Miloš Zeman byl vždy mistrem v rozdělování veřejnosti. Svými posledními eskapádami se odstředivé negativní tendence v konání hlavy státu stávají neúnosnými a blokujícími jakýkoliv rozumný či pozitivní vývoj České republiky.

Poslední prezidentské eskapády Miloše Zemana nutí k velmi vážnému zamyšlení nad jeho dosavadním působením a politickými vyhlídkami. Měla by současná hlava státu vkročit i podruhé do Pražského hradu hlavním vchodem? A nebo se má co nejdříve a již navždy odebrat zpátky na Vysočinu a tam své zpytovat svědomí při objímání tamních stromů?

Působení prezidenta České republiky Miloše Zemana ve funkci hlavy státu získalo v posledních týdnech na obrátkách a nabralo přesnější směr. Bohužel se ukázalo, že směr definitivně a zcela špatný.

Pokud by chtěl své zemi skutečně a co nejvíce prospět, měl by neprodleně abdikovat, tedy uprázdnit svůj hradní stolec.

Nemá smysl zatěžovat sáhodlouhým výčtem jeho nedávných přehmatů a průšvihů. Nejhorší ze všeho je však zjištění, že hlava státu se zcela otevřeně postavila na stráž zájmů jedné jediné politické strany. A co je ještě horší, jedná se o stranu jednoho muže, který je fakticky jejím neformálním majitelem.

Tento stav věci je zcela nepřijatelný a neslučitelný s podstatou demokracie, s ústavním vymezením hlavy státu a zejména se zodpovědností prezidenta k veřejnosti a voličům.

Zeman přece ve volbách nekandidoval s veřejně propagovaným programem ochrany a záchrany Andreje Babiše. Pokud by tomu tak bylo, jeho výsledek by byl možná odlišný, od toho skutečného.

Tak či tak, prezident, ale i ostatní politici by se při výkonu funkcí měli striktně držet programového rámce, který si vymezili ve volební kampani, tedy v průběhu procesu, při kterém prezentovali své implicitní závazky vůči občanům a voličům.

Válka na obranu miliardářského majitele agrochemicko-mediálního impéria však v předvolební programové nabídce Miloše Zemana nefigurovala…

Jediný program

Dle našeho názoru má přímá volba prezidenta v podmínkách ústavního rámce České republiky smysl v tom, že dává jasnou a poměrně slušnou šanci silným politickým osobnostem fungujícím mimo stranické struktury vystoupat až do nejvyššího patra politického systému.

Takový postup má podle nás ale smysl jen tehdy, pokud ona osobnost v průběhu kampaně i po svém zvolení bude schopna „vahou svého majestátu“ hlásat v prezidentské funkci program či myšlenky, jejichž prosazování v rámci standardní stranické a parlamentní politiky nebylo schůdné pro nedostatek podpory či kvůli nadstandardní progresivitě prosazovaných idejí.

Jak se však ukázalo, Miloš Zeman šel do první přímé volby prezidenta s jediným (a bohužel, až do nedávna tajným) programem: dosáhnout osobní satisfakce, uspokojit své ego a pomstít se všem, kdo mu kdy před tím jakkoliv ublížili.

To je velmi slabý a extrémně egoistický program, který přímo popírá smysl a eliminuje benefity přímé volby prezidenta.

Přitom, v té následující kampani příštích prezidentských voleb chce Zeman vše výše uvedené dotáhnout do extrému: jak se již vyslovil, do dalších voleb půjde bez jakéhokoliv programu a bude „prodávat“ jen sám a svoji minulost.

Zeman chce kandidovat bez jakékoliv myšlenkové či programové konfrontace se soupeři, což zcela popírá smysl politiky.
Takový postup jen dokazuje, že Zeman již nikomu (až na výjimku, která bude hned zmíněna) nemá co nabídnout, ani slíbit…

Je to přístup člověka z minulosti, který nechce s veřejností sdílet (a nebo ji ani nemá) konzistentní a ucelenou vizi; měl by se proto pokud možno co nejdříve sám stát minulostí.

Uznání Zemanovi

Jistě, prezidentu Zemanovi patří díky a uznání za (bez ironie) disidentský odmítavý postoj vůči ilegální migraci a migrační politice Bruselu. Stejně tak jeho změnu názoru přijetí eura (kde se Zeman pozoruhodně vyvinul z europeisty v eurospektika v měnovém slova smyslu) je nutno kvitovat s povděkem.

Na druhou stranu, právě v tomto bodu Zeman přímo ukázkově projevil zneklidňující oportunismus a vyvolal silné pochybnosti ohledně konzistentnosti názorů. Zarytý eurofederalista, který však odmítá rychlé přijetí eura? Toť vskutku pozoruhodná myšlenková rozkolísanost…

Jistě by se daly uvést i další příklady jeho rozumného politického počínání.

Zeman však nyní svými posledními kroky diskredituje vše jakž takž rozumné, co kdy vykonal. Jeho otevřená (snad v nadsázce, ale proč by veřejnost měla zkoumat nuance státníkovy mysli) výzva k likvidaci novinářů – toť vskutku myšlenka opravdového „myslitele“, jež dokazuje nepřijatelnou míru agresivity a nesnášenlivosti, jaká je u politika nepřijatelná).

Zeman svým jednáním a všemi dalšími okolnostmi, jako jsou osoby z jeho okolí, fakticky diskredituje i své nadstandardní vztahy s Čínou či Ruskem. To, co by za normálních okolností mohlo být považováno za výraz Zemanovy autonomní a národně se emancipující politiky ČR, je kvůli prezidentovu okolí a dalším specifickým souvislostem degradováno (možná že neprávem) na akce sloužící toliko k osobnímu prospěchu několika byznysmenů…

Neúnosné eskapády

Miloš Zeman byl vždy mistrem v rozdělování veřejnosti. Neváhal proto kdysi například tvrdit, že Václav Klaus za pár let své koaliční vlády zemi totálně vypálil… Svými posledními eskapádami se odstředivé negativní tendence v konání hlavy státu stávají neúnosnými a blokujícími jakýkoliv rozumný či pozitivní vývoj České republiky.

Současný prezident navíc rozděluje nikoliv v zájmu nějaké velké, doposud nepochopené vznešené myšlenky, z níž by společnost v budoucnu mohla mít prospěch. Rozeštvává a polarizuje veřejnost svou pouhou existencí a neslušností.

Veškerou svoji dosavadní činnost ve funkci hlavy státu však Zeman definitivně přebil a zabil otevřeným vyhlášením války na podporu Andreje Babiše, respektive války proti všem jeho odpůrcům.

Pokud je tohle jediným známým strategickým programovým bodem přímo volené hlavy státu, pak by veřejnost měla tuto nabídku ke střetu přijmout a pustit se do boje proti Zemanovsko-Babišovské koalici, která je mnohými označována za mocenský pakt.

Účinnou obrannou zbraní před touto politickou mesaliancí „prognostika ve výslužbě“ a agromediálního miliardáře budiž volební lístek, pro jehož „správné“ vhození do urny budou v nejbližší době 2 významné příležitosti.

Helena Hoperová, Aleš Malibert