Ministerstvo práce a sociálních věcí se v zemi pokouší zavést komunismus novým zákonem o sociálním bydlení.

Pletou se ti, kdo by připravovaný zákon o sociálním bydlení a rozdávání „sociálních“ bytů na počkání považovali za socialismus, potažmo za návrat socialismu. Ten se k nám totiž vrátit nemůže, protože odsud nikdy, ani po Listopadu 89, nezmizel. V posledních letech zesílil natolik, že v mnoha oblastech dosáhl své další vývojové fáze, tedy komunismu. Přesně to má podle dohody koaliční vlády nastat v oblasti bydlení.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se v zemi pokouší zavést komunismus novým zákonem o sociálním bydlení, jehož podstatou je výstavba a rozdávání státních či obecních bytů všemožným skupinám obyvatelstva včetně těch, jejichž jediným problémem je to, že nemají dost peněz, aby si koupili vlastní byt či platili nájemné…

Držitelé moci a veřejných prostředků v zemi se tedy snaží, zatím jen v některých segmentech, zajistit lidem zdarma to, o což se v zemi desítky let – s neblahými důsledky a hrůznými průvodními jevy – pokoušely vlády Komunistické strany Československa.

Intenzivní plýtvání

Ministryně Marksová však odmítá, že by šlo o návrat k socialismu s poukazem na to, že institut sociálního bydlení funguje v nejvyspělejších evropských zemích.

Zapomíná však dodat, že důsledky takového „fungování“ nejsou ani v těch nejvyspělejších zemích všeobecně pozitivní. Navíc, argumentace poukazující na zkušenosti v jiných zemích je irelevantní.

Ty nejvyspělejší země vychází z jiné historické zkušenosti a hlavně, z podstaty věci, mohou si dovolit plýtvat veřejnými prostředky a destruovat trh mnohem intenzivněji, než současné Česko…

Nejde o to, že by veřejná moc – třeba i formou poskytnutí bytu – neměla pomáhat handicapovaným či vážně nemocným občanům produktivního věku. Tedy těm, kteří se na trhu z objektivních důvodů nemohou plnohodnotně pokoušet o stejný úspěch a stejnou životní úroveň, jako ostatní obyvatelé.

Bytová charita pro 120 tisíc

Jenže návrh resortu ministryně Marksové míří se svou rozdávačnou bytovou charitou na téměř 120 tisíc lidí. Tedy nejenom na invalidy, ale také na „seniory, osoby pečující o nezaopatřené dítě, poživatele příspěvku na péči ve stupni II, III a IV, oběti násilné trestné činnosti, lidi opouštějící ústavní zařízení nebo zařízení sociálních a zdravotnických služeb, na osoby s duševním onemocněním a lidi diskriminované podle antidiskriminačního zákona“.

Soudě dle nepřeberné palety potenciálních obdarovaných je okruh příjemců bytů téměř neomezený. Zastavme se u seniorů. Na první pohled se tato skupina zdá jako ospravedlnitelná pro to, aby se jí politici odvděčovali královským darem.

Nabízí se však zásadní otázka. O jaké seniory se má jednat? Jistě ne o ty zodpovědné jedince, kteří po celý život pilně pracovali a šetřili, aby si zajistili bydlení.

Jenže, jak k tomu přijdou ti, kteří si po celý život odříkali, jen aby dosáhli na vlastní bydlení? Mají se jim za to dnes vysmívat do očí ti nezodpovědní, jejichž přízeň si chce vládnoucí moc získávat rozdáváním bytů?

Mají mít paušální právo na byt všichni senioři jen proto, že jsou penzisty? A nebo se nárok bude týkat jen těch, kteří si v produktivním věku nepřipouštěli, že jednou zestárnou? A kteří všechny své prostředky utratili bůhví za co, namísto toho, aby si poctivě šetřili na vlastní bydlení?

Proč by měli všichni lidé od státu dostávat „jistotu“ (a nebo jen falešnou naději), že mohou po celý život rozhazovat penízea nemyslet na budoucnost, jelikož se jim po dovršení důchodového věku velkorysí politici – přinejmenším vždy v době před volbami – odvděčí za celoživotní nezodpovědnost přidělením bytu zdarma (nebo alespoň místa v bytovém pořadníku)?

Nárok na přidělení bytu z peněz poplatníků mají mít dokonce osoby s duševním onemocněním… Tedy potenciálně každý dospělý obyvatel České republiky. Vždyť kdo dnes o sobě může s klidným svědomím říci, že je duševně zcela zdráv…?

Ráj na zemi za peníze druhých

Více snad „oprávněné sociální skupiny“, které dle ministryně Marksové mají od rozhazovačného státu dostávat byty, nemá smysl rozebírat. Marksová a její sociální souputníci prostě chtějí za cizí peníze vybudovat ráj na zemi pro své potenciální voliče.

Nic proti vizím světa, v němž všichni lidé budou žít šťastně a v materiálním luxusu. Jenže, v reálném světě, v němž velká část lidí je vládními zásahy odrazována od ekonomických aktivit, je dosažení Slunečního státu nemožné.

Nejvážnější překážkou pro dosažení vysoké životní úrovně (včetně schopnosti pořídit si vlastní bydlení nebo udržitelný nájem) pro všechny ty, kdo o ni intenzivně usilují (a nečekají na vládní milodary), jsou aktivistické vlády, které se snaží vynutit blahobyt (ale nikdy ne pro všechny) pomocí zákonů, regulací, manipulací a sociálního inženýrství.

Sociální perpetuum mobile

Nejen že se tím nepodaří vytvořit společenské a sociální perpetuum mobile, v němž nikdo nic nedělá, jen moudří politici přijímají zákony, díky kterým panuje blahobyt a kde luxusní byty prší z nebe zdarma pro každého.

Výsledkem legislativního a regulatorního „boje za všeobecný sociální ráj“ je čím dál větší masa příjemců sociálních dávek a potenciálně i žadatelů o nový byt zdarma.

Vládnoucím politikům se namísto ráje „daří“ vytvářet čím dál více byrokratický, čím dál víc orwellovský systém, v němž přestávají platit přirozené principy fungování lidské společnosti.

Držitelé moci nám budují svět zcela vymknutý z kloubů záplavou vládních regulací a bruselských směrnic.

Jenže zákon akce a reakce funguje vždy a všude. Jestliže na jedné straně stát jedné skupině „pomáhá“ (jak jinak, nikoliv za své, nýbrž z kapes pracovitějších a úspěšnějších spoluobčanů), na straně druhé musí jiným skupinám „nepomáhat“, tedy škodit a snižovat jejich životní úroveň.

Újmy a škody

Takto působené újmy mají nespočet podob, když pouze jednou z mnoha škod bude masivní distorze trhu a další znepřístupňování nemovitostí pro ty, kdo na sociální úplatky státu nemají nárok a nebo jejich pobírání považují za neetické.

Čím snadněji dostupnější (čím kratší pořadníky) budou státní bezplatné byty pro privilegovanou skupinu voličů, o to dražší a o to méně dostupné budou byty pro ty, kdo by na ně za normálních okolností (tedy bez provádění státních bytových manipulací) měli.

Důsledkem dlouhodobě uplatňovaného státního sociálního „dobra“ je oněch současných téměř 120 tisíc (vytipovaných) potenciálních příjemců velkorysého daru v podobě bytu zdarma. Kdekoliv se něco rozdává, počet potenciálních žadatelů začne zázrakem narůstat. Dlouhodobým výsledkem tak bude rozšiřování skupiny potenciálních příjemců bezplatného bydlení a to až do nekonečna, tedy do úplného vyčerpání zdrojů…

Myšlenky komunismu

Jedná se o typický příklad reálného uplatňování myšlenky komunismu (podle níž jsou materiální statky distribuovány zdarma) v podmínkách demokratického kapitalismu.

Byty či domy jsou standardní tržní komodita, stejně jako automobily, dovolená u moře či víkendový nákup v hypermarketu. Zbývá tedy jen čekat, kdy vládnoucí demokratičtí politici začnou své komunistické myšlenky uplatňovat i v dalších oblastech života.

Z logiky věci však plyne, že jak u komunismu bytového, tak v dalších případech jde (a vždycky půjde) o komunismus částečný, určený pouze vybraným – z hlediska voleb nejnadějnějším – skupinám obyvatelstva; vždy však pouze takovým, které upadly nebo mohou ještě více upadnout do závislosti na státu a moci politiků, lovících nebohé volební dušičky.

Komunismus pro jedny musí vždy draze zaplatit ti druzí, kterým se komunismus obloukem vyhnul…