Regulace veřejného prostoru ze strany veřejné moci je celkem pochopitelná a logická, i když nikoliv nutně vždy správná. (Ilustrační foto: redakce)

Stát bude v Česku důkladněji regulovat demonstrace a podle mnohých tak ještě více omezovat svobody v zemi. Ve skutečnosti však již k dalšímu omezování svobod dojít ani nemůže, protože většina jich byla občanům dávno odebrána. Navíc, neomezené právo kohokoliv zabírat veřejná prostranství k demonstracím za své vlastní zájmy je značně pochybné, protože omezuje svobody druhých.

Poslanci schválili úpravu zákona o shromažďování, která dává právo rozpustit shromáždění i policistům, když dosud takovou pravomoc měli jen úředníci a velitel zásahu.

Druhou podstatnou novinkou je právo úřadů vykázat shromáždění na jiné místo, než na jaké bylo původně a oficiálně svoláno.

Někteří oponenti z řad parlamentní pravice tvrdí, že jde o významný zásah do základních lidských práv. Varují, že je tím narušeno shromažďovací právo, které je garantované Listinou základních práv a svobod. A dodávají, že v kombinaci s jinou legislativou, která zvyšuje sankce (respektive pokuty) za urážku úředníka, se státní moc v Česku stává v pravém a negativním slova smyslu „vrchností“ vůči občanům.

Platné argumenty

Všechny tyto argumenty odpůrců jsou jistě platné. Jednak v zemi skutečně dochází dlouhodobě k zásadnímu omezování svobod občanů. A toto poslední „antishromažďovací“ opatření v určitém smyslu některé „svobody“ reguluje, respektive zmenšuje.

K tomu je ovšem nutno dodat následující: v kontextu všech dalších existujících nesvobod a regulací je možnost přesunut demonstrace z moci úřední na jiné místo jen pouhou nuancí, která celkovou situaci v zemi znatelně nezhoršuje. Situace je celkově tak špatná, že už je úplně jedno, zda pravomoc k rozpuštění demonstrace má pouze městský úředník nebo i policista.

Svobody zmizely

Skutečné svobody v Česku za posledních 20 let zmizely. Velká část se jich odstěhovala s příchodem vlády Bruselu. Ostatní práva as svobody postupně spolykala nenasytná saň státní moci a úředně byrokratické mašinerie a to na základě legislativy, kterou jim k tomu nepřetržitě chrlí zákonodárná továrna jménem Parlament.

Co je podstatné: nejzásadnější svobody v zemi byly redukovány na sotva rozpoznatelné poslední zbytky. V této zemi totiž fakticky neexistuje základní lidská svoboda, jakou je právo na soukromé vlastnictví.

Patříme státu

Stát dle své vlastní legislativy může – a také tak dle libosti činí – omezovat soukromé vlastnictví bez jakéhokoliv ostychu či hranic. Z našeho soukromého majetku si daněmi a poplatky odčerpává jakkoliv velkou část – vždy plně dle aktuálních potřeb erární pokladny.

Ostatně, velmi výstižně toto omezování soukromého vlastnictví vystihuje koncept zvaný Den daňové svobody. Ten totiž přesně popisuje, kolik dnů v roce člověk ze svého soukromého vlastnictví (tedy z bohatství, které vydělá vlastní prací) nemá vůbec nic, neboť si všechno vzal stát.

V letošním roce je v Česku takových dnů celkem 153. S průměrující nadsázkou a s využitím matematické abstrakce řečeno, lidé plných 153 dní v roce pracovali, aniž z výdělku měli jediný haléř. Po celých 153 dní v roce tak fakticky ten či onen zprůměrovaný občan, respektive jeho práce patřili jen a jen státu.

Ve srovnání s takto fatálním odebíráním základní lidské svobody disponovat svobodně se sebou samým a svojí prací je pravomoc přesouvat místo konání demonstrace jen banalitou.

Stát velí vyhodit z hospody

Lidé dnes na svém soukromém pozemku nemohou svobodně stavět. Lidé například nemohou dle vlastní představy provozovat ani obyčejnou hospodu – musí do ní vpustit každého, koho jim stát nařídí. Musí z ní vyhodit každého hosta, kterého jim stát nařídil vyhodit (například toho, kdo by si zapálil cigaretu).

Ani soukromé továrny již dávno nejsou soukromým vlastnictvím v pravém slova smyslu: státní financové a úřední kontroloři všeho druhu si v podnicích podávají dveře, takže podnikatelé místo byznysu čím dál více slouží, či spíše posluhují státu a jeho vrchnostenské moci.

Často se zapomíná i na to, že soukromé podniky pro stát suplují roli berního úřadu, neboť vybírají daně od zaměstnanců, zúřadovávají je a státu pak balíček peněz a daňových přiznání posílají na zlatém podnose. Na úkor vlastního byznysu. Na úkor svého soukromého času a soukromého vlastnictví.

Ve výčtu dalších zásadních rušení lidských svobod by se dalo sáhodlouze pokračovat.

Vrchnost nade vše meze

Moc vrchnosti tedy skutečně roste a pokud se nestane něco zásadního, bude růst nade vše meze, neboť to plyne z podstaty systému, jehož bytostným, vrozeným cílem je produkce zákonů, novelizací, vyhlášek, nařízení, direktiv a exekutivních opatření.

Poslanci, ministři i armády úředníků musí vykazovat činnost. A jejich práce bohužel spočívá nikoliv v produkci hodnot či bohatství, nýbrž ve výrobě legislativy a regulací dle vlastních zájmů, dle přání zájmových skupin a předvolebních potřeb.

Nekonečné potřeby státu

Regulatorní potřeby státu jsou tedy nekonečné. Logicky proto muselo dojít i na novelizaci úpravy práva na shromažďování. Věcně vzato, svoboda shromažďování či, přesněji řečeno, „právo na shromažďování“ je právem dvojsečným.

Demonstrace se konají na veřejném prostranství, tedy na obecním pozemku, který by – z logiky věci – měl vždy spravedlivě sloužit všem. V době konání demonstrace (a ta se na místě teoreticky může konat téměř nonstop) však slouží jen jejím svolavatelům a účastníkům.

Všichni ostatní (kteří s cíli demonstrantů vůbec nemusí souhlasit, nebo dokonce mohou být obětí takové demonstrace) jsou v době konání demonstrace z možnosti užívat veřejný prostor vyloučeni. Princip rovného přístupu k veřejnému prostoru je tak narušen.

Současný koncept, kdy prakticky každý občan může kdykoliv na kterémkoliv veřejném prostranství pořádat jakékoliv demonstrace, se zcela míjí se základními principy svobody.

Dilema veřejného prostoru

Zejména v centrech měst může při demonstracích docházet k omezování soukromého byznysu v přilehlých obchodech. A což teprve, pokud je taková demonstrace namířena proti soukromému podnikání (například pokud jde o demonstrace vládních stran, které systematicky potírají svobodu podnikání například skrze EET)… Pak jsou příslušní obchodníci poškozováni dvojnásobně.

Má být právo jedné skupinky občanů na shromažďování nadřazeno právu všech ostatních na volný přístup k veřejnému prostoru? To jistě ne.

Má být právo jedněch na volný přístup k veřejnému prostoru nadřazeno právu druhých využít tento prostor po omezenou dobu jen pro sebe ke kolektivní demonstraci na podporu zásadních hodnot? To asi také ne.

Vzniká zde tedy dilema, které je vždy neodmyslitelně spjato s kolektivistickou podstatou veřejného (tedy nikomu a všem patřícími) prostoru…

Veřejná spravedlnost neexistuje

Z tohoto pohledu je regulace veřejného prostoru ze strany veřejné moci celkem pochopitelná a logická, i když nikoliv nutně vždy správná. Žádná spravedlnost spojená s veřejným, tedy kolektivistickým vlastnictvím však neexistuje a ani nemůže existovat.

Jedinou a definitivní autoritou, která o veřejném prostoru rozhoduje, je stát a státní úředníci, kteří ke správě veřejného prostoru mají formální oprávnění udělené demokraticky zvolenými politiky.

V praxi by problém spravedlivého využití veřejného prostoru (který patří všem, tedy nikomu) mohlo být arbitrárně a bez jakékoliv ambice na dosažení absolutní spravedlnosti (té totiž, z podstaty, dosáhnout nelze) řešeno například tak, že by využití veřejného prostoru k veřejným masovým shromážděním bylo vyhrazeno pouze demonstracím za všeobecně přijatelné hodnoty, jako je například obrana základních lidských svobod, které jsou tím nejmenším společným jmenovatelem, na kterém se demokratická společnost dokáže shodnout.

Pro ostatní demonstrace, konané na podporu úzkých skupinových zájmů, by měly být vyčleněny specifické prostory, v nichž takové akce nenarušují svobodu druhých. Případně by je dotyční měli pořádat na soukromých pozemcích, ať už vlastních či legálně pronajatých.