Proklamovaný „velký úspěch EU“ v boji s migrační vlnou je ve skutečnosti jen přiznáním neschopnosti a zřejmě i neochoty vůdců EU tento (pro někoho) velký problém reálně řešit. Nejnovější summit vůdců EU dal fakticky zelenou k pokračování invaze běženců do Evropy, se všemi z toho plynoucími negativními důsledky.

Nejnovější summit EU dospěl mimo jiné k závěru, že migrace bude řešena vytvářením středisek pro migranty na území těch států unie, které se na takovém plánu dobrovolně chtějí podílet a dobrovolně přebírat migranty od Itálie (a zřejmě i jiných států, které se chtějí migrantů zbavit).

Státy EU tak „budou moci“ zřídit na svém území migrační hotspoty, které se budou snažit rychle rozhodnout, který migrant zachráněný na moři má nárok na azyl a kdo má být vrácen do vlasti.

Na stole nadále zůstává i plán vytváření záchytných středisek pro migranty mimo Evropu, nejspíš v severní Africe; kam by měli být migranti také převáženi. Tento plán má ovšem jednu „drobnější“ vadu – africké státy (Alžírsko) s tím nesouhlasí…

Dohodu, kterou předáci EU na summitu uzavřeli, označili za „velký úspěch“…

Sebeoslavnou píseň pak ještě zazpíval i „náš“ pan premiér Babiš, který vítězoslavně oznámil porážku migračních kvót, které prý definitivně padly.

Odvodil to z té části dohody, která předpokládá, že případné reformy unijního azylového systému musí být dosažena konsensem, tedy se souhlasem všech zemí EU.

Všechny výše uvedené „úspěchy“ jsou jen přiznáním neochoty a neschopnosti vůdců EU migraci reálně řešit. Vytváření záchytných středisek na území EU je totiž fakticky volnou vstupenkou do Evropy pro další a další migranty.

EU zcela rezignovala na možnost migraci důsledně čelit. Přitom je to relativně snadné, což dokazuje například Austrálie: mořské migranty na své území prostě nepouští a všechny, kdo se o nelegální námořní invazi do Austrálie pokusí, končí v záchytných táborech ostrovů Papui-Nové Guinei…

I když EU o čemsi podobném začala uvažovat (viz záchytná střediska v Africe), nelze očekávat, že by v nejbližší pětiletce dotáhla myšlenku k realizaci. Masa ekonomických migratů tak bude mít dostatek času k přesunu na starý kontinent dříve, než se churavějící Evropa rozhoupá k efektivnímu protiopatření.

Je samozřejmě otázkou, zda vůdci EU chtějí migraci doopravdy „řešit“, respektive, jaká je vlastně jejich představa o vztahu Evropy k masivní migrační vlně, která sice zpomalila, ale i tak způsobuje mnoho aktuálních trablů a do budoucna (vzhledem ke spojování rodin migrantů) představuje doslova časovanou bombu.

Nyní se zdá již téměř jisté, že řada představitelů EU nechce migraci ve skutečnosti bránit. Jejich cílem není Evropa bez migrantů (přičemž migranty jsou myšleny osoby, které do EU neutíkají před politickou perzekucí, ale jen touží po vyšší životní úrovni v sociálních rájích vybraných států).

Cílem EU je Evropa nových migrantů. Ti mohou ve svých nových evropských domovech klidně spát anebo, pokud ještě čekají v africké domovině, mohou s novou nadějí snít svůj sen o lepším životě v rajské unii.

Ani Babišovo vítězství nad kvótami nelze chápat jako skutečnou výhru. Kvóty byly od začátku nesmyslné.

Česko je odmítlo, což bylo správné. Ale i kdyby kvóty přijalo a začalo na jejich základě migranty přijímat, nemělo by to zřejmě fatální důsledky: migranti by stejně postupem doby utekli za lepším (a příbuznými) do Německa či jiného bohatšího státu Unie.

Přerozdělovací kvóty v rámci schengenského prostoru umožňujícího volný pohyb osob v rámci EU byly od začátku kocourkovským nástrojem, který mohl mít svůj původní smysl snad jen tehdy, kdyby se podařilo důkladně uzavřít vnitřní hranice EU (a tím zrušit jeden z principů EU)…

Celkově vzato lze jeden z dalších „vítězných a úspěšných“ summitů EU hodnotit úplně stejně, jako všechny předchozí politické exhibice.

Tedy jako černé divadlo hrané pro tu část naivnějšího publika, která snad ještě věří dobrým úmyslům politickým vůdcům a dobro Evropské unie.