Drahoš nebyl Marťanem. Obyvatelé Marsu budou nesrovnatelně odvážnější a tisíckrát zajímavější, než suchopárný akademik.

Jiří Drahoš ve volbách prezidenta zaslouženě prohrál. Nikoliv proto, že by byl Marťan, jak o něm rozhlašovali Zemanovi lidé. Označovat Drahoše za Marťana bylo urážkou všech budoucích obyvatel Marsu. Drahoš dokázal v kampani prezentovat pouhá dvě jakž takž uchopitelná poselství: antizemanovství a slušnost, což na mnohem autentičtějšího Zemana nestačilo.

Drahoš bohužel nebyl Marťanem. Budoucí obyvatelé Marsu budou nesrovnatelně odvážnější a tisíckrát zajímavější, než suchopárný a nevýrazný akademik, který se vyznačoval důslednou opatrností a názorovou neurčitostí. S takovými vlastnostmi by se člověk nemohl stát Marťanem. A jak se ukazuje, ani prezidentem.

U Drahoše bylo zásadním faktorem nepřesvědčivosti to, že se politicky začal projevovat až v důchodovém věku. Po celou polistopadovou historii se ukrýval za bukem; nebyl osobou veřejně politicky činnou, i když se v kampani snažil práci v Akademii a jednání s politiky vydávat, zjevně účelově, za autentickou politiku.

Z tohoto pohledu byl pro značnou část veřejnosti nepopsaným listem, který emocionálně nelákal k silné podpoře.

Zásadním rozdílovým faktorem mezi politickým dinosaurem a odnikud se zjeveným profesorem bylo to, že se Zemanovi podařilo u části veřejnosti evokovat dojem, že po celou polistopadovou historii usilovně politicky pracoval ve prospěch a blaho všeho lidu. Pravda je to jen částečná.

Zeman v minulosti skutečně politicky pracoval: například se snažil zakroutit krkem Klausově vládě, která se pokoušela o ekonomickou transformaci země. Soustavně zaséval do základů společnosti sémě socialismu: vždy ve zdánlivý prospěch jedněch, na úkor druhých (jenže těch druhých bylo a z podstaty vždy bude více).

Všechny své neúspěchy dokázal Zeman šikovně manipulativní rétorikou prodat voličům jako soustavnou práci ve prospěch veřejnosti. V minulých letech se navíc velmi umně chytil tématu migrace a sám sebe zcela účelově pasoval do role obránce národa před invazí cizáků.

A na tomto tématu vybudoval legendu nového Miloše Zemana, jemuž vystrašení občané odpustili (paměť lidí je krátká) vše špatné a udělali si z něho spasitele před nebezpečnou imigrací…

Neviditelný akademik

Veřejně neviditelný akademik Drahoš se na rozdíl od protikandidáta nemohl prokázat ani politickými zkušenostmi, ani „státnickými“ úspěchy. Pro veřejnost neudělal nikdy nic. Ve vědeckém světě pracoval zejména pro sebe. Shánění peněz pro Akademii a vědeckou elitu není něco, co by – s výjimkou úzké skupiny vědců – mohla široká veřejnost ocenit.

Jeho vědecké kariéra byla a je pro politickou kariéru naprosto irelevantní.

Drahoš nedokázal ve svůj prospěch vyvolat dostatečně silnou pozitivní emoci, respektive motivaci k volbě. Jím propagovaná slušnost jistě nebyla hraná, jenže slušnost je něco, co slušní lidé považují za samozřejmost, i když se dosavadní a znovuzvolený prezident vždy vyznačoval opakem slušnosti.

Postavit celou kampaň na primitivním a v podstatě bezobsažném antizemanovství bylo tragicky nedostatečné a navíc nepřesvědčivé. Ukazuje se, že prostá a mechanická negace osoby vládnoucího prezidenta je pro úspěch protikandidáta nedostačující.

Neznalost řemesla

Drahošova kampaň se navíc vyznačovala naivitou a zjevnou neznalostí řemesla politického marketingu. Neúčast v předvolební „face to face“ debatě v televizi NOVA pak byla jedním z posledních hřebíků do Drahošovy politické rakve. Pokud se této debaty neúčastnil z obavy před porážkou, pak se do politické arény neměl nikdy nikým nechat vmanipulovat.

Sázka protizemanovského tábora na apolitického, necharismatického, nezajímavého a donedávna i zcela neviditelného profesora Drahoše byla obrovským omylem.

Drahošův výsledek ve 2. kole sice na první pohled působí celkem impozantně. Získat 2,7 milionu voličů je úctyhodné. Jenže smyslem protizemanovské kandidatury bylo porazit Zemana, nikoliv získat tolik či tolik hlasů.

A tento hlavní cíl se splnit nepodařilo.

Vrchní okultista

Protizemanovský, tedy řekněme demokratický tábor promarnil obrovskou šanci, jak se zbavit neřízené zemanovské střely na Hradu a jak v důsledku zabránit plíživé babišizaci státu.

Prohrát s viditelně fyzicky zničeným a ostudami zdiskreditovaným Zemanem, který se v poslední době stal vrchním okultistou pokleslé víry ve spásu babišismem, je ostudou jeho vyzývatele a těch kandidátů, kteří stejně jako Drahoš disponovali enormními finančními zdroji.

Jestliže si profesor Drahoš po prohře s hulvátsky arogantním Zemanem začal pohrávat s myšlenkou na své setrvání ve veřejném životě, je to jistě chválihodné, ale mírně řečeno zpozdilé. Svoji první a poslední politickou bitvu Drahoš prohrál a měl by uvolnit prostor politicky talentovanějším a schopnějším osobnostem.