„Kauza“ opětovného zvolení polského nepřítele číslo 1, Poláka Tuska, do funkce prezidenta EU ukazuje na pravou podstatu a nemožnost jakékoliv rozumné reformy tohoto suprastátního molochu.

Absurdita fungování Evropské unie nabývá čím dál brutálnějších podob. Představitelé zemí Unie zvolily za „prezidenta“, čili za předsedu Evropské rady, opětovně Poláka Donalda Tuska, který je pro současnou nejvyšší politickou reprezentaci Polska nepřítelem státu číslo 1…

Unijní prezident „Tusk“ ve své podivuhodné pseudofunkci nejvyššího představitele EU přežíval ještě z doby, kdy v jeho rodné zemi vládla zcela jiná politická garnitura. Ta současná, v čele s Kaczińského premiérkou Beátou Szydlovou se proti Tuskovu znovuzvolení do čela Evropské rady postavila zcela nekompromisně. A to dokonce tak nekompromisně, že pohrozila blokováním všech dohod na summitech nejvyšších lídrů zemí EU.

Je na první pohled bizarní, když největším nepřítelem Poláků v Evropské unii je rodilý Polák a expremiér země.

Ale představme si například, zcela hypoteticky, že by dnes funkci „prezidenta“ EU zastával některý z bývalých premiérů České republiky, například Jiří Paroubek, či dokonce Petr Pithart, nemluvě o pánech Nečasovi či Topolánkovi… A představme si, že by některý z těchto našich expremiérů byl dnes opětovně zvolen šéfem Evropské unie…

Člověk by nevěděl, zda se má smát či ronit slzy.

Celá „kauza“ ukazuje na pravou podstatu EU a nemožnost jakékoliv rozumné reformy tohoto suprastátního molochu. Unii prostě v reálu vládnou bruselští úředníci a berlínská kancléřka Merkelová. Ta si za „prezidenta“ EU vybrala Donalda Tuska, i když už oficiálně nemá nic společného se svou rodnou zemí. A šéfové členských zemí, včetně Česka, tuto kancléřčinu volbu s nadšením posvětili. Navzdory názoru spřáteleného Polska…

Zájmy a představy jednotlivých členských zemí, či přesněji řečeno jejich politických reprezentací (názor samotných občanů je zcela irelevantní), jsou v rámci Unii podružné. Vítězí vůle většiny, potažmo vůle těch nejsilnějších.

To samo o sobě je jen málo důležité v pseudokauzách, jako je obsazování funkce „rádoby prezidenta“ EU.

Horší je, že tento mechanismus, kdy nejsilnější státy prosazují napříč kontinentem svoje národní záměry skrze EU, je standardně uplatňován i při řešení skutečně vážných problémů, jako je například migrační krize.