Benda (ODS): Elektronická evidence tržeb u drobných podnikatelů zasahuje přímo jádra jejich práva opatřovat si prostředky pro své životní potřeby prací, protože svojí administrativní náročností a technickou obtížností samostatné podnikání pro mnohé, méně disponované jedince, v podstatě vylučuje.

EET v případě drobných živnostníků zasahuje samu podstatu práva podnikat a opatřovat si prostředky pro své životní potřeby prací. Hranice mezi právem podnikat a právem pracovat přitom není zcela zřetelná, jelikož podnikání samostatného živnostníka nebo příslušníka svobodného povolání je často jen jiným způsobem realizace jeho práva pracovat. Uvedl to v parlamentní rozpravě k novele zákona o EET poslanec ODS Marek Benda, jehož vystoupení publikujeme v plném znění.

Výňatek z vystoupení poslance Marka Bendy (ODS) na schůzi Poslanecké sněmovny PČR (září 2018) na téma zavedení EET.

Marek Benda (ODS)

Článek III. Před zavedením EET – tady prosím zejména vládu a všechny podporovatele, aby pozorně poslouchali – měl proto stát poctivě a velmi důkladně zkoumat, zda již byly vyčerpány všechny méně invazivní a obtěžující možnosti, které má k dispozici ke kontrole správného a spravedlivého výběru daní.

Nic takového se však v daném případě nestalo, byť zavedení EET nesporně představuje další administrativní i finanční zatížení činnosti podnikatelů. Ustrnout na pouhém konstatování, že zavedení EET velmi pravděpodobně povede ke zvýšení výběru daní – jedná se o opatření, které obstojí v testu rozumnosti -, a proto obstojí i z ústavněprávního hlediska, je totiž velmi nebezpečné a zneužitelné.

Zavedení EET pod veřejně prezentovaným, byť empiricky zcela nepodloženým politickým dojmem, že nikdo daně neplatí, a je proto namístě zpřísnění jejich výběru, totiž považujeme za podobně nerozumné a ve svých důsledcích nespravedlivé, jako ponechání celé třídy po škole jen proto, že v hodině vyrušoval jediný žák. Bohužel, tato vstupní úvaha je základní filosofií napadeného zákona a není řešitelná odstraněním pouze několika jeho nejkřiklavějších zásahů do soukromí a svobody podnikání.

Při posuzování ústavnosti systému EET se proto Ústavní soud neměl spokojit s testem racionality, ale měl jej podrobit daleko přísnějšímu testu proporcionality. Jakkoliv totiž obecně platí, že zákony, které se dotýkají hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v čl. 41 odst. 1 Listiny, jsou při zkoumání případného rozporu s ústavním pořádkem poměřovány jen mírnějším testem racionality, neplatí toto pravidlo vždy. Jedná se zejména o tyto tři případy:

Případ a) Při postupu podle testu racionality dospějeme při druhém kroku k závěru, že zákonná úprava neguje jádro ústavně garantovaného hospodářského práva, popírá jeho samotnou existenci, podstatu či smysl. Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny je totiž třeba vykládat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, takže zákonnou úpravou nelze ústavní záruky hospodářských práv zcela negovat, protože jinak by jejich ústavní úprava postrádala jakýkoliv praktický smysl. Obdobně se vyjádřil Ústavní soud již v nálezu pléna Ústavního soudu 54/10, tzv. Karenční doba II, ohledně práv sociálních.

Bod b) Hranice mezi základními lidskými právy a právy hospodářskými a sociálními je neostrá, proto někdy zásah do hospodářského práva znamená současně i zásah do základního lidského práva, které je s ním logicky a funkčně propojeno. Např. právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, čl. 26 odst. 1 Listiny, je úzce propojeno s právem vlastnit majetek, čl. 11 odst. 1 Listiny. Imanentní součástí vlastnického práva je právo s vlastním majetkem disponovat, smluvně s ním nakládat, kupovat, prodávat, pronajímat či jinak zatěžovat, tedy s ním hospodařit. Zákonný zásah do práva podnikat proto může být současně i významným zásahem do práva vlastnického. Negativním projevem takového zásahu může být např. stanovení maximálních cen, za které může podnikatel své zboží prodávat, nebo regulování nájemného, které může pronajímatel požadovat od nájemců. Hospodářské právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené v čl. 26 odst. 2 Listiny je také jen jiným vyjádřením základního práva činit vše, co není zákonem zakázáno.

Punkt c) Za zjevnou zákonnou regulací hospodářského práva se ukrývá zásah do základního lidského práva, který jinak s dotčeným hospodářským právem zjevně nesouvisí. Zkoumaná zákonná úprava, která je spojena s hospodářským právem, resp. právem sociálním či kulturním, zasahuje – třeba i mimoděk – do některého ze základních práv, která můžeme označit jako skutečně základní práva – vlastnické právo, informační sebeurčení, rovnost v příležitostech.

Jsme přesvědčeni, že posuzovaný případ EET splňoval přinejmenším první a třetí z výše uvedených důvodů, proč měl být podroben testu proporcionality.

Za prvé, napadená zákonná úprava v případě drobných živnostníků zasahuje samu podstatu práva podnikat a opatřovat si prostředky pro své životní potřeby prací. Hranice mezi právem podnikat a právem pracovat přitom není zcela zřetelná, jelikož podnikání samostatného živnostníka nebo příslušníka svobodného povolání je často jen jiným způsobem realizace jeho práva pracovat.

Elektronická evidence tržeb u drobných podnikatelů tak zasahuje přímo jádra jejich práva opatřovat si prostředky pro své životní potřeby prací, protože svojí administrativní náročností a technickou obtížností samostatné podnikání pro mnohé, méně disponované jedince, v podstatě vylučuje.

Za druhé, v zavedení elektronické evidence tržeb je implicitně obsažen i zásah do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a neoprávněným shromažďováním údajů o osobě člověka.

IV. Domníváme se tedy, že stát zavedl elektronickou evidenci tržeb, aniž by předtím poctivě využil všechny možnosti a nástroje, kterými již disponoval. Jen příkladmo: Pokud v souvislosti se zavedením elektronické evidence tržeb musí být přijato 400 nových úředníků, viz důvodová zpráva k zákonu, sněmovní tisk 513/0, nebylo daleko přiměřenější tento lidský potenciál věnovat k větší intenzitě stávajících adresných daňových kontrol? Tím spíše, že stávající technické možnosti umožňovaly Finanční správě i bez elektronické evidence tržeb vytipovat podezřelé daňové subjekty a na ně se cíleně zaměřit při následné kontrole.

Jakkoliv nepopíráme, že zavedením elektronické evidence tržeb skutečně může docházet k větší daňové výtěžnosti oproti situaci předchozí, nelze očekávat, že se tak bude dít ve významnější míře v poměru k celkovým daňovým příjmů státu. Nic takového ostatně neplyne ani z oficiálního vyjádření Ministerstva financí a přiznaného navýšení výběru daní je v porovnání s celkovými daňovými příjmy spíše marginální. Tuto okolnost považujeme za velmi významnou při používání ústavního testu racionality, resp. proporcionality při hodnocení zásahů do ústavně zaručených základních práv.

Ve shodě s názorem navrhovatelů totiž máme za to, že zavedení EET představuje velmi citelný zásah do práv dotčených subjektů. Jak je již uvedeno výše, jde především o vlastnické právo, právo svobodně podnikat, o rovnost a o zásah do informačního sebeurčení.

Zavedení EET představuje nové finanční náklady pro každého podnikatele. Tyto náklady přitom nejsou jednorázové, jak by se mohlo na první pohled jevit. Nejde totiž jen o pořízení příslušného zařízení, nýbrž také o měsíční platby za používaný software a o další obtížně vyčíslitelné náklady. Účetnictví, proškolení zaměstnanců, papír na účtenky apod.

Je přitom zřejmé, že daleko více tyto náklady postihují drobné podnikatele, kteří dosahují malého obratu a v řadě případů mají takové náklady, že příjmovou daň vůbec neplatí, nicméně např. zaměstnávají zaměstnance a platí daně jiné, takže se rozhodně nejedná o černé pasažéry našeho daňového či sociálního systému.Příkladem budiž trafika, kde se prodávají levné produkty, nicméně ke každému z nich musí být vydána samostatná účtenka.

Připomínáme také, že často jeden podnikatel nevystačí s jedním technickým zařízením, nýbrž musí mít těchto zařízení více, podniká-li např. v několika malých prodejnách současně. Jinak řečeno, jde o typický příklad, kdy nediferencovaným opatřením dojde k zásadně odlišnému zásahu do právního postavení rozdílných subjektů. Dokonce tvrdíme, že zavedení elektronické evidence tržeb logicky postihuje především ty nejmenší živnostníky, protože právě u nich se platí převážně v hotovosti.

Lapidárně řečeno: poplatník poskytující zboží či služby velkému množství klientů, avšak pouze v malé hodnotě, bude logicky ve výrazně nevýhodnějším postavení nežli poplatník, který bude mít těch klientů jen pár. Nemluvě ani o tom, že EET se vůbec netýká bezhotovostních plateb, které zákonná úprava vyžaduje vždy, pokud se jedná o vyšší částky než 10 000 euro – viz zák. č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Tedy významnější platby jsou ex lege vyňaty z režimu EET a naopak v tomto systému zůstávají všechny platby, které jsou často i zcela marginální. Paradoxně je tak elektronická evidence tržeb z povahy věci zaměřena zejména na menší daňové poplatníky a citelněji postihuje ty z nich, kteří mají menší, či dokonce žádný zisk.

U malých podnikatelů pak nejde jenom o bezprostřední finanční náklady, nýbrž i o zatížení podnikající osoby další starostí, kterých však má již nyní až nad hlavu. Nelze přehlédnout ani na to, že jsou zákonem jako třída likvidováni zejména starší menší podnikatelé bez počítačových znalostí a online připojení. Většinové stanovisko, že se mají smířit s tím, že jsou oběťmi čtvrté průmyslové revoluce, jak je uvedeno v bodě 79 nálezu, pak v této souvislosti zní značně necitlivě.

Ze shora uvedených důvodů velmi nesouhlasíme rovněž s tvrzením v bodu 67, odůvodnění nálezu, že zákon o evidenci tržeb nepřináší žádnou daňovou ani jinou povinnost, která by se bezprostředně a cíleně dotýkala majetkové sféry těch, na něž povinnost evidence dopadá. Toto tvrzení totiž není pravdivé. Ostatně i samotný zákonodárce uvedl v zákonu č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jednorázovou slevu na dani ve výši 5 tis. Kč, neboť si byl vědom finanční zátěže na podnikatele.

Podotýkáme však, že tato sleva nic podstatného neřeší: je malá, netýká se všech a je pouze jednorázová a vstupní, zatímco vedení EET je opatření trvalé a náklady na jeho provoz jsou průběžné. Stát tak přenáší na podnikatele své povinnosti, které má při výběru daní, aniž by to bylo rozumným způsobem kompenzováno. Jiná situace by např. byla, slevil-li by stát každý rok fakticky vynaložené náklady na provoz EET, ovšem ve formě skutečné slevy na dani a nikoli jen odpočitatelného nákladu.

Nelze zcela pominout ani důležitý sociální rozměr podnikání, zejména služeb, malých obchodů či vesnických hospod, které, poctivě a správně uchopeno, nejen že prospívá podnikatelům, ale zejména v menších obcích umožňuje jejich občanům scházet se, vést společenský život a zlepšuje kvalitu jejich života.

Další deficit zavedené EET spočívá v zásahu do informačního sebeurčení. Zde přiměřeně odkazujeme na závěry Spolkového ústavního soudu ve věci Rasterfahndung – BvR 518/02, volně přeloženo jako rastrovací stíhání či prověřování -, s nímž pracuje i odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 a ve kterém je definováno právo na informační sebeurčení jako právo každého na ochranu před neomezeným získáváním, ukládáním, užíváním a předáváním individualizovaných údajů. Je zde dokonce výslovně uvedeno, že rovněž preventivní policejní prověřování je slučitelné s právem na informační sebeurčení jen tehdy, je-li dáno konkrétní ohrožení pro významné právní hodnoty, jako jsou bezpečnost státu nebo ohrožení života či svobody jednotlivce, a za toto ohrožení nelze ani považovat zahraničněpolitickou mezinárodní situaci, která nastala po 11. září 2001

Jakkoli je pravdou, že evidence tržeb skutečně výrazně nerozšiřuje rozsah poskytovaných údajů, nelze současně přehlédnout, že zcela zásadní změna nastala v rychlosti poskytování, dostupnosti a centralizaci těchto informací. To ve svém důsledku vede k výraznějšímu zásahu do práva na informační sebeurčení a tím se zvyšuje i potenciální riziko jejich zneužití. Z povahy věci je totiž zřejmé, že informace mají jinou cenu v čase, takže je skutečně zcela zásadní rozdíl mezi tím, jsou-li podnikatelé povinni poskytovat informace o své činnosti třeba jen jednou ročně, při podávání přiznání k dani z příjmu, nebo on-line.

V této souvislosti není úplně bez významu ani aspekt povinné mlčenlivosti spojený s výkonem některých činností a profesí – typicky lékaři, advokáti či daňoví poradci. Zavedením EET totiž dochází k paušálnímu zásahu do této povinnosti, jelikož Finanční správa bude mít on-line informace o poskytnutých platbách klientů těchto specifických profesí. Právě okolnost, že se jedná o informace on-line, totiž v některých případech může vést k odhalení identity klientů a konkrétních poskytovaných služeb.

Další riziko systému EET spočívá v jeho zneužitelnosti. Prostřednictvím tohoto systému totiž dochází ke koncentraci citlivých obchodních informací na jednom místě. Ačkoli nelze vycházet z apriorní premisy nepoctivosti státní správy, nelze současně ani vycházet z toho, že koncentrované údaje o daňových poplatnících nebudou nikdy a nijak zneužity.

Punkt V. Závěrem uvádíme, že ze všech shora uvedených důvodů považujeme napadený zákon za protiústavní, a podanému návrhu proto mělo být v plném rozsahu vyhověno. Pokud totiž Ústavní soud hodlá s odkazem na test racionality tolerovat i natolik razantní a nediferencované zásahy do podnikatelského prostředí a do základních práv daňových subjektů, je otázka, jakou roli v ústavním systému hodlá nadále plnit. Optika jeho přezkumu by totiž měla být opačná: nikoli setrvání na konstatování, že další regulace a omezení ještě obstojí, protože koneckonců možná přinese více peněz na vybraných daních, nýbrž zda je skutečně nezbytná. Jinak řečeno, v dané věci je ve hře nejen právo svobodně podnikat, nýbrž i práva základní – vlastnická, ochrana soukromí. Takže Ústavní soud měl namísto testu rozumnosti důsledně aplikovat test proporcionality. A poté zmáčknout knoflík, a to i vůči prvním dvěma fázím zavádění EET.

V Brně 12. prosince 2017 pět soudců Ústavního soudu: Vojtěch Šimíček – bez titulu prosím, Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník, Kateřina Šimáčková, David Uhlíř.

Chtěl jsem vám tento text přečíst, protože ho pokládám za poměrně zásadní a shrnující všechny výhrady, které odezněly v těch opakovaných prvních, druhých, třetích čteních v celém minulém volebním období, a poukazující na to, jakým způsobem je elektronická evidence tržeb opravdu nástrojem škodlivým, který jenom zvyšuje moc státu nad všemi daňovými poplatníky.

Doufal jsem, že i na základě rozhodnutí Ústavního soudu vláda znovu projde potřebu opravdu zavádět první, druhou vlnu, třetí, čtvrtou vlnu, zváží si, jestli jí to za to stojí. Ukázalo se, že jak jsem již tady několikrát citoval, ego předsedy vlády je v této situaci příliš silné a jeho snaha setrvat za každou cenu na jím prosazeném modelu zůstává. Jsem velmi překvapen, že podporovatelé, ať už ze strany sociální demokracie, nebo i možná komunistické strany, i když tam si nejsem nikdy jist, jestli oni jsou v opozici, v poloopozici nebo v koalici, že kývají vládě na to, že se takováhle věc má projednat. Sociální demokraté tady dnes, předevčírem, ve středu deklarovali, že oni by tedy byli pro to, aby se ta hranice zvýšila, ale že se jim to zdá teď takové, že to tedy pustí, ale pak budou přednášet pozměňovací návrhy.

Nevím, kdo si tady pamatuje minulé volební období, kolikrát nám tady zejména představitelé lidové strany KDU-ČSL opakovaně přehlasováváni ve vládě zoufale deklarovali, že sice tedy teď ještě pro to hlasují, ale za čtrnáct dní, za tři neděle navrhnou nějaký kompromisní návrh. Já doporučuji všem koaličním partnerům, aby na toto byli nesmírně opatrní. Pan předseda vlády na žádné kompromisní návrhy nikdy nepřistupuje. Jakmile mu jednou něco dáte, už mu to nikdy z rukou nevytrhnete. (sfr)