Tak dlouho tuzemská prounijní vláda poklonkovala Bruselu, až onen vznešený Brusel poslal českou vládu k soudu za nedostatečné "bruselanství" spočívající v nedodržení směrnice o kvótách.
Evropská vláda už „konečně“ zažalovala Česko kvůli neplnění migračních kvót. Republice (tedy jejím daňovým poplatníkům) tak kvůli dlouhodobě mylným politikám českých vlád vůči EU hrozí mastná pokuta od evropské vlády. Proevropští politici „antimigračního“ Česka se chytili do pasti své proevropské politiky. Kvóty, respektive tresty za jejich nedodržení jsou polopaticky názorným důkazem toho, že republika definitivně ztratila samostatnost: bruselská vrchnost soudí Česko za to, že si chce samo rozhodovat o vstupu cizinců na – kdysi svrchované – území státu.
Česko mělo podle Bruselem vytyčených kvót přijmout na své území zhruba 2500 migrantů. Mělo, ale nepřijalo. (Odhlédněme od faktu, že chudobní běženci nechtějí žít v sociálně průměrném Česku, nýbrž v sociálních rájích typu Německa…) Příslušnou unijní legislativu Česko záměrně nedodrželo.
Vláda sjednocujícího se kontinentu, tedy Evropská komise, proto na Česko (Polsko, Maďarsko) podala žalobu, neboť pražská vláda odmítla plnit unijní zákony a fakticky tak – zatím jen v dílčí kauze migračních kvót – vypověděla Evropské komisi a unijní legislativě poslušnost.
Tak dlouho tuzemská prounijní vláda (ve všech barvách) poklonkovala Bruselu, jeho dotacím a „vznešené myšlence“ evropské integrace, až se tato vláda chytila do vlastní europasti, tedy až onen vznešený Brusel a ještě vznešenější euromyšlenka poslaly českou vládu k soudu za nedostatečné „bruselanství“, respektive za nedodržení směrnice o kvótách.
Samozřejmě, nebyl by to Brusel a nebyla by to EU, kdyby žaloba byla podána normálně: Evropská komise chce fakticky, pokutou, potrestat tuzemské daňové poplatníky (kteří s kvótami nemají nic společného), nikoliv stát a jeho management (vládu) za to, že nesloužily Bruselu tak vzorně, jak bylo požadováno…
Neřešme v této úvaze samotnou otázku migračních kvót, která je svou podstatou banálně jednoznačná. (Zjednodušeně řečeno: kvóty jsou absolutní nesmysl a jejich vynucování je z pohledu ambice na zachování autonomie Česka zjevným aktem agrese).
Zaměřme se na obecnější téma podřízenosti Česka vůči vládě Bruselu v kontextu dodržování či nedodržování zákonů na území státu, respektive v EU.
Občánek a paragráfek
Představme se nebohého občánka ČR, jenž – nikoliv z důvodu vzpoury či záměrné zvůle – nedodrží (z důvodu neznalosti či neporozumění) byť jen jediný paragráfek jednoho z tisíců zákonů (nařízení, předpisů, atd.), které mu na hrb den co den nakládá tuzemská legislativní mašinerie (pracující po linii: nevolený úředník vymyslí a napíše zákon, poté jej vláda schválí a následně parlament potvrdí).
„Neznalost zákona neomlouvá!“, vmete svoji floskuli s plesknutím do tváře občánkovi nemilosrdný stát, řízený vládou ministrů, z nichž mnozí mnohdy ani nemají mandát občanů. Následuje trest, tedy potrestání provinilého občánka: pokuta, exekuce majetku či nástup k výkonu trestu odnětí svobody.
Nedodržel jsi zákon v bodu X a odstavci Y, který po tobě vyžaduje přiznat se státu, kolik jsi dnes utržil v krámu a co budeš dělat zítra? „Hybaj do lochu, prevíte podnikatelský,“ zavelí byrokraticko-soudní mašinerie státu, založená na formálním právu, v němž uzákoněno či vtěleno do norem, směrnic a předpisů může být doslova cokoliv, co úředníkovi (s definitivou vlastní nadřazenosti) přeletí přes nos.
Občan za katrem
Shrnuto podtrženo: občané, firmy a jakékoliv podobné přirozené subjekty či organizace (tedy s výjimkou státu a vlády) musí zákony dodržovat stůj co stůj, tedy bez ohledu na negativní důsledky, které jim z dodržování zákonů (směrnic, předpisů, norem, nařízení vlády a jiných úřadů) plynou. Nedodržení zákona vede automaticky k potrestání (konkrétních osob) a pobytu (konkrétních osob) za katrem.
Jak je však možné, že vláda ČR zcela záměrně neplní zákony, v tomto případě ty evropské? Jaký příklad tím dává občanstvu České republiky?
Pokud se vláda může svévolně rozhodovat, jaké eurozákony bude plnit a jaké eurosměrnice plnit nebude, znamená to, že dodržování zákonů je ryze dobrovolná, potažmo selektivní záležitost? Měli by se podle toho chovat i občané ve vztahu k národní legislativě?
Ano, takový princip by měl být uplatněn i v běžném životě občanů, tedy ve vztahu obyvatelstva k legislativnímu rámci, do něhož se narodili a jímž jsou nuceni se (pod hrozbou násilí ze strany státu) řídit. Bylo by to velmi moudré a spravedlivé.
Stát se neptá
Jenže není a nebude. Občana se stát na nic neptá. Vynucuje na něm cokoliv, co papír a nepsané úřední zvyklosti snesou. Zákony (směrnice, nařízení, atp.) jsou ve standardním demokratickém státu povinné pro všechny.
Jak to, že podobný princip („zákony se musí dodržovat bez výjimky a bez ohledu na jejich výhodnost“) nedodržuje ve vztahu k unijní legislativě tatáž vláda, která na domácím hřišti bez sebemenších skrupulí trestá třeba i likvidací občany za to, že na svůj krámek nevyvěsili ceduli o podřízenosti vládní kontrole…?
Z tohoto pohledu lze přístup Sobotkovy a následně vlády Babišovy vůči směrnici o kvótách považovat jednak za past, do které se prounijní vlády všeho druhu a všech barev chytily. A jednak za vzpouru vůči evropské legislativě.
Nedodržení evropské legislativy by proto mělo být trestné s tím, že potrestáni by měli být politici, kteří se o nedodržení eurozákona přičinili, nikoliv občané (daňoví poplatníci), kteří s vládnutím v zemi nemají nic společného.
Politici do tepláků
Odmítnutí české vlády plnit evropskou legislativu by tedy nemělo být trestáno pokutováním občanů (copak běžní občané – daňoví poplatníci mohou rozhodovat o udělování azylu?), nýbrž standardním trestním stíháním kompetentních vládních představitelů. Tedy vládních ministrů, pochopitelně v čele s premiérem.
Pokud by EU byla důsledná a chtěla by být kompatibilní s národními trestněprávními zvyklostmi, měla by za nedodržování kvót poslat do vězení (či alespoň k trestnímu stíhání, ostatně, eurozatykač má ve svém portfoliu Babišova eurokomisařka Jourová) relevantní vládní představitele těch členských států, které odmítly dodržovat zákony EU…
Dvojí metr
Cílem těchto úvah však není ani obhajoba kvót (opakujeme: kvóty jsou nesmyslná a nepřípustná agrese) ani kriminalizace (teoretická; v praxi nic takového – bohužel – nehrozí) tuzemských vládních politiků, i když by si to za svoji politiku a její důsledky zasloužili; vždyť viníkem současného stavu (EU schválila kvóty a ty jsou povinné pro všechny členské státy, včetně ČR) nejsou občané, nýbrž:
a) ti politici, kteří nedokázali zabránit přijetí kvót, ale současně i
b) ti politici, kteří zemi přivedli do EU, respektive dopustili přitvrzování eurolegislativy tak, aby Česko bylo vystaveno agresím vůči samostatnosti, například ve formě povinného přidělování migrantů na základě bruselských kvót.
Primárně jde o to si uvědomit, jak nekonzistentní dvojí metr stát nastavuje.
Na jedné straně panuje absolutní přísnost vlády (a vládou řízeného a financovaného policejně-soudního aparátu) vůči prostému občanovi, který musí zákony dodržovat, i když je nezná a není je schopen pochopit bez týmu kvalitních právníků.
Na straně druhé si česká vláda dělá z unijní legislativy doslova legraci, když zcela otevřeně odmítá dodržovat evropskou směrnici, která stanovuje povinnosti nikoliv občanům, nýbrž státu jako takovému (a managementem státu je vláda, toho času bez důvěry v čele s Andrejem Babišem).
Šlamastyka kvót
Česko má nyní 3 možnosti, jak se z migrační šlamastyky a z hrozícího trestu (jak typické: EK chce za kvóty trestat daňové poplatníky, kteří s migrací ani kvótami nemají lautr nic společného) vyvléknout:
- Může přijmout kvóty a začít na své území rozmisťovat (zřejmě pod hrozbou síly, dobrovolně u nás nebudou) běžence
- tohle řešení je ovšem málo pravděpodobné: žádný politik nebude riskovat to nejcennější, co na tomto světě má: tedy svoji politickou kariéru
- Může se snažit vyjednat si výjimku z platnosti kvót, respektive může vyčkávat, jestli EU v otázce kvót postupem času nezmoudří (a zda kvóty postupem doby nevyšumí do vytracena)…
- Může deklarovat úmysl vystoupit z EU a čekat, zda taková hrozba vůdcům v Bruselu a Berlíně neotevře oči…
Migranti se mezitím budou sporům o kvóty nadále smát a přitom – díky Schengenskému systému prostupných hranic – proudit do těch evropských zemí, kam je hlas srdce a sociálních dávek zavane…
