Česko kvůli migračním kvótám řeší dilema. Odmítnutí kvót a tedy i přiděleného kontingentu migrantů je principiálně správné, ale a podkopalo by autoritu unijních vládců

Ve sporu o přijímání migrantů na základě kvót jde do tuhého. Evropská komise vůči euroregionu Čechy/Morava začala hrozit ultimáty, posledními výzvami, požadavkem na prokázání víry v principy EU či přivíráním unijních dveří. Místodržitelé stojící v čele euroregionu Česko se ocitají v téměř neřešitelném dilematu: buď srazit podpatky a první přidělenou kvótu zhruba 3 tisíc běženců přijmout, a nebo (po vyčerpání všech procedurálních tanečků) zaplatit zhruba čtvrtmiliardovou pokutu.

Nelze předjímat, jak se pražští místodržitelé nakonec rozhodnou. Jisté je však například to, že varianta přijetí migrantů by pro tuzemské poplatníky byla méně bolestná (migranti oficiálně přijatí do Česka by nepochybně ihned emigrovali do Německa a Česko by nemuselo platit „pokutu“), ale současně by otevřela Pandořinu migrační skříňku, z níž by do euroregionu Čechy/Morava zřejmě přitékalo čím dál více běženců, se všemi z toho plynoucími negativními jevy.

Naopak, definitivní odmítnutí kvót a tedy i přiděleného kontingentu migrantů by sice principiálně bylo správné a podkopalo by autoritu unijních vládců. Ale současně by sebralo zdejším poplatníkům nemalou sumu prostředků a to vše s rizikem, že Brusel bude v trestání pokračovat formou snižování či blokování eurodotací, jichž je náš euroregion čistým příjemcem (ponechejme pro tento typ úvahy stranou fakt, že eurodotace jsou škodlivé jak principiálně, tak v mnoha případech i prakticky).

A ponechejme stranou i samotnou bizarnost případného uvalení pokuty Bruselem v situaci, kdy Česko je masivním příjemcem dotací přerozdělovaných tímtéž Bruselem…

Totalitární aspekty

Zamysleme se důkladněji nad tím, že Evropská komise chce pokutovat (či jakkoliv jinak trestat) členský euroregion (formálně členský stát ČR) za to, že odmítá provést nařízení Bruselu o vynuceném přijímání uprchlíků. O totalitárních aspektech takového nařízení asi pochybuje málokdo. Pro vysvětlení a lepší názornost si celou situaci hypoteticky promítněme o úroveň níže.

Představme si, že by vláda ČR nařídila, že všechny domácnosti v ČR musí povinně (na základě přirozené solidarity) přijmout do rodiny státem stanovenou kvótu bezdomovců a nepřizpůsobivých osob (řekněme 3 cizí osoby na každou domácnost). S tím, že pokud tak domácnosti neučiní do 1 měsíce, bude každé z nich finančním úřadem vyměřena pokuta 1 milion korun vymahatelná formou automatické exekuce majetku.

Takové nařízení (případně zákon) by nepochybně vyvolalo značnou nevoli; a pokud by se jej podařilo bezezbytku vynutit (nic není nemožné; zákon je pro obyvatelstvo posvátný, i kdyby šlo o sebevětší zhůvěřilost), konsekvence by byly značně turbulentní či dokonce revoluční.

Poražené Česko

Když se však vrátíme zpět k reálné situaci migračních kvót vnucovaných Evropskou komisí, vidíme, že se příliš neliší od hypotetického příkladu. Komise Česku vnucuje něco, co nechtějí ani občané (ale o ty už dávno pražským místodržitelům ani bruselským vládcům nejde), ani samotní migranti…

Brusel nás chce pokutovat nikoliv za přestupek, přečin či vážné narušení základních svobod EU, kterými jsou volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu.

Brusel nás chce pokutovat za to, že se odmítáme souhlasit s flagrantním porušováním základních principů a dohod platných v EU (viz Dublinský systém). Chce nás trestat za to, že si nechceme nechat vnucovat složení obyvatelstva.

I když je více než 70 let po válce, situace zde připomíná nucenou (po)válečnou správu, v níž si vítězné mocnosti (EU, Německo, Francie) mohou v poraženém Česku (když zárodkem naší porážky byl vstup do EU) dělat co chtějí, včetně rozhodování o tom, kdo v Česku, nyní již deklasovaném do role pouhého euroregionu, bude žít.

Nejde o přírodní katastrofu

Neexistuje přitom jediný rozumný důvod, proč by se Česko mělo jakkoliv podílet na řešení problému migrační vlny, která zaplavuje kontinent:

• Česko migranty do Evropy nepozvalo.
• Česko migranty neláká svým málo velkorysým sociálním systémem.
• Česko nemohlo nijak ovlivnit prostupnost vnější, Schengenské hranice EU.

Proč bychom tedy měli nést následky za chyby druhých? Mluvit v tomto případě o solidaritě je nesmysl. Ostatní státy, které jsou cílem migrantů, přece nepostihla nečekaná přírodní katastrofa…

Ano, některým pohraničním státům vznikl problém, neboť se staly nárazníkem EU pro migrační vlnu utečenců. To je však čistě jejich zodpovědnost; bylo pln v jejich moci ochránit svoji, respektive vnější hranici EU.

Samozřejmě, hlavní zodpovědnost za děravost vnější Schengenské hranice nese EK. Jenže, ta je fakticky paralyzována politikou eurohegemona, tedy Německa, v čele s kancléřkou Merkelovou, která vůči migrantům vyslala vstřícný signál.

Navařená kaše

Suma sumárum, kaši, kterou svou rukou nedílnou a nerozbornou navařily Evropská komise (selháním při ochraně vnější hranice – ve spolupráci s hraničními státy) a Německo, by si zcela logicky měly i sníst. Evropská komise proto měla jíž dávno odstoupit. A Evropský parlament v součinnosti s novou EK měly do patřičných mezí odkázat Německo i s jeho kancléřkou.

Jenže vše proběhlo a probíhá přesně naopak. Komisi a celou EU fakticky řídí Německo s Francií, přičemž oba státy už migrační paralýza zasáhla natolik, že radikální změnu politiky vůči masám běženců nelze očekávat.

Trestání členských států za nepřijímání migrantů je tak projevem ryzího zoufalství Evropské komise. Z pohledu Česka je proto základem řešení obnovit plnou svrchovanost nad původním územím a tedy vystoupit z EU.

Jistě, ekonomické dopady odchodu z EU mohou (ale nemusí, bohatství přece nevytváří Evropská komise, nýbrž soukromé firmy, respektive soukromí podnikatelé a možnost pokud možno co nejvolnějšího obchodu) být negativní. Nikdy však nebudou tak negativní, jako důsledky spojené s přeměnou Evropské unie na jakési Africko-muslimské socialistické společenství, jehož jsme dnes a denně svědky.

Více o tématu čtěte ZDE:

Poslední výzva pro Česko: Buď dokáže víru v EU nebo zaplatí tučnou pokutu