastí ve volbách do horní komory parlamentu.

Andrej Babiš po volbách do Senátu, v nichž jeho ANO (a ČSSD) totálně pohořelo, oprášil slogan o nutnosti zrušit horní komoru parlamentu z důvodu nízké voličské účasti. Faktem je, že k druhému kolu přišlo pouhých 16,5 procenta oprávněných voličů.

Není smyslem tohoto textu hájit legitimitu a prospěšnost Senátu. Je zjevné, že voliči si druhou komoru nezamilovali a volit do ní jim dává menší smysl, než při volbách do Sněmovny.

Je to logické. Senát je – teoreticky – „pouze“ jakousi ústavní pojistkou, zatímco Sněmovna, mj. „vytváří vládu“ a schvaluje státní rozpočet.

Při bližším zkoumání však odhalíme na první pohled paradoxní úkaz: totiž, že Babišova menšinová vláda má z hlediska podílu „svých“ voličů stejně slabou legitimitu, jako Senát, respektive senátoři zvolení v posledních volbách.

Babiš má podporu 18 lidí ze sta

Babišovo hnutí ANO dostalo v loňských sněmovních volbách 29,6 % hlasů při 60,8% účasti, což téměř přesně představuje 18 procent z oprávněných voličů.

I přesto ANO zcela dominuje vládě (v níž roli stafáže převzala ČSSD, když pomocnou ruku tomu souručenství podala KSČM), i když Babišovo hnutí ve sněmovních volbách volilo pouhých 18 lidí ze sta oprávněných voličů.

Jistě, jde o vládu koaliční. Připočtěme tedy i ČSSD a KSČM, která není přímo součástí, pouze Babišovi (za jaké protislužby?) poskytla bianco šek k neomezenému vládnutí.

ČSSD ve sněmovních volbách volilo 4,5 člověka ze sta oprávněných voličů. Komunisty volilo skoro stejně pouze 4,7 člověka ze sta.

Celkem tedy současnou – na komunistech závislou – vládu volilo 27 lidí z každé stovky oprávněných voličů.

Vláda ANO a ČSSD tak ani s podporou KSČM zdaleka nemá podporu většiny voličů v ČR, objektivně vzato, 27 procent je velmi bídná menšina.

Babišova vláda tak ani náhodou není vládou většinovou. Nad její legitimitou by se tedy dalo velmi hlasitě diskutovat a dlouze spekulovat.

Menšinová demokracie

Výše uvedená zjištění vyvolávají potřebu alespoň krátce rozebrat, co vlastně je „demokracie“, když v Česku fakticky – a hlavně prakticky – vládne jasná menšina.

Ponechme stranou tisíci let překrytou historii. Všimněme si aktuálních pohledů na podstatu demokracie.

Institut Václava Klause ve své ve své poslední publikaci „Obrana demokracie před liberální demokracií“ dovozuje, že demokracie je vláda většiny a dává ji do kontrastu s pokusy zavést vládu menšin, v terminologii IVK „liberální demokracii“.

Citujme ze studie IVK:

„Svoboda a tolerance dnešním šiřitelům dobra překáží při uskutečňování jejich pokrokářských cílů. Těmi není vytvoření skutečně liberální společnosti, ale uspokojení vlastních mocenských ambicí.
Proto se liberální demokracie dostává do příkrého rozporu s demokracií skutečnou, s vládou většiny, která má – podle tradičního pohledu – jediná právo určovat směřování společnosti.
Parlamentní demokracie menšiny samozřejmě respektuje a chrání. Zrekapitulujme to jasně a nekompromisně: demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin. Její prosazování a obhajobu považujeme za ´začátek konce´ moderního liberálního světa.“

Jestliže bychom za bernou minci vzali názor IVK o tom, že demokracie je vláda většiny, pak by – vzhledem k výše uvedeným datům – bylo nutné soudobé Česko považovat za diktaturu, neboť Babišova vláda je zcela zjevně a neoddiskutovatelně vládou menšiny.

Neexistuje žádná faktická většina voličů, která by skrze volby delegovala Babišovu (dvoj- či dokonce trojčlennou) koaliční vládu.

Nesmíme ovšem opomíjet další aspekty demokracie: například význam oddělení moci. Ani v tom není dnešní Česko zářným vzorem…

Dochází k prorůstání jednotlivých složek moci: vzpomeňme jen Babišovo zpochybňování parlamentu jako „žvanírny“, která blokuje efektivní výkon „manažersky výborné“ a ke šťastným zítřkům kormidlující exekutivy v režii ANO. (Jak symbolické: dle nejnovějších zpráv padá po čtyřletém vládnutí ANO v Praze už třetí most).

Hovoří se o vlivu Andreje Babiše na soudní moc i státní žalobce. Jakýkoliv krok proti Babišově dotační minulosti je ze strany agrochemického hegemona okamžitě odsuzován jako spiknutí, jež musí být v zájmu vlády lidu a vlády Andreje Babiše potlačeno…

Plně souhlasit se dá s Klausovým institutem v tom, že parlamentní demokracie respektuje menšiny. Z toho logicky plyne, že v konkrétním případu soudobého babišovského Česka by demokracie měla respektovat i onu politickou „menšinu“ (matematicky vzato, jasnou většinu) těch občanů, kteří nevolili hnutí ANO.

Konec utlačování

Logicky by tedy demokracie měla být vládou zástupců všech občanů, která především bude bránit tomu, aby docházelo k utlačování těch, kdo vládu (tedy aktuálně vládnoucí „koalici“) nevolili nebo s ní nesouhlasí.

A takovým výrazem nesouhlasu byly i výsledky voleb do Senátu.

Je možné, že 18 lidí ze sta, kteří ve sněmovních volbách hlasovali pro ANO, je spokojeno s Babišovou privatizací státu, nestandardním využíváním státních úřadů v boji proti Babišově konkurenci, s ovlivňováním policie v Babišových kauzách i se zvyšováním dotací ve prospěch Babišova impéria.

Ale zbývající většina s tím spokojena není, anebo jí Babišův program nestál za to, aby šli volit do senátních voleb.

Oněch 16,5 % lidí, kteří ve druhém kole přišli, volili jiné kandidáty, než z ANO či ČSSD. Výsledkem je, že voliči efektivně zablokovali možnost měnit ústavu, neboť vládní koalice (komunisté už v Senátu nejsou) má v Senátu po posledních volbách žalostnou menšinu.

Utlačování těch, kteří vládu ANO nevolili, tak díky novému složení Senátu bude o hodně těžší.

Logická otázka

Zamysleme se však ještě hlouběji nad vztahem podílu voličů Babišova ANO ve sněmovních volbách a senátními voliči z druhého kola voleb.

Vyvstává zde logická otázka. Proč by mělo 18 lidí ze sta (tedy voliči ANO) mít jakési prioritní právo určit podobu vlády, zatímco 16,5 lidí ze sta (kteří přišli do druhého kola senátních voleb) nemá mít ani právo hlasovat ve volbách do druhé komory (kterou chce Babiš zrušit) a hájit tím své práva před narůstajícím tlakem vlády?

Proč by oněch 18 % Babišových voličů mělo mít pravomoc ovládat přes své zástupce celou vládu, zatímco „senátních“ 16,5 % voličů je (dle Babišovy logiky) už tak malé číslo, že by zrušením Senátu měli přijít o právo na obranu před Babišem a jeho ANO?

Účelovost Babišovské aritmetiky a politických proklamací (typu: zrušme Senát, protože jsem v něm prohrál) je nabíledni.

Rozpočtové zneklidnění

Mnohem silnější zneklidnění, než voličská legitimita Senátu, však z pohledu „voličské aritmetiky“ vyvolává příprava a schvalování státního rozpočtu na rok 2019, tedy zákona, který svou důležitostí (přerozděluje se v něm 1,5 bilionu korun, tedy 1500 miliard Kč) překonává vše.

Odhlédneme-li od toho, že rozpočet v detailu připravil nikým nevolený úřad, tedy tým úředníků jednoho ministerstva, byli jsme v prvním čtení svědky toho, jak zákon o přerozdělení 1500 miliard prohlasovalo Sněmovnou pouhých 101 poslanců (z mesaliance ANO, ČSSD a KSČM), kteří reprezentují pouhých (chtělo by se říci směšných) 27 % oprávněných voličů ČR.

Přitom rozpočet připravený v letech silného ekonomického růstu a rekordně nízké nezaměstnanosti je opět sestaven jako deficitní. Složená daňová kvóta roste. Připomínky opozice jsou zcela ignorovány.

Je evidentní, že možnost faktické menšiny (ANO + ČSSD s pomocí KSČM) prosadit další zadlužování nás všech, spolu s našim dalším vyšším zdaněním, vyvolává značné pochyby o současné vládě i systému jako takovém.

Třešinkou na rudém dortu je fakt, že rozpočet (zatím jen v 1. čtení) prošel jen díky hlasům komunistické strany, která je bizarním reliktem temné minulosti, která se zhroutila před necelými 30 lety.

Symbolických 30 let od Listopadu tak Česko (jestliže zákon bude definitivně schválen, což je pravděpodobné) bude žít z rozpočtu, jehož rozhodujícím schvalovatelem bude komunistická strana…

To jsou kruté paradoxy, jejichž výhradním tvůrcem i aktérem je Andrej Babiš, který nedokázal vytvořit vládu na skutečně demokratických základech.