Sociální demokraté odmítají povolit občanům všeobecné referendum, ale o vstupu své strany do vlády rozhodují v referendu...
Je to paradox, ale o vládě České republiky fakticky rozhoduje zakázané referendum. Referendum je přitom většinou stran odmítáno, ale přesto hraje klíčovou roli při vzniku druhé Babišovy vlády. Nic na tom nemění fakt, že jde o referendum vnitrostranické, tedy konané uvnitř sociální demokracie.
Všeobecné referendum, tedy lidové hlasování všech občanů, je v Česku na černé listině. Politickým mainstreamem je prezentováno jako největší bubák, který by údajně mohl zničit jednak náš nerozborný svazek s Bruselem (to kdyby se konalo referendum o vystoupení z EU) a celkově by prý mohlo rozbourat vše dobré, co naši geniální, altruističtí, zodpovědní, neúplatní, nekorumpující, celkově hrdinští a stachanovsky budující politici pro blaho lidu vytvořili.
Obecné referendum v Česku neexistuje a zatím se nezdá, že by se našla shoda jej prosadit, tedy uzákonit v podobě, v níž by mohlo mít reálný smysl.
Ano, jsou sice na stole návrhy na uzákonění referenda, ale jedná se vždy o „cenzurované“ referendum, jehož iniciování by bylo prakticky nemožné. A pokud by se, nedej bruselský bože, podařilo uspořádat, povoleno by bylo hlasovat pouze o marginálních tématech, na kterých vládnoucím politikům a státním elitám fakticky nezáleží.
Tedy, povoleno by nebylo referendum o EU ani o NATO. Lidé by nesměli hlasovat ani o daních (vždyť přece jen státní úředník a zvolený politik vědí nejlépe, kolik peněz z rodinného rozpočtu může daňový poplatník obětovat na vládní rozhazování, korumpování zájmových skupin), atd.
Je proto bizarním paradoxem, že o vládě České republiky rozhoduje referendum, i když jen vnitrostranické uvnitř ČSSD, jejíž pohlaváři si o vstupu či nevstupu do koalice s Andrejem Babišem netroufli rozhodnout sami. A museli na pomoc přivolat celou členskou základnu strany.
Brutální nekonzistence je více než zjevná. Na jedné straně představitelé strany nevěří, že by občané měli dostatek inteligence a zodpovědnosti rozhodovat v referendu o čemkoliv podstatném.
Na straně druhé nechávají všechny své členy rozhodovat o naprosto fatální politické záležitosti: tedy o tom, zda Česko bude mít legitimní vládu a jak tato vláda bude vypadat.
O konkrétní podobě vlády České republiky tak fakticky nerozhodnou parlamentní volby (které jsou cosi jako obecné referendum všech občanů o vládě), nýbrž členská základna jedné, dnes už jen marginální politické strany …
Je to rozpor vpravdě farizejský: ČSSD sice blokuje uzákonění smysluplného, skutečného všeobecného referenda, v němž by každý občan mohl přímo rozhodovat o zásadních politických otázkách.
Ale současně ČSSD princip referenda uznává tehdy, když je potřeba rozhodnout o tom, kdo a jak povede vládu ČR.
Další důkaz toho, že klasické, tradiční strany nechtějí občanům dovolit rozhodovat o politice, ale jsou ochotny, když se jim to hodí (vznik vládní koalice), či když potřebují formálně legalizovat systém (parlamentní volby) povolit lidem hlasovat o politicích v jakési „soutěži krásy“, v níž občan či straník svým hlasem jen poskytuje bianco šek zvoleným pohlavárům k vykonávání praktické politiky.
Samozřejmě a logicky, politiky konané dle zájmů a potřeb politiků, nikoliv voličů či členské základny…
Odmítání (realistického: tedy reálně vyvolatelného a tematicky neomezeného) referenda je očividným důkazem toho, že politici nechtějí občanům dovolit, aby veřejnost reálně rozhodovala o skutečné politice – tedy o věcech veřejných, jež se bytostně dotýkají života občanů: tedy například o tom, zda má být Česko součástí vojenského paktu, zda má podléhat vládě Bruselu, zda lidé mají platit vysoké či nízké daně, zda vláda může nonstop kontrolovat podnikatele atd.
Odpůrci referenda nechtějí občanům dovolit skutečnou „politickou demokracii“. Chtějí jim, jako například socialisté, milostivě poskytovat jen (jako ohryzanou potěmkinovskou kost psovi) „formální demokracii“ v podobě možnosti si jednou za (v online světě neskutečně dlouhé) čtyři roky „zvolit“ své tuzemské vládce (= místodržící) vhazováním lístků s názvy stran a jmény neznámých politiků do urny.
Otázkou tak jen zůstává, jak dlouho ještě budou občané tento stav „ohryzané demokracie“, v němž hrají toliko roli cvičených psů sloužících svému páníčkovi (politikům, úředním elitám, potažmo parazitujícím zájmovým skupinám), trpět.
