Záměr Andreje Babiše vládnout (v demisi, bez důvěry) se svými menševiky donekonečna je popliváním smyslu voleb a opovržením vůle voličů.

V posledních měsících se to v tuzemských médiích hemží ústavními právníky, kteří káží o neústavnosti postupu dua Babiš-Zeman při etablování a fungování vlády ČR. Zarážející je vysoká míra výkladové kreativity, jíž se někteří majitelé patentu na ústavní pravdu dopouštějí.

Pomiňme bizarnost, že ústava ČR je akademickou veřejností (a státem, který to platí) považována za materii natolik nesrozumitelnou, že na její výklad udržuje při životě – za peníze skutečných daňových poplatníků – vysokoškolské katedry, jejichž náplní práce je (mj.) zabývat se výkladem tuzemské ústavy… (Neměli by tuto dnešní výkladovou činnost platit tvůrci ústavy?)

Všudybyl Cyril

Asi se už zapomnělo, že na tvorbě minimálně části ústavy ČR se podílel Cyril Svoboda, což je pikantní v tom, že dnes působí jako poradce Andreje Babiše, toho času premiéra v demisi bez důvěry sněmovny. Tedy toho politika, jehož vláda je dnes na pranýři z důvodu údajné neústavnosti jejího vzniku, respektive jejího působení.

To jsou paradoxy vpravdě Havlovské… Ostatně, i Václav Havel se svými připomínkami na tvorbě ústavy ČR podílel.

Je zjevné, že díky aktuálnímu spojení s někdejším lidoveckým šéfem Svobodou má dnes Babiš silnou oporu pro to, aby alespoň formálně postupoval dle ústavy a hýřil sebedůvěrou při obhajobě fungování vlády bez většinové podpory Sněmovny…

Ale vraťme se ke kreativnímu výkladu tuzemské ústavy.

Vykladač v rozporu

Podle ústavního právníka Jana Kysely nedodržuje prezident Miloš Zeman ústavní principy tím, že dal premiérovi Andreji Babišovi neomezený čas sestavit vládu.

• Ústavní vykladač také tvrdí, že v rozporu s ústavou jedná také Babišova vláda, která – ačkoli je v demisi – činí „důležitá rozhodnutí“ (přičemž hlavním arbitrem toho, co je či není důležité, je Kysela).
• Ústava podle Kysely „vychází z předpokladu, že má vládnout vláda opřená o důvěru Poslanecké sněmovny“.
• Prezident republiky má prý „bdít nad tím, aby vláda v demisi vládla po dobu nezbytně nutnou a poté byla nahrazena vládou, která důvěru bude mít“.
• Udržovat vládu ve stavu demise po neomezeně dlouhou dobu je tedy dle názoru dotyčného odborníka na ústavu „porušení ústavního principu“.

Kysela však jde v kreativitě výkladu ústavy mnohem dál. Domnívá se například, že vláda v demisi má vykonávat jen „běžnou agendu“, nikoliv činit zásadní rozhodnutí, jinak podle Kysely postupuje v rozporu s ústavou.

Současná vláda se však prý chová, jako by se jí žádná omezení netýkala…

Vládní kafe s ořezávátkem

Začněme, netypicky, od konce. Vláda má prý vykonávat jen „běžnou agendu“.

Ale co je to běžná agenda? Pravidelný příchod ministra do úřadu, poklábosení s úředníky u kafe a k tomu pár podpisů pod objednávku na nákup ořezávátek?

Jak má probíhat zasedání vlády o běžné agendě? Mají ministři v čele s Babišem diskutovat o náležitostech formálního odívání úředníků? Diskutovat výhradně o svém zasedacím pořádku? O pořadníku ministrů při letních dovolených? Přijetí paktu stability má být pro ministry v demisi tabu?

Jenže nic takového, jako „běžná agenda“ vlády, není zákonem natož ústavou vymezeno. Žádat po vládě, aby konala jen „běžnou agendu“, je asi totéž, jako právně vymáhat po občanech, aby se v běžném životě chovali dostatečně náležitě…

Opřená důvěra

Ústavní básník Kysela tvrdí, že „Ústava vychází z předpokladu, že má vládnout vláda opřená o důvěru Poslanecké sněmovny“.

Ano, v ústavě je konstatováno, že vláda požádá Sněmovnu o důvěru a pokud ji nezíská, podá demisi. To je však pouhé konstatování. Nikoliv předpoklad k vládnutí, natož snad podmínka pro existenci vlády.

Ústava prostě neříká, že nutným předpokladem či dokonce podmínkou existence a fungování vlády je získání důvěry v Poslanecké sněmovně.

Ústava pouze říká, že vláda požádá o důvěru Poslaneckou sněmovnu. A dále říká, že když tuto důvěru nedostane, tak podá demisi. Tečka.

Ústava nestanovuje podmínku, že vláda může vládnout (ať už více, či méně, ať už běžně či neběžně), jen když dostala důvěru sněmovny. Nic takového v ústavě není.

Není v ní ani definováno, co to znamená být „v demisi“, respektive, co vláda může či nemůže konat, když podala demisi.

Jestliže tedy ústava nijak nespecifikuje, co vláda v takové či onaké situaci (před hlasováním o důvěře, po vyslovení nedůvěry, po přijetí demise prezidentem) má či může (nebo nemůže) konat, pak nelze takovou vládu obviňovat z neústavnosti za to, že tehdy či ondy koná to či ono (co spadá do kompetence vlády, samozřejmě).

Žádné omezení 

Pokud by ústavodárci chtěli, aby činnost vlády byla v nějakých situacích omezena, snadno by takový požadavek vtělili do nejvyšší právní normy.

Mohli například v ústavě specifikovat, že vláda bez důvěry nesmí schvalovat návrhy zákonů či nesmí provádět personální změny v resortech. Mohli v ústavě zakotvit, že veškerá rozhodnutí vlády v demisi mají platnost jen na určitou dobu a po jejím vypršení budou automaticky anulovány.

Nestalo se však. Žádná omezení funkčnosti či pravomocí vlády v demisi ústava neobsahuje.

Dá se vést sáhodlouhá polemika o záměrech tvůrců ústavy. Dle našeho názoru bylo neurčité vymezení vlády záměrem. Tvůrci prostě chtěli, aby vláda mohla být legitimně funkční nepřetržitě, tedy kdykoliv, bez ohledu na ústavně vzniklou situaci.

Problém je v tom, že tuzemský demokratický systém je založený na dominanci vlády v ústavním soukolí i nad životy občanů. Vláda je exekutivní orgán, jenž řídí stát. Tvůrci ústavy prostě dbali o to, aby se stát, tento složitý totalitární mocenský a donucovací stroj, nemohl ocitnout bez svého nejvyššího velení.

S nadsázkou řečeno, z pohledu hlavního cíle státu (fungovat, řídit nonstop všechny donucovací mechanismy pod záštitou ministrů a premiéra) je parlament jen „okrasným doplňkem“ – je to výstavní šperk demokracie, který však, i když je vystaven na odiv, nemá vliv na funkčnost těla (stát) ani mozku (vláda)…

Zrušení vlády

Ústava ovšem umožňuje, aby prezident vládu odvolal, tedy odvolal bez náhrady (vláda by tedy fakticky nebyla; ústava neříká, že by prezident musel vládu pověřit dočasným řízením resortů).

Ústavní článek 75 uvádí, že „prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat“.

Hlava státu tedy může vládu fakticky zrušit (ve smyslu personálním, tzn. sebrat funkci premiérovi a jeho ministrům; nikoliv zrušit samotou obecnou existenci vlády státu).  A to tehdy, pokud by vláda sama nepodala demisi, i když k tomu byla povinna.

Jenže Babišova vláda demisi podala. Tzn. prezident teď již nemá ústavní pravomoc Babišovu vládu odvolat (ve smyslu zbavit ministry funkcí). Má jen povinnost přijmout její demisi, což učinil.

A případně ve druhém pokusu jmenovat nového premiéra a následně jeho nové ministry, čímž bude vláda číslo 1 plynule nahrazena vládou číslo 2.

Nikde se však neříká, zda má prezident – ať už podle tohoto článku 75 či jiných – vládu odvolat či jmenovat bez prodlení nebo za 4 roky. A lze opět vyslovit hypotézu, že i absence časových lhůt pro kroky prezidenta byla záměrem ústavodárců, se stejnými důvody, jaké již byly uvedeny výše.

Babišovi menševici

Uvedené argumenty, z nichž plyne ústavní konformita kroků dua Zeman-Babiš, nemá rozhodně sloužit jako obhajoba jejich postupu.

Prezident s premiérem postupují sice formálně v souladu s ústavou, ale chovají se nedemokraticky, postupují v rozporu s demokratickými principy (nikoliv však v rozporu s ústavními principy).

Nerespektují většinový princip demokracie. Vždyť Babišova vláda má podporu jen svých vlastních poslanců, kteří reprezentují necelých 30 % voličů a pouhých 1,5 milionu občanů z celkových 8,5 milionu lidí oprávněných v Česku volit.

Záměr Andreje Babiše vládnout (v demisi, bez důvěry) se svými menševiky donekonečna je popliváním smyslu voleb a opovržením vůlí voličů. Postupovat nedemokraticky však není totéž, jako postupovat protiústavně.

Důsledky nedemokratického postupu, jakého jsme dnes v případě etablování vlády svědky, mohou být neskonale závažnější a ničivější, než důsledky postupu formálně neústavního. To však nemění nic na tom, že Ústava zjevně nebyla ušita na míru dnešní situaci, v níž tuzemské politice dominuje miliardář žijící ze státních dotací.

Ani sebekreativnější výklad ústavy na poražení nedemokratického postupu dua Zeman-Babiš prostě nestačí.