Podle poslance Václava Klause chtějí lidé žít, nikoliv volit.

Poslanec Václav Klaus mladší vyjádřil podivuhodnou teorii o tom, že lidé ve svém životě neradi rozhodují a že přemíra politických voleb v demokracii tento systém destruuje, respektive zmenšuje demokracii. Jeho lék na neduhy světa je přitom jednoduchý: málo voleb a silný mandát do rukou reformátorské vlády. Tato strategie je pomýlenou cestou do pekel.

Klaus ve svém článku pravil: „Každý rok někam volíme (senát, EU-volby, krajské volby). A lidi to pomalu umlacuje. …velký počet voleb nepřináší větší demokracii, ale naopak menší.“

Není přitom jasné, co znamená menší demokracie a jaká negativa přináší menší demokracie, jejímž principem jsou každoroční volby. Jasné je to, že za „větší demokracii“ Klaus považuje systém, v němž lidé volí jen jednou za 4 roky, když přitom udělí silný mandát vládě a ta si pak po 4 roky vládne dne svého…

„Principem demokracie (té dle Klause „velké demokracie“, pozn. redakce) je, že lidi dají na čtyři roky někomu mandát vládnout (sami mezitím pracují a žijí své životy), ten vítěz má silné kompetence zemi řídit, něco případně změnit, a lidi to za čtyři roky spočítají.“

Tyto názory jsou jistě legitimní, i když, jak uzříme dále, jsou značně kontroverzní. Zcela pomýlená je však další Klausova argumentace, z níž plyne, že lidé nechtějí či dokonce ani neumějí rozhodovat a nechtějí proto ve svém životě volit, protože je jim to nepříjemné a protože je to příliš náročné…

„Lidi neradi ´neustále´ volí. I v osobním životě. Vezmeme se? Změním práci úplně? Rozvedeme se? Přestěhujeme se do jiného města za prací? Tohle ideálně člověk řeší jednou za život nebo nikdy. Nechce to řešit každý půlrok. Chce žít,“ pravil Klaus mladší.

Tento jeho názor je abnormálním nesmyslem, který popírá základní principy lidského života.

Neblahodárné volby

Jistě, poslanec Klaus má absolutní pravdu v tom, že demokratické volby nejsou oním blahodárným zdrojem rozkvětu a zárukou všeobecného planetárního štěstí.  Ano, každoroční konání voleb v demokratickém systému s sebou nese extrémní negativa.

Volby jsou nástrojem předvolebního populismu. Každé straně jde většinou hlavně o znovuzvolení, kterémužto cíli je strana ochotna podřídit vše. Je proto ochotna slíbit cokoliv. A hlavně rozdat (z veřejných zdrojů, jak jinak) vše možné i nemožné a neexistující. Zregulovat ve prospěch všeobecného dobra (a ve prospěch cílových a zájmových skupin) vše možné i nemožné, atd.

Ano, nekonečné série voleb jsou cestou do záhuby a nebo přinejmenším do neodvratitelné přeregulovanosti (tedy absolutní nesvobody) a smrtícího prohlubování zadlužení státu, které je – navzdory Babišovským sebepochvalným tirádám – naprosto extrémní a finálně dokazující sebedestruktivní charakter demokratického systému v jeho současné podobě.
(Sebedestrukce ve smyslu plundrování peněženek a úspor občanů, nikoliv ničení státu jako takového, ten z každé krize vychází vždy posílen a rozšířen).

Lidé nejsou roboti

Václav Klaus mladší se však buď velmi mýlí a nebo jen velmi účelově modifikuje realitu v tom, když se snaží dokázat, že lidé nechtějí ve svém životě volit.

Lidé v běžném, přirozeném životě volí téměř permanentně. Nežijí jako roboti naprogramovaní moudrou vládou v Bruselu. Rozhodují se o každém svém kroku či aktivitě. Rozhodují se, zda svoje peníze vynaloží na to či ono. Zda v krámu koupí gothaj nebo šunku. Zda dětem zaplatí kroužek, nebo jim koupí nový mobil (aby od nich měli klid) atd. atp.

Kapitalismus je založen na svobodě rozhodování a svobodě nakládání s vlastními zdroji. To je podstatně náročnější a zodpovědnější rozhodování (s potenciálně fatálními důsledky), než to, zda lidé v demokratických volbách vhodí do šedivé urny papírek se jménem známého dotačního oligarchy nebo zcela neznámé osůbky z Horní Dolní.

Je samozřejmě možné, že pro leckoho může být jednodušší a příjemnější volit v demokratických volbách, než den co den rozhodovat o vlastní práci, rozvodu, stěhování či detailech nákupu v obchodním domě. Jak bylo uvedeno, tato rozhodování mají mnohdy fatální důsledky pro vlastní život, zatímco vegetování v parlamentním mikrosvětě je čímsi nepřirozeným a každopádně erárním: pro zvoleného poslance z principu vždy ziskovým a nerizikovým (poslanci za své rozhodování a nakládání s veřejnými zdroji nejsou trestně zodpovědní).

O to silněji vyniká kontrast mezi svobodou a rozhodováním o svém vlastním životě na straně jedné a demokratickým systémem v jeho aktuální podobě.

Demokracie „bianco šeku“

Tomuto systému dominuje ona Klausem propagovaná demokracie „bianco šeku“, jejímž hlavním smyslem je prospěch vlády a nerušeného vládnutí na úkor prospěchu občanů.

Vláda v něm poklidu vládne (může si k tomu vyvěsit zákazovou ceduli: „NERUŠIT, VLÁDNEME!“) a lidé si zalezou do svých ubikací a soukromých nor, aniž by měli sebemenší možnost korigovat činnost vlády a státu, jenž v onom posvátném čtyřletém mezidobí může (dle konceptu „bianco šeku“) zakroutit společnosti a veškerým svobodám krkem (což se permanentně děje bez ohledu na existenci „ústavních pojistek“  všeho druhu).

Ano, tento demokratický koncept se politikům skutečně líbí nejvíce, protože je pro ně nejvíce pohodlný: ve sněmovním „krámu“ si zdarma vyzvednou svůj poslanecký mandát, jehož součástí je i nárok na 4 roky zaručeného příjmu a na občany v poklidu zapomenou (přitom, ani náznakem nedovozujeme, že tohle je konkrétní vzorec chování poslance Václava Klause mladšího).

Deformovaný systém

Z pohledu občanů je tento koncept nevýhodný a z pohledu původní demokratické ideje i značně deformovaný. Lidé nechtějí po 4 roky držet ústa a krok v nábožném předklonu před neomylnými božskými vládci, kteří dle klausovského konceptu „bianco šeku“ mají právo si po celé volební období dělat, doslova, co se jim zamane, neboť jim k tomu parlament (v němž vládní koalice má typicky většinovou podporu; což možná nebude případ toho aktuálně vzniklého) bez sebemenšího odporu kryje záda.

Stát a společnost jsou přece primárně lidé, tedy běžní občané. Země by neměla být laboratoří, v níž si neomylní vědci (zvolení politici) mohou bez účinné kontroly veřejnosti provádět reformátorské experimenty, konané většinou ve prospěch velkých, silných (babišovských) či zájmových skupin na úkor většinového „zbytku“ společnosti.

Cílem demokratického systému by proto nemělo být poskytování neomezeného bianco šeku vládám k tomu, aby po 4 roky pevně třímaly moc a reformovaly zemi odshora nahoru či nohama vzhůru – bez ohledu na potřeby a názory občanů.

Vláda jako správce

Správný koncept demokratického systému by měl být právě opačný, než jaký prosazuje poslanec Klaus. Lidé by měli mít neustálou a co nejvíce přísnou kontrolu všeho počínání vlády. Zkušenost totiž ukázala, že poslanci tuto kontrolní roli nevykonávají a slouží vládě jen jako formálně fungující sbor, jenž legitimizuje zhůvěřilou regulatorní a rozhazovačnou politiku vlád všech druhů a barev.

Správně by vláda měla být nikoliv neomezeným vládcem, ale jen jakýmsi správcem, jenž ve prospěch všech občanů dohlíží na platnost principů a udržuje základní parametry fungování společnosti, pro kterou zajišťuje efektivní bezpečnost a vnější obranu.

Veškeré další rozhodování (včetně té nejdůkladnější kontroly vlády a státu) o všem ostatním by mělo zůstat v rukou občanů. Tato země snad pořád ještě patří občanům, nikoliv vládě.

Faktografický redakční dovětek:

První dodatek k americké ústavě říká jasně, že americký parlament (respektive Kongres) nesmí přijmout zákon, který by omezoval právo občanů se domáhat na vládě nápravy křivd.

Toto právo na nápravu křivd (myšleno právo, které je permanentní, tedy ne že by platilo jen jednou za 4 či více let…!) je jedním z nejstarších přirozených práv.

Václav Klaus mladší a všichni ostatní, kteří považují volby za fakticky jediný nástroj, jenž mají v demokracii po ruce občané, by si měli uvědomit, že americká ústava v roce 1789 nezaručovala všeobecné hlasovací právo. To ostatně neexistovalo ani ve Velké Británii.

Naopak právo domáhat se na vládě nápravy křivd (kdykoliv, ne pouze jednou za 4 roky) zmiňuje už Magna Charta z roku 1215 a v Anglii toto právo explicitně zmiňuje i Listina svobod z roku 1689.

Navíc právo domáhat se na vládě nápravy křivd (kdykoliv, ne pouze tehdy, když to vláda jednou za čtyřletku dovolí) se v USA uplatňovalo i pro osoby bez volebního práva, tedy i pro ženy, otroky a cizince…!

Je samozřejmé a logické, že rozšířením volebního práva nezaniklo právo petiční. Z podstaty věci také jednoznačně plyne, že právo domáhat se nápravy křivd dnes (ve 21. století) může občan využívat i mnoha jinými způsoby, než pouze technikou dostupnou v 18. století (jako byla petice).

Dá se tedy spolehlivě říci, že Václav Klaus mladší se kardinálně mýlí, pokud tvrdí (či naznačuje veřejnosti), že základním a vlastně jediným principem / přípustným projevem demokracie je to, že lidé dají jednou za 4 roky mandát nějaké skupině politiků k neomezené vládě na dobu 4 let s tím, že občané pak mají možnost to po 4 letech této vládě „spočítat“ v dalších volbách. 

Vzhledem k výše uvedenému se dá říci, že právo petiční (tedy právo dožadovat se na vládě nápravy křivd, nepravostí, nápravy stavu atd.) je starší a pro demokracii důležitější, než právo volební.

• Občan má (formálně; v praxi je to obtížnější a to i kvůli přístupu politiků, jako je Václav Klaus mladší) v každém okamžiku právo domáhat se nápravy a organizovat se ve skupině tak, aby své právo vůči vládě prosadil.
• A je zcela samozřejmou lidskou přirozeností, že se občané vůči vládě vymezují neustále a nikoliv pouze jedenkrát za několik let a to pouze po dobu 5 minut ve volební místnosti…