Předák ČSSD Zaorálek nadává do „darebáků“ těm zaměstnavatelům, kteří svým zaměstnancům neplatí „slušnou mzdu“.

Zaorálkova ČSSD chce v případě volebního úspěchu „zlepšovat“ platy v Česku pomocí prudkého zvýšení minimální mzdy. Nezávislí analytici varují, že taková politika by zvyšovala nezaměstnanost v zemi. Jenže přesně to je skutečným cílem ČSSD: vytvářet armádu nezaměstnaných občanů plně závislých na pokryteckém milosrdenství vládní moc.

ČSSD v kampani propaguje zvýšení minimální mzdy z 11 tisíc až na 16 tisíc korun do roku 2022. Předák Zaorálek současně nadává do „darebáků“ těm zaměstnavatelům, kteří svým zaměstnancům neplatí „slušnou mzdu“.

Svět podle ČSSD je velmi jednoduchý: v tomto fiktivním světě se odměny pracujících odvíjí podle toho, zda, kdy a v jakém tempu si všemocná politická věrchuška přeje jejich zvyšování.

V reálném světě však reálné bohatství generuje trh a firmy, nikoliv vláda. Jakékoliv zásahy vlády do složitého tržního mechanismu vyvolávají negativní reakci. Například v podobě růstu nezaměstnanosti.

Právě před tímto důsledkem zmiňované politiky ČSSD varují mnozí analytici. Zcela logicky dovozují, že rychlý (a dodejme: uměle čili nepřirozeně dosažený) nárůst platů, jehož chce ČSSD dosáhnout radikálním zvyšováním minimální mzdy, by samozřejmě připravil o práci část méně kvalifikovaných zaměstnanců, potažmo osob se zhoršenou pracovní schopností.

Takový důsledek Zaorálkovské politiky mnozí považují za nedomyšlenost či omyl ČSSD, jež by – snad nechtěně – vedl k nárůstu nezaměstnanosti v ČR. Jenže, právě nezaměstnanost je to, co sociální demokracie ke svému politickému životu potřebuje nejvíce.

Současná situace s rekordně nízkou (fakticky téměř neexistující) nezaměstnaností (a úměrně tomu téměř neexistují volební podporou ČSSD) je pro stranu oranžových růží absolutní pohromou. Socialisté pro svoji politiku a pro svoje preference potřebují masy sociálně deprivovaných a pokud možno nezaměstnaných občanů, kteří jsou plně závislí na státu.

Zaměstnanci jsou postrach

Zaměstnanci, kteří jsou primárně závislí na svém zaměstnavateli (a tedy nikoliv na blahosklonné a rozdávačné ruce paní Marksové), a kteří teoreticky mohou být ve svém zaměstnání i spokojeni, jsou pro sociální demokracii učiněným postrachem.
Divit se tomu, že se ČSSD pod různými záminkami („Darebáčtí zaměstnavatelé! Musíte všem dělníkům zvýšit platy!“) a vznešenými cíli snaží (samozřejmě, nikoliv otevřeně) vyvolat v zemi nezaměstnanost, je proto zcela naivní.

Zvyšovat v zemi mzdovou hladinu je bezesporu nadobyčejně žádoucí. Přejí si to všichni. Platy v Česku jsou ve srovnání se Západní Evropou mizerné. Ostatně, podle studie (jejíž relevanci nejsme schopni ověřit, ale předpokládáme, že tak učinily týmy premiérových poradců), kterou citoval ctihodný předseda vlády Bohuslav Sobotky, prý Česko v platech dostihne Francii za 222 let… Tedy nikdy.

Česko se přitom za důkladné „pomoci“ Bruselu o cosi takového („dohnat a předehnat“) pokouší už 13 let v rámci „vznešeného mírového projektu“ Evropské unie. Výsledek? Dostaví se prý až za 222 let…

Proč nám to trvá tak dlouho? Inu, protože centrálním řízením ekonomiky a přebíráním regulatorně-socialistického modelu EU nemůžeme, zcela zákonitě, dostihnout Západ ani za miliony let.

Reálné platy prostě nelze zvyšovat nařízením státu. Pokud by to šlo, zavládl by už na Zemi dávno dokonalý ráj (jenže to by politikům nevyhovovalo: co by v takovém ráji mohli komu slibovat?). Jedinou přirozenou a tedy – bez nežádoucích katastrofálních vedlejších efektů – schůdnou cestou k vyšším platům je růst ekonomiky, růst produktivity práce a celková ekonomická stabilita.

Představa, že se k vyšší životní úrovni propracujeme centrálním plánováním a sociálně-inženýrskými zásahy státních úředníků a politických pohlavárů, je totálně zcestná.

Smrticí minimální mzda

Diskuse o fiktivní budoucí politice ČSSD (která se z hlediska celostátních preferencí propadá do bezvýznamnosti) by neměla zatemnit pravou podstatu problému. A tím je samotná existence institutu minimální mzdy.

Nástroj minimální mzdy (nezapomínejme však na ještě zrůdnější a utajenější „zaručenou mzdu“) je fakticky ekonomickou jadernou zbraní v rukou politiků. Minimální mzda je smrtící vládní nástroj, který teoreticky může zemi uvrhnout do totální destrukce a zkázy v případě, že se jí zmocní zcela nekompetentní či zcela populistické vlády a politici.

Je to zbraň hromadného ničení v rukou politiků, kteří s jejím využitím mohou zastrašovat firmy a celou byznysovou sféru úplně stejně hrozivě, jako dnes jaderným arzenálem vyhrožuje celému světu korejský ultratotalitní vůdce Kim Čong-un.

Rozeberme si proto vražedný etatistický mechanismus minimální (potažmo zaručené) mzdy podrobněji. Vláda (bez nutnosti souhlasu parlamentu) může minimální mzdu v zemi teoreticky zvýšit třeba na 30 tisíc; ale nebuďme troškaři či asociálové; klidně i na 100 tisíc korun měsíčně. Nikdo jí v tom nemůže zabránit.

Je jasné, že v případě naplnění takové hrozby (tedy zvýšení minimální mzdy nad určitou kritickou úroveň), by všechny firmy v zemi zkolabovaly. Nařízení o zvýšení minimální mzdy, které má fakticky sílu zákona, by musely splnit. Jinak by se vystavovaly vážnému postihu ve formě drakonických pokut zaměstnavatelům (a následně jistě totálního zničení pod tlakem státní šikany).

Jistě, takto temná vize (teoreticky možného) použití minimální mzdy není v zájmu žádné vlády, natož státu jako takového. Na zrůdné podstatě tohoto ultrasocialistického nástroje to však nic nemění.

Prudkým zvýšením minimální mzdy může vláda dle libosti alespoň celému byznysu vyhrožovat. A držet tím firmy pod krkem, v absolutní poslušnosti a loajalitě vůči všemocné „demokratické“ vrchnosti.

Chcete se bouřit vůči tomu či onomu státnímu regulatornímu zásahu, zákonu či opatření? Chcete rebelovat vůči EET (všimněme si, většina podniků proti totalitnímu opatření v podobě EET neřekla ani „ň“)? Jen si to zkuste! Vláda a stát s vámi zametou.

Třeba tak, že vám vláda svým exekutivním rozhodnutím (střeleným od stolu, bez vědomí parlamentu) napaří takové zvýšení minimální mzdy, že se můžete jít klouzat (zaměstnanci), potažmo oběsit (majitelé firem)…

Plíživá etatizace ekonomiky

Minimální mzda je jedním z nejmarkantnějších důkazů netržního charakteru, respektive plíživé kolektivizace a etatizace ekonomiky v České republice. Stát, respektive vládnoucí skupina osob, si poslušnými poslanci nechala uzákonit bianco šek v podobě možnosti svévolně rozhodovat o tom, jak mají být lidé ve firmách odměňováni!

Tím odebrala část vlastnických práv majitelům firem: zrušila jejich svobodu rozhodovat o nakládání s jejich majetkem (přičemž, explicitně zdůrazňujeme, že tímto majetkem se nemyslí zaměstnanci/lidé, nýbrž hmotný a nehmotný majetek, potažmo finanční kapitál firmy).

Fakticky je tak popírán smysl demokracie. Parlament si sice může zabývat čímkoliv, parlament může uzákonit cokoliv, ale o tom nejdůležitějším (bytí a nebytí firem) si vláda rozhoduje sama. Stanovováním minimální (a zaručené) mzdy vláda centrálně řídí všechny podniky v zemi, když přebírá pravomoc rozhodovat o odměnách pro zaměstnance. Odpovědnost za přežití firem však ponechává na majitelích a managementech podniků…

Je jasné, že v takto zvráceném podnikatelském prostředí mohou fakticky přežívat jen nejsilnější, respektive nejotrlejší firmy. A je také jasné, k jakému vyústění celá tato etatisticko- socialistická past vede.