Jednotliví členové EU se začínají vzájemně vydírat (jako třeba Itálie hrozící zbytku Unie). Otázkou tak už není, zda se unie rozpadne, ale kdy a jak se tak stane.

Kancléřka Merkelová má pravdu v tom, že by se problém migrantů valících se do Evropy mohl stát osudovým pro celou Evropskou unii. Řešení, které navrhuje nová italská vláda, tedy sdílená zodpovědnost za migranty pro všechny státy EU, je konceptem, který Evropu ještě více přibližuje revolučnímu osudu, před kterým varovala kancléřka Merkelová…

Merkelová neupřesnila, zda ona osudovost spočívá ve zničení Evropy jako takové, anebo jen v rozpadu Evropské unie. Zjevné však je, že nastat může obojí.

Přičemž to první (zničení Evropy jako takové) by byla tragická a neodpustitelná chyba vůdců EU a nejvyšších národních politiků.

To druhé (tedy rozpad EU zpět na nezávislé národní státy) by bylo spásou pro celou Evropu. Spásou, jejíž impulz do Evropy přichází zvenčí a do značné míry nečekaně (i když migrace probíhá historicky nepřetržitě, od roku 2015 nabrala radikálně rychlejší a masivnější tempo).

Italské sdílení

V reakci na současnou situaci, kdy se migraci nedaří zastavit a u italských břehů se kumulují bludné migrační lodě přivážející uprchlíky z Afriky, trvá Itálie na tom, aby země Evropské unie sdílely odpovědnost za záchranu migrantů zachycených ve Středozemním moři.

Nová italská vláda dokonce pohrozila tím, že pokud se nepodaří prosadit ono sdílení „mořských migrantů“, zablokuje závěry summitu EU.

Tento požadavek našich „eurounijních bratří“ z Itálie je natolik vyšinutý, že jej odmítl dokonce i český premiér Andrej Babiš, tedy hrdý „Bruselan“, jehož byznys je bytostně závislý na přežití centrální evropské vlády a zachování toku eurodotací.

Dvakrát designovaný český premiér tvrdí, že lodě s migranty by od afrického pobřeží by do Evropy vůbec neměly vyplouvat. Je prý výhradně úkolem Itálie, Řecka, Španělska a Malty, aby zabezpečily ochranu jižní hranice Evropské unie.

Situace je zřejmě natolik vážná, že donutila Babiše mluvit pravdu…

A český premiér si dokonce troufl odkázat na australský vzor řešení migrace, který spočívá v internaci migrantů (kteří se pokusí připlout do Austrálie) v detenčních centrech v Papui-Nové Guinei…

Nesmyslnost EU

Požadavek Itálie na sdílení problémů odehrávajících se ve Středozemním moři je jednak absurdní sám o sobě a jednak velmi zřetelně ukazuje na nesmyslnost konceptu unifikované Evropské unie.

Je přece zřejmé, že státy jako Česká republika nemají moře. Z toho plyne, že takové státy jsou ochuzeny o výhody plynoucí přímořskému státu (příjmy z turistiky, apod.), ale jsou také zbaveny potenciálních přímých problémů s migranty vyplouvajících na pašeráckých bárkách z Afriky za lepším životem do Evropy.

Požadovat, aby vnitrozemský stát, jako je Česko, sdílel a řešil námořní problémy, je důkazem toho, že koncept Evropské unie postupně ničí i poslední zbytky přirozených principů a racionální logiky.

Itálie by si představovala, že si ponechá všechny výhody plynoucí z přímořské turistiky a dalších typů mořského byznysu, ale všechny nevýhody (například migranty z Afriky) deleguje ke sdílení na vnitrozemské Česko či podtatranské Slovensko?

Do jakých hloubek nesmyslnosti a šílenosti nás Evropská unie ještě přinutí klesnout, než pochopíme, že celý koncept sjednocené Evropy (unifikované pod centrální vládou Bruselu) je principiálně mylný?

Občané Československa si velmi dobře pamatují situaci ve společném státu Čechů (Moráváků, Slezanů) a Slováků. „Nelítostný“ spor o to, který národ (národní republika) na který doplácí, skončil pokojným rozdělení na dva samostatné státy.

Ve srovnání se situací v Československu v roce 1992 (nejdrásavějším problémem byla „pomlčková“ válka, tedy spor o to, zda v názvu společného státu má či nemá být pomlčka…) je dnešní dění ve společné evropské unii Čechů, Slováků, Germánů, Italů, Malťanů, Finů, Maďarů, Kypřanů a desítek dalších národů učiněnou apokalypsou.

Ty všechny se začínají přít nejen o to, kdo na koho doplácí (kdo platí na dotacích více, kdo méně, kdo jen bere, kdo jen dává, atd., atp.), ale i to, kdo koho v rámci EU ničí (vpuštěním migrantů na své území, nesdílením migrantů, vnucováním migrantů, atd., atp.).

A nejen to. Jednotliví členové EU se začínají i vzájemně vydírat (jako třeba Itálie hrozící zbytku Unie). Otázkou tak už není, zda se unie rozpadne, ale kdy a jak se tak stane.

V Československu měli v důsledku z rozdělení prospěch všichni. A tak tomu bude i v Evropě, pokud se po rozpadu EU podaří zachovat to, co jediné má smysl, tedy společný / volný / jednotný evropský trh.